Žádný vývoj neprobíhá vždy úplně od začátku, ale obvykle navazuje na to, co už je k dispozici a co se osvědčilo. Jen proto, že člověk může těžit z dědictví po předchozích generacích, má šanci v životě obstát. Příroda mu k tomu pouze poskytla šanci, především obdobím prodlouženého nebo zpomaleného dospívání a zajištěním dlouhodobé rodičovské péče. V průběhu dlouhé řady let výchovy a vzdělávání následujících po narození se má mladý člověk naučit všechno to, co mu v jeho instinktivní výbavě chybí. Kultura tedy není jen nějaká "luxusní nadstavba" nad prostou reprodukcí. Je to nutný protiklad lidské nehotovosti, která by se jinak stala zničující. Že předávání kultury má pro člověka podobný význam jako vrozené instinkty pro živočicha lze dovodit z poznání, že ve všech "tradičních" společnostech je obsah toho, co má mladý člověk převzít, specifickým způsobem chráněn před poškozením a změnou - zejména se jedná o zvyky a obyčeje, pravidla chování a jednání, nedotknutelnost autority rodičů a starších. To vše bývalo chápáno jako "posvátné", tedy vyňaté ze svévolného nakládání. S jistou mírou nepřesnosti bychom mohli říci, že dnes je tomu právě naopak. Jedním z dlouhodobých trendů, zejména naší západní společnosti, je pozvolné omezování této původně velmi široké "nedotknutelné" oblasti kultury, v níž nebylo dovoleno něco měnit. Dlouhodobý vývoj "moderních" společností vede k postupnému přebírání stále větší moci mladého člověka nad sebou samým. Společnost se stále více zbavuje kulturně (nábožensky) daných mravních imperativů, roste objem toho, co musí každý jedinec umět a znát, aby rizika, spojená s jeho svobodou, byla vůbec únosná. Smysl výchovy a vzdělávání spočívá tedy v tom, že každého mladého člověka je třeba dotvářet k tomu, aby byl přínosem pro společnost, dokázal se postarat o sebe a své potomky a případně dovedl převzít odpovědnost i za nějakou menší či větší lidskou skupinu. Bez toho totiž nemůže lidská společnost jako celek dlouhodobě fungovat a ve své podstatě ani existovat. Přes to, že jsou tyto skutečnosti obecně známy a je z nich zřejmá důležitost adekvátní pedagogické reakce, jsme každodenními svědky krize hodnot.