Je výhodné být Čech, můžeme být na svou zem pyšní nebo ne? Vždy když jsem v zahraničí, tak mám pocit, že lidé tam jsou mnohem ochotnější, milejší a uvolněnější. Stále přemýšlím zdali je to jen pouhý pocit nebo fakt.
Mohu být s klidným svědomím pyšná na Českou republiku? Třeba na to, že jsme označováni jako národ alkoholiků, zlodějů a podvodníků. Jasně je to všude, ale asi ne tak často. Když se v této zemi někdo dostane k moci, tak je oslepen tím vším, co k tomu patří. Je oslepen i vlastními chybami. Říká samá klišé asi jako teď já...
Pokud má projev, tak ho pouze přečte z papíru, který mu dala jeho sekretářka. Dobrá, odborné projevy si asi nikdo z prstu jen tak nevycucá, ale pokud hovořím o svých vlastních názorech, tak na to nepotřebuji nějaký cár papíru, který mi napíše sekretářka a já ho poprvé uvidím u řečnického pultíku.
Ale i přesto všechno čím je naše země i společnost prolezlá, můžeme být všichni pyšní, že máme jeden z nejlepších dabingů, nejlepší herce, zpěváky, nejkrásnější jazyk, zdravotnictví (i když nebude dlouho trvat a toto si můžeme vyškrtnout), pivo a samozřejmě také politiky, kteří vlastně nejsou politici, ale makají.
Například státní vlajky by měly viset na školách, nemocnicích, na všech veřejných institucích pořád, ne jen ve státní svátky. Je to až komické, jak je vidět, že jsme strašně moc hrdi na Českou republiku a naši společnost, která místo toho, aby zvedla s prominutím prdel a šla něco dělat s tím vším, co nás zde udusává stále do větších galejí, tak raději pravidelně sedí ve vybraných putykách a lejou do sebe jedno za druhým.
Evropská unie, další tragédie, která nás mohla potkat. Anebo to, jak stále napodobujeme ve všem, ale naprosto ve všem USA. Necháme si akorát diktovat a poroučet, necháme se ponižovat a utlačovat. Nakonec jsme vždy za idioty a to i v případech, kde to myslíme dobře a pomáháme. Nikdy se na nic nepodíváme z jiného úhlu pohledu, chceme být vidět a to i za jakýchkoliv podmínek. Nejsme stejní, ale přesto nás všude ve vteřině poznají.
Doba je nestálá, jednou si nahoře, jednou dole. Život je neuvěřitelná houpačka, ale alespoň není nuda. Ovšem pokud mi celý národ věří, tak podobné úlety (všichni jistě ví, o čem deklaruji) nejsou na místě. Někdy je změna názoru a uznání své chyby ten největší dar, který společnosti můžete dát.
Poslední věta bude patřit jen a jen víře. Pevně věřím, že kdyby se něco semlelo, že se dokážeme jako národ spojit a říct si své, jít klidně i proti zdi, nemít strach, věřit a vzpomenout si na důvody, kvůli kterým jsme to všechno podnikli.
