S hrůzou jsem zjistila, s jakým elánem mladí Romové studují, či spíše nestudují. Během svých cest po regionu jsem navštívila i základní školy, do kterých chodí převážně romští žáci. Tedy měli by. Zůstala jsem v němém úžasu z informací, které se mi během návštěv dostalo. A které jsem si následně ověřila i z jiných zdrojů.

V dnešní době je běžné, že mladí Romové nedokončí základní vzdělání, protože opakují (mnohdy cíleně) některé ročníky základní školy. Tím, že nemají základní vzdělaní, nemohou se hlásit na střední školy. A o to jim ve výsledku jde. Nechtějí se učit a zároveň dle jistých právních předpisů prý získají vyšší sociální dávky. Místo toho vrhnou veškeré úsilí na to, aby získali například invalidní důchod. Není proto výjimkou, když potkáte patnáctiletého invalidního důchodce!

Ale co to v důsledku znamená? Vychováváme si tady generaci, které práce bude naprosto cizí. A i kdyby nebyla, nezískají ji, protože nebudou mít dostatečné vzdělání! A pak si budou stěžovat na diskriminaci, když nebudou moct získat zaměstnání. To, že jim chybí vzdělání, to je nenapadne.

Myslím si, že náprava tohoto pokrouceného stavu je velice důležitá. Proto jsem oslovila své kolegy ze sociálního výboru i z poslaneckého klubu hnutí Úsvit, abychom společně našli cestu k řešení. Jsem ráda, že se mi dostalo pozitivní odezvy. A že snad najdeme cestu, jak zabezpečit a přimět všechny mladé lidi této země, aby si vystudovali středoškolské vzdělání.