Je tomu tak zejména proto, že divoká prasata (lidově „divočáci“, myslivecky „zvěř černá“ a latinsky „Sus scrofa“) jsou všežravci, takže potravu najdou úplně všude, v našich podmínkách nemají žádného přirozeného nepřítele, jsou mimořádně odolná, vycházejí z neproniknutelných houštin na volná prostranství pouze v noci, od jara do poslední sklizně se většinou přes den ukrývají uprostřed obrovských lánů řepky, obilí a kukuřice, kam za nimi nemohou ani myslivci, a proto se jejich kmenové stavy za několik posledních let takřka ztrojnásobily.

Škody, která tato zvěř páchá na polích, ale i na ostatní zvěři jsou obrovské. Jestliže tlupa divočáků, která dokáže za jednu noc obejít i desítky kilometrů, narazí na pole se zeleninou, bramborami, topinambury či řepou, zůstanou zemědělcům jen oči pro pláč a obdobně to je i s lány slunečnice a kukuřice, které po jejich nájezdech vypadají doslova jako vybagrované základy pro stavbu paneláku. Divočáci sežerou i veškerou drobnou zvěř, která před nimi včas neunikne, například bažantí slepice, které sedí na vejcích, čerstvě narozené zajíčky a dokonce i čerstvě narozená srnčátka. Pokud v noční době divočáci proniknou na dětská či fotbalová hřiště, nebo dokonce do zahrad, následky jejich rytí (myslivecky buchtování) jsou většinou zničující, neboť rytím v zemi vyhledávají nejen kořínky a larvy, ale i myši a další drobné hlodavce a za tím účelem dokáží doslova prorazit i pevný drátěný plot, pokácet dřevěnou ohradu, či zdemolovat ostatní překážky.

Bachyně (samice prasete divokého) klade (myslivecky „metá“) od března (ale někdy již od ledna) do května, v průměru 8 až 12 selat, která jsou schopna pohybu okamžitě po narození, ale bachyně s nimi zůstává i přesto zhruba 14 dnů v zálehu vystlaném mechem, suchou travou a chvojím, kde je kojí a pečlivě ochraňuje. Právě v této době je bachyně nejnebezpečnější i pro člověka, před kterým jinak i se selaty většinou uteče, neboť pokud do blízkosti jejího zálehu člověk nevědomky vstoupí, může být touto bachyní nečekaně napaden a velmi zle poraněn. Každoročně je takových případů několik a další se pak stávají i v průběhu celého roku v případech, kdy takový člověk, většinou houbař, a nebo turista někde v houštinách narazí na spícího kňoura (samec), kterého takto překvapí či se nevědomky přiblíží ke zvěři, která byla poraněna střetem s automobilem, zemědělským strojem či nezodpovědným myslivcem. V takovém případě útoku na člověka nezabrání ani velmi ostrý a dobře vycvičený pes.

Bachyně ještě kojí selata zhruba další dva měsíce po opuštění zálehu a je opravdu vynikající matkou. Přesto, že divočáci nemají nikterak zvlášť vyvinutý zrak, mají vynikající čich a sluch a matka, kterou v její tlupě mimo selat ještě doprovází letošáci (selata do 31. března následujícího roku) a lončáci (do druhého roku věku) se o ně pečlivě stará a učí je všem potřebným návykům. Mladý kňourek se ve třech letech věku nazývá sekáč a obdobně jako staří dospělí kňouři již nechodí s tlupou, ale pohybuje se samostatně, přičemž bachyně vyhledává pouze v době páření (myslivecky chrutí).

Výška kňoura (v kohoutku) je v našich podmínkách 90 až115 centimetrů, u bachyně 70 až 95 centimetrů. Délka těla kňoura je v našich podmínkách od 125 do 180 centimetrů, hmotnost se pohybuje od 95 do 160 kilogramů. Bachyně je o něco kratší a délka jejího těla je v rozmezí od 110 do 150 centimetrů, hmotnost 70 až 110 kilogramů. Tělo divočáků je ze stran zploštělé, lebku mají trojbokou, ukončenou dlouhým ryjem uzpůsobeným k dobývání potravy ze země. Ryj divočáků je vyztužen pevnou ryjovou kostí a celé tělo je chráněno velmi silnou tvrdou kůží (škárou) a silnou vrstvou podkožního tuku a je porostlé štětinami (osinami). V odborné literatuře se uvádí, že jediný divočák dokáže za jediný den přerýt až 100 plošných metrů zeminy.

K redukci zvěře černé, kterou mohou na základě zákona provádět pouze myslivci, již byla podniknuta řada opatření, např. je povolen jejich lov v podstatě celoročně (selata a lončáci), dospělá zvěř, tj. kňour a bachyně, se loví od 1. srpna do 31. ledna, je povolen lov i v noční době, což je, mimo lovu lišky, u ostatních druhů zvěře zakázáno, ale ani jediné opatření se na snížení stavu divočáků u nás nikterak zvlášť neprojevilo, a i když se jich každoročně v České republice uloví několik tisíc, jejich počty stále rostou.

O vitalitě černé zvěře toho bylo již mnoho napsáno, byla popsána řada zranění způsobených dospělou černou zvěří a často byly uloveny i kusy, o kterých by člověk na první pohled prohlásil, že taková zranění nemohla přežít. Osobně jsem viděl zastřeleného kňoura, kterému chyběla polovina spodní čelisti a ač byl lehce pohublejší, zranění se mu zcela vyhojilo a on přežil. Ve večerních hodinách dne 11. dubna 2014 (20,55 hod.) ulovil jeden můj kolega mladého divočáka - lončáka, který měl, zřejmě od sekačky či jiného zemědělského stroje, zcela amputovanou celou pravou zadní nohu (myslivecky celý pravý zadní běh), což se mu stalo zřejmě ještě jako malému selátku. Rána byla zcela zhojena a divočák – kňourek, měl zcela standardní váhu a podle všeho tedy, i přes toto obrovské zranění, nikterak nestrádal. Po vyvržení vážil přesně 60 kilogramů. Když si uvědomíme, že malinkaté selátko divočáka přežije i tak obrovské zranění spojené s velkou ztrátou krve (myslivecky barvy), a v podstatě bez jakékoliv pomoci, je to opravdu až neuvěřitelné. Zajímavostí také je, že mladý začínající myslivec střelil tohoto lončáka přesně na komoru a i s průstřelem srdce tento divočák z nástřelu (z místa, kde byl střelou z lovecké kulovnice zasažen) odběhl do hustého lesa vzdáleného zhruba 50 metrů a musel tedy být z bezpečnostních důvodů dohledán až druhý den ráno.

Tento příspěvek jsem napsal nejen proto, aby různí milovníci přírody, turisté, houbaři i ochranáři byli v této době velmi obezřetní a předcházeli možným zraněním ze strany vodících bachyní, ale i proto, aby ostatní občané chápali snahy myslivců, kteří jediní mohou podle zákona zvěř černou zákonným způsobem redukovat (střílet) a nemysleli si, že to dělají jen tak ze svého rozmaru či proto, aby nemuseli koupit maso v obchodě a mohli si doma uvařit guláš. Je třeba vědět, že veškerá legálně ulovená zvěř nikdy nepatří lovci, ale zásadně mysliveckému sdružení či jiné formě organizace, která tu kterou konkrétní honitbu obhospodařuje, každý kus musí být povinně veterinárně vyšetřen a teprve po negativním výsledku tohoto vyšetření na svalovce (svalovec stočený), lze s úlovkem dále manipulovat.

V této souvislosti si dovoluji vyznavače zvěřiny a další labužníky rovněž upozornit i na další nebezpečí a to na fakt, že nejen zvěřina (maso) z jezevce a medvěda, ale i maso z divočáka, je často napadeno svalovcem (Trichinella spiralis), jehož zárodky ve zvěřině přežívají často i po kuchyňské úpravě a nejnebezpečnější vůbec je konzumace klobás s obsahem neznámého masa, neboť v řadě případů jde právě o maso z upytlačených (nelegálně ulovených) a tudíž veterinárně nevyšetřených divočáků, jejichž maso většinou nakupují, bohužel, i mnozí čeští restauratéři, aby podstatně ušetřili a rychleji zbohatli.

Doc. JUDr. Miroslav NĚMEC, Ph.D.

Stínový ministr vnitra za LEV 21 a kandidát ve volbách do Evropského parlamentu za LEV 21

a také aktivní myslivec od roku 1971 do současnosti, který chce v Evropském parlamentu, mimo jiné, obhajovat i tisíciletou tradici kvalitní české myslivosti, její zvyky a lidový charakter, bez amatérských zásahů úředníků z EU v podobě snah o omezení loveckých, sportovních a obranných zbraní obyvatelstva.