Nejde o propagandistické nálepky mocných z Bruselu, Kyjeva a Moskvy, kteří pro získání, udržení a posílení své moci jsou ochotní prolévat krev obyčejných lidí.
Bruselu šlo o získání Ukrajiny. Proto svým občanům prostřednictvím mediální mašinérie měsíce a měsíce vyprávěl o sympatických demokratech, kteří nenásilně protestují proti zkorumpovanému tyranovi Janukovyčovi. Moskvě šlo o totéž a proto její propaganda bušila do hlav lidí, že se moci v Kyjevě chopili fašisté, kterým jde o genocidu všech rusky mluvicích obyvatel Ukrajiny.
Kdo chce dnes pochopit, co se zítra stane, musí sledovat všechny zdroje mediálních informací, protože ty nejsou odrazem reality, ale odrazem toho, co mocní v jednotlivých částech světa za realitu chtějí před svými voliči vydávat.
Po doplnění jednotlivých propagand svědectvími mých známých z různých části té nebohé země jsem si o ukrajinském dění udělal tento obrázek: občanskou válku rozpoutali politici, úřednici a oligarchové z Moskvy, Kyjeva a Bruselu, kteří si jsou navzájem až děsivě podobní. Oběťmi se pak na Majdanu, v Doněcké oblasti i Oděse nestala ona sebestředná „elita“ a většinou to ani nebyli žádní vojáci nebo podplacení agenti, ale prostě obyčejní lidé, kteří se do toho všeho nechali zavléct.
Děsivé pak je to, že zatímco ještě nedávno se nenávist západních Ukrajinců týkala oligarchů, Janukovyče a Kremlu a nenávist těch z východu patřila Kyjevu a Bruselu, dnes se situace změnila a jedna část národa začala prostě nenávidět tu druhou. A s každou další civilní oběti, s každým dalším zastřeleným z Majdanu a upáleným z Oděsy roste počet rodinných příslušníků a blízkých přátel, kterým již nebude možné nic vysvětlit a ve kterých již nebude nic než nenávist.
Nenávist ne proti mocným na obou stranách, kteří za rozpoutáním onoho krveprolití skutečně stojí, ale nenávist vůči jejich nástrojům: bezprostředním vrahům.
A taková nenávist může mít pouze dva možné konce: V tom lepším případě nezávislé vyšetřování a spravedlivý soud prosazený vládou, které oba znepřátelené tábory věří. V tom horším případě ozbrojený konflikt, ve kterém si prostě jedna ze stran vezme silou to své a pošlape pravdu té druhé. A co je nejděsivější: neskončí-li krveprolití na Ukrajině do několika dní a nezmění-li se složení kyjevské vlády tak, aby jí mohli začít věřit lidé z východu, aniž by jí přestali věřit lidé ze západu, pak počet civilních oběti začne exponenciálně růst. Dnes desítky, zítra stovky, pozítří tisíce. Jediným možným koncem konfliktu pak skutečně bude vojenské vítězství jedné ze stran a my všichni bez rozdílu sympatii a politických přesvědčení víme, že to bude východ. Bude to východ, protože začíná bezmezně věřit ruské propagandě a stejně tak bezmezně nedůvěřovat jakékoliv jiné. Bude to východ, protože za jeho zády stojí Kreml, který nebude váhat s invazi své armády. Prostě proto, že ví, že bruselský protihráč je slabý a žádné citelné hospodářské sankce nenastanou. Natož vojenský odpor.
Jednotlivým lidem v České republice se to může na základě jejich politických preferencí líbit nebo nelíbit, ale to je tak vše, co s tím mohou udělat. Brusel za nás v zimě začal na Ukrajině hru, ve které se drsně přepočítal. Místo kompromisní východně – západní vlády, kterou by pak mohl přitahovat blíž k nám a dál od Kremlu – napomohl sestavit bezkompromisní vládu západu Ukrajiny nad východem země. Kreml toho pak hravě využil a dokázal poštvat východ země proti západu, čímž převedl konflikt z politické do vojenské roviny. Z roviny, kde jsme byli s Ruskem rovnocennými hráči do roviny, kde Putin jen čeká, až se počet civilních obětí na Ukrajině přehoupne přes kritickou míru a on bude mít díky své propagandistické mašinerii plnou podporu svých voličů a velké části východu Ukrajiny ve vojenské agresi proti nynější Kyjevské vládě. Může to být ještě dnes, může to být zítra, v pondělí nebo ve středu. Ale nepřestane-li na východě téct civilní krev a nedovede-li Kyjev zázračně přesvědčit vlastní občany z východu země že ho mají podporovat, vypukne ukrajinsko–ruská válka, ve které západ bude tahat za ten kratší konec. Dnes to ještě lze zastavit a horkotěžko uhrát remízu – referendum, ve kterém Kreml může a nemusí dostat federalizaci země.
Zítra už ale může být pozdě a Kreml si prostě silou vezme to, na co si celou dobu brousil zuby.
