Vedu-li úvahu do důsledku – tento zákon může změnit zavedený ústavní pořádek od zdola, a to umožněním vzniku dalšího mocenského centra, které Českou republiku bude řídit.
Tímto subjektem myslím několik neodvolatelných úředníků, kteří při troše neopatrnosti při psaní této novely (ať už záměrné nebo ne) budou rozhodovat o tom, co který úředník bude dělat, bude-li ještě vůbec úředník. Kolik stát utratí za jeho vzdělání a rozhodovat o jeho přijetí či propuštění. Vznikne zde nová mocenská elita, bez zodpovědnosti vzešlé z demokratických voleb. Ministři, kteří z litery Ústavy zodpovídají za jim svěřená ministerstva a jejichž mandát je dán volbami, budou odsunuti do pozice ozdoby úřadu bez sebemenší možnosti chod státu ovlivnit.
Projednávání textu zákona komplikuje i množství zúčastněných subjektů (a nejsou to jenom koaliční politické strany), ale i odbory, současní ministři, budoucí ministři, vzdělávací instituce, budoucí i stávající úředníci státní správy, jednotlivé úřady – ať už se snaží z vlivu zákona uniknout, nebo ho ovlivnit. Nepochybně je tento výčet zúčastněných neúplný.
Levice, prezident a odbory (bez toho, abych jim podsouval strach například z dalších voleb) pod praporem odpolitizace zarputile trvají na převaze vlivu úředníků na řízení chodu tohoto státu a absolutním předáním výkonné moci do rukou několika neodvolatelných superúředníků. Chtějí, aby úředníci, které musí vybrat současná politická reprezentace, v dalších letech určovali, kdo bude náměstek ministra, ředitel odboru nebo kdo bude státní tajemník. Tedy osoby s maximálním vlivem na chod tohoto státu. Zřejmě se do jejich konání odráží zkušenost s několikerým odsunem jejich straníků z pozic na ministerstvech a dalších úřadech. Nyní mají neopakovatelnou možnost „své“ úředníky zabetonovat.
Kolegové z hnutí, kteří nechtějí být politiky, se snaží vliv úředníků zcela marginalizovat a zachovat maximální vliv z pozice politiků na jednotlivé úřady.
Obojí je přístup od zdi ke zdi. Nemohu a nechci v prostředí parlamentní demokracie vytvořit technokracii s absolutistickými prvky. Ale současně vím, že je naší povinností státní správu uvést do normálního stavu, bez excesů smluvních platů, kamarádíčkování se, korupce a nestability. Pokud mám ministrovi (a to je zcela správné) vzít ve prospěch úředníků personální vliv, musím mu vzhledem k jeho zodpovědnosti za chod úřadu nechat možnost řídit a rozhodovat ve věcech odborných.
Proto je důležité neztrácet ze zřetele cíle tohoto zákona. Cílem je mít při rozhodování efektivní státní správu, vzdělaného a tudíž i za svá rozhodnutí zodpovědného úředníka a zajistit stabilitu systému. S tímto úmyslem je třeba k zákonu o státní službě přistupovat. A dnes si již uvědomuji, že jde o úmysl bohulibý, ale cesta k cíli je dlážděna mnoha svody ďábelskými.
