Z makroekonomického pohledu jde o odstoupení od vlastní měnové politiky a přijetí politiky měnové unie – tedy měnových rozhodnutí Evropské centrální banky. Proto pro úspěšný vstup do eurozóny musí odpovědná vláda před samotným rozhodnutím zavést euro posoudit, zda je hospodářství připraveno na „vypnutí“ domácí měnové politiky, ale také pohlédnout na stav eurozóny, tedy klubu, do kterého bychom vstoupili. I tyto otázky je ale třeba posuzovat věcně, bez emocí.

Podívejme se nejprve na první z nich. Čerpat informace můžeme z řady publikací. Pokud prolistujeme nejnovější z nich, zaměřenou přímo na tento problém  - pravidelnou zprávu o připravenosti přijmout euro napsanou ČNB (dnes jistě ne eurooptimistickou institucí) a Ministerstvem financí, zjistíme, že naše země je připravena poměrně dobře. Jsme s to plnit sledovaná kriteria pro přijetí eura (výše deficitu, dluhu, úrokových sazeb a inflace) a naše ekonomika je strukturálně podobná zemím eurozóny. Je s nimi i hluboce provázána, a proto se i obdobně vyvíjí. To jsou faktory důležité pro snížení rizika přijetí měnové politiky eurozóny, na místo rozhodování z pražských Příkopů, sídla ČNB.

Podstatné je, že v minulé dekádě díky inflaci, ale zejména posilování kurzu koruny, došlo ke sblížení cenových hladin u nás a v eurozóně. A největší rozdíl zůstává ve specifických položkách služeb typu vzdělání či zdravotnictví. Ale ty se zvyšují jen pomalu, často v závislosti na politice vlády. Proto ani v případě stabilního kurzu (tedy zastavení jeho posilování) nás v budoucnu nečeká potřeba rychlého růstu cen, který by mohl ekonomiku při přechodu na evropské, tedy často nižší, úroky rozkývat. To spolu s faktem, že naše ekonomika je již dlouho zvyklá na nízké úroky, podobné těm frankfurtským, podtrhuje poměrně nízké riziko přechodu na měnovou politiku ECB.

Právě pokles úrokových sazeb, který zažily země, které euro zavedly po období vysoké inflace i úroků, byl hlavním zdrojem jejich pozdějších potíží. I tak ale platí, že absenci možnosti nastavit doma měnovou politiku, musí nahradit hlavně funkční pracovní trh a vhodná rozpočtová politika. Ovšem opak neplatí – ani bez zavedení eura si země nemůže dovolit špatnou, neodpovědnou a neudržitelnou rozpočtovou politiku či přeregulovaný trh práce.

Do celkového pohledu na dopady zavedení eura na makroekonomickou politiku, je třeba zahrnout také fakt, že ve světě volného kapitálového pohybu není „nezávislá měnová politika“ v praxi „nezávislá“. Kapitálové pohyby, které vedou ke změnám rizikových přirážek, často ovlivňují směnný kurz více, než domácí měnová politika. Často proto tato podstatná ekonomická proměnná neodpovídá stavu domácí ekonomiky ani tomu, kde by kurz rádi viděli centrání bankéři. V této situaci se pak měnová politika na místo reakce na domácí faktory snaží jen tento vliv, často pro ekonomiku nevítaný, oslabit.

V souhrnu dnes dostáváme až překvapivě příznivý mix makro ekonomických argumentů ve prospěch zavedení eura (což neznamená, že riziko tohoto kroku neexistuje - není ale příliš velké a vhodnou politikou ho lze dále snížit). A tento dojem si lze odnést i z citované zprávy. Přesto však tatáž zpráva obsahuje doporučení cestu k euru, která dnes může vyústit v jeho přijetí nejdříve v roce 2018, nezahájit. Hlavní argumenty leží v tom, jak autoři zprávy interpretují změny v Evropké unii a eurozóně.

A těmi se budu zabývat v další části tohoto mini seriálu.