Hned obratem si však i oponuje. Fakta – uvádí na portálu commondreams.org - zaznít musí, jen tak se lze totiž dopracovat k vysvětlení, proč se „stáváme zemí bez středních vrstev, paralyzovanou popírači nerovnosti a šiřiteli alibi, zastírajícími že s jejich kapitalistickým systémem volného trhu je cosi v nepořádku“.
Dnešní „extrémy už téměř vybočují z rámce, který lze ještě tolerovat“. Sám Buchheit to ilustruje hned několika skandály:
„Platy všech 350.000 učitelů předškolních zařízení činí méně, než pěti manažerů hedgeových fondů.“ Řada odborných studií přitom dokládá, že právě na péči už v předškolním věku závisí často rozhodující měrou, kolik toho kdo „dosáhne a vydělá v dospělosti“ – a kdo bude naopak existenčně hendikepován.
Naproti tomu hedgeoví manažeři profitují i z „propadlých zástav“ - a dokonce i „růstu cen potravin“. O to víc frustruje „náš hodnotový systém, pro nějž je celá třetina miliónu předškolních učitelů méně než pouhých pět spekulantů s velkými prachy“.
„Bohatství Ameriky narostlo v roce 2013 o 9 tisíc miliard dolarů. U 1 procenta nejbohatších z nich skončilo 34 procent, neboli kolem 3 tisíc miliard výnosu roku 2013. Je to mnohem víc, než celý rozpočet sociálního zabezpečení (860 miliard USD), Medicare (524 miliardy USD), Medicaid (304 miliardy USD) a veškeré sítě pomoci v nouzi (286 miliard USD).“
Docela reliéfní je i toto srovnání: „Dolaru, vyplácenému roku 1900 za práci, se dnes rovná 127 USD,“ avšak dolaru vloženému tehdy do akcií „je to 1.247 USD“. Poněvadž „výnos z kapitálu“ – jak to barvitě dokládá francouzský ekonom Thomas Picketty v nedávno vydané knize Kapitál v 21. století – „značně předbíhá ekonomický růst“. Sama statistika „růstu na burzách za uplynulých 114 let potvrzuje, že dolar ve formě kapitálu má dnes desetinásobně vyšší hodnotu, než dolar inkasovaný za práci“.
Stejný verdikt vydává i statistika posledních let: „z rostoucí produktivity dělníků profituje 10 % Američanů, vlastnících 90 % všech cenných papírů s výjimkou penzijních účtů (které se rychle tenčí)“.
Svědectvím i klíčovým faktorem téhož trendu je „walmartizace Ameriky: pár krajně bohatých nahoře a pak už všichni ostatní“. „Hrstka těch, co dělají velké peníze, vládne, tak jako ve Walmartu, velké většině zaměstnanců se stále nižším příjmem. Nízkopříjmová pracovní místa (od 7,69 do 13,83 dolaru za hodinu) činila mezi těmi, jež likvidovala recese, pětinu, tvoří však tři pětiny pracovních míst vzniklých v průběhu oživení. A je to stále horší. Devět z deseti nejrychleji rostoucích pracovních příležitostí jsou z ranku nízkopříjmových, nevyžadujících vysokoškolských diplom. Propad na úroveň zaměstnání, typických pro Walmart, poškozuje ještě víc menšiny. V roce 2013 se šokujících 55,9 procenta absolventů vysokých škol černé pleti živilo způsobem, neodpovídajícím jejich vzdělání, tedy prací na pozicích, kde se čtyřleté vysokoškolské vzdělání zpravidla nepožaduje.“ Naproti tomu „horních 5 procent vydělalo od 300.000 do 40 miliónů dolarů – za jeden jediný rok“.
Ameriku to posouvá do „statusu země třetího světa: naše řídnoucí střední třída inkasuje menší díl národního bohatství, než kdekoli jinde s výjimkou Číny a Indie“. V obou těchto zemích naopak střední vrstvy – a jejich podíl na národním důchodu – rychle rostou, takže se nynější úrovni Spojených států kvapem přibližují i z daného hlediska.
Thomas Picketty „navrhuje progresívní zdanění bohatství, které nerovnost zvrátí“. Buchheit má za to, že „mnohem snáz lze zdanit finanční transakce (daní ze spekulace, zvanou též daň Robina Hooda)“. Tu lze podle něj i „mnohem efektivněji regulovat“ coby „zdroj masivních příjmů s mizivými náklady pro obchodníky na finančních trzích“.
„Ať už zvolíme kteroukoli metodu, pokrokové mozky ve Spojených státech a napříč světem musí spojit síly za dosažení jednoho cíle, tak jako to v tažení proti vládě udělala Tea Party.“
Za „nastupující paralýzy si neshody ve vlastních řadách už nemůžeme dopřávat“.
