Má na mysli ty „v Afghánistánu, Egyptě, Pákistánu, Jemenu, Libyi, Saúdské Arábii, Kuvajtu, Bahrajnu, Spojených arabských emirátech i některé menší“.
Sám je emeritním členem katedry sociologie na University of California v San Diegu. I autorem řady knih, například Mýtu státu blahobytu (The Myth of the Welfare State).
Tyto „loutkové státy se sice v mnohém liší“, upozorňuje ve svém posledním článku (i v „tom, jak moc jsou loutkami Spojených států“). Jejich „celkový obrázek a stav jsou však v principu analogické“.
„Válka Spojených států proti islámu, zahájená zničením Afghánistánu a Iráku před třinácti lety, vedla k náhlé, dalekosáhlé a skryté transformaci muslimského světa.“ Z „úzkostlivého spojence Spojených států“ se změnil v „jejich skrytého nepřítele“. V ohnisko „rapidně rostoucí svaté války gerilových skupin a stran, iniciovaných už dřív Hizballáhem a al-Kájdou za americkou podporu izraelské okupace Libanonu a Palestiny“. Také však „z rostoucí nenávisti vůči starým loutkám Spojených států, především Saúdské Arábii“.
„Obrat islámské populace proti Spojeným státům“ však sahá „už do 50. a 60. let“. Do doby, kdy „USA začaly stále víc nahrazovat evropská impéria, vyklízející region“. Americká „CIA spolupracovala, za pomoci Spojeného království, se zkorumpovanými íránskými silami už na svržení íránské demokracie v roce 1953 a nástupu šáha a státu teroristické tajné policie Savak.“ V následujících „dekádách dostaly tu samou tvrdou lekci“ i další země regionu – s obdobným dopadem na jejich názorovou orientaci.
Kvanta benzínu přilila do ohně „´globální válka´, vyhlášená Bushem ´islámské ose zla´ po 11. září 2001“. Al-Kájda, jíž tehdejší útoky na New York a Washington připsala, je „převážně saúdská gerilová skupina, pobouřená americkou podporou saúdskoarabského policejního státu“. Bush „obrátil převážnou část muslimského světa o jedné a půl miliardě obyvatel proti Spojeným státům“. I ke stále větší „skryté podpoře gerilových skupin proti loutkovým režimům Spojených států“.
Zvlášť markantní je to v případě „Pákistánu, velkého jaderného státu se zhruba 150 milióny obyvatel“. „Zničení Afghánistánu“ - i „systematické nálety a později útoky dronů“ - ho změnily z „proamerické v militantně protiamerickou zemi“.
Teď táhne na Bagdád „malá armáda nelítostných bojovníků svaté války“. Čítá „od pár po maximálně deset tisíc mužů“. Přesto dokázala „vyděsit a rozprášit velké armádní a policejní síly o téměř 100.000 mužích na severu (ze zhruba miliónu v celé zemi)“. Těší se totiž „podpoře sunnitské většiny v daných oblastech“. Ta útočící gerilu „vítá či se k ní dokonce připojuje“ – v „očekávání, že totéž udělá i sunnitská menšina v armádě, ovládané šíity“. „Panický úprk“ vládních sil byl podle všeho právě následkem „náhlé dezerce desetitisíců sunnitských příslušníků armády a policie“.
„To samé nebezpečí hrozí všem těmto loutkovým režimům, pokoušejícím se budovat celostátní bezpečnostní síly v zemích, jejichž populace je nestejnorodá a rozdělená (tak jako v Iráku na sunnity, šíity a Kurdy).“ Jsou totiž „obvykle značně infiltrované jinými etnickými skupinami, plnými animozity vůči vládnoucím loutkovým režimům, i klíčovými silami gerily“.
„Gerily dělají pokaždé právě to“. To byl i „hlavní důvod porážky Spojených států a loutkové jihovietnamské vlády ve vietnamské válce“. Také tu se „loutkové síly, jakmile na ně rozhodně zaútočily gerily a armáda severního Vietnamu, rázem sesypaly“.
„Bezpečnostní síly, budované Spojenými státy, vypadají impozantně jen na papíře.“ Jen dokud „na ně nezaútočí homogenní, koordinované, nemilosrdné a efektivní gerilové armády“. Pak je z nich „obratem jen papírový tygr a berou na ramena“. „Nechávají po sobě i naprosto špičkovou výzbroj.“
„Napoleon řekl, že morální faktory války, všechny ty nemateriální, mají moc třikrát větší než její fyzické činitele. Obecně to platí i v našem věku high-tech zbraní. V situacích, o jakých je právě řeč, jsou morální faktory ještě mnohem důležitější. Ty sunnitské gerily vehnaly, za malé pomoci špionů v Mosulu, velkou, moderní armádu s obrovskou převahou vojenské techniky do naprosté paniky, aniž si to s ní musely pořádně rozdat.“
„Skoro všech sunnitských území se, za lokální pomoci, zmocnily během pár dnů. Teď postupují proti šíitským milicím svaté války, podporovaným zřejmě íránskými republikánskými gardami, které jsou skvěle vycvičené a velice efektivní. Je-li Mochtada Sadr s to vrátit svou zčásti nefunkční Mahdího armádu rychle do stavu odhodlané a organizované bojeschopnosti, udrží šíité jádro svého území od Bagdádu jižně do Kuvajtu až k Perskému zálivu.“
„Tvrdím po léta, že Mochtada je přirozeným lídrem Iráku,“ „nezkorumpovaným jako al-Malíkí a schopným i ochotným pracovat i se sunnity a Kurdy. Je to zdaleka nejoblíbenější vojenský předák šíitů v Iráku a dokonce i starý přítel šéfa Hizballáhu, vysoce efektivní šíitské gerilové armády v Libanonu, která pomohla syrské vládě vyhrát v situaci, kdy to s ní vypadalo bledě.“
„Být lídrem této malé armády svaté války, předstírám útok na Bagdád, přišpendlím tak šíity tam, kde jsou, a zamotám hlavu ostatním, spěchám však na jih udeřit na ropné jádro Saúdské Arábie, kde šíité nenávidí Saúdy a tu nenávist sdílejí i námezdní vojenské síly z jiných zemí.“ A „pošlu i síly ze Sýrie přes Jordánsko, aby se s mojí invazní armádou spojily v Saúdské Arábii“. „Slíbil bych zahraničním vojákům velké bonusy, spojí-li se mnou síly a vrátí se domů, až se zmocníme bohatství saúdských loutkových tyranů.“
A pokud „by nás napadly Spojené státy, byl bych s to obratem zničit ropné logistické kapacity Saúdské Arábie v Zálivu.“ Poněvadž „Saúdská Arábie je papírový tygr a zhroutila by se“.
Profesor pak tu nadsázku dovádí až do „snů o kalifátu loajálních sunnitů“, kteří by „ovládli téměř polovinu světového vývozu ropy“ – a „slávy, jíž by se kochal po zbytek svých dnů“.
S důraznou poznámkou hned nato: „Sám sunnita nejsem a velení této svaté války, budu-li žádán, se nepodřídím.“
Právě tak, jak na vlastní adresu jen žertuje, však dost možná „budou uvažovat a jednat“ i ti, kdo právě postupují na Bagdád.
