Toto odvěké nepřátelství Vatikánu
vůči Čechům se projevilo i na tom, že Vatikán pomohl rozbít
Československo roku 1938.
Edvard Beneš se na sklonku První
světové války snažil urovnat a zároveň navázat nové vztahy s
Vatikánem. Nové diplomatické styky byly obnoveny po světové
válce. Československá republika, která byla mladá, silná a plně
demokratická, chtěla navázat srdečné vztahy s Vatikánem.
Katolická církev toto volání nevyslyšela. Místo toho, aby s
Československem navázala srdečné diplomatické vztahy, začala
mladičké Československé republice diktovat jeden požadavek za
druhým. Katolická církev začala útočit na češství a národní
hrdost skrzeva své nesplnitelné a ponižující požadavky.
Například roku 1925 začala Československá republika připravovat
národní oslavu, českého hrdiny, Jana Husa. Vatikán požadoval
zrušit tyto oslavy, protože i nadále byl Jan Hus pro katolicismus
nepřítelem. Vatikán tyto oslavy bral jako urážku Vatikánu.
Když
československá vláda nevyslyšela jeho požadavkům, Vatikán
přikázal českým a potažmo i slovenským katolíkům zahájit
protestní kampaň. Čeští a slovenští katolící uposlechli
rozkaz, vydaný Vatikánem. Katolické tisky psaly články proti
československé vládě a proti českému hrdinovi Husovi. Tato
kampaň, vedená proti československé vládě Vatikánem, záhy
získala na důležitosti jak politické, tak i celospolečenské.
Naštěstí Vatikán prohrál. Československá vláda navzdory
Vatikánu uskutečnila oslavy Jana Husa. Vatikán tuto porážku
neuznal a nařídil papežskému nunciovi v Praze, aby opustil
československé hlavní město. Stalo se tak roku 1925. Téhož roku
byly přerušeny diplomatické vztahy mezi Československem a
Vatikánem.
I přes to, že Vatikán v této době cítil
velikou nenávist vůči Československu, československá vláda se
snažila o narovnání diplomatických vztahů. Mladičká
Československá republika odpustila katolické církvi spojení s
Habsburky a jejich třísetletou porobu národa českého. Vatikán i
přes fakt, že československá vláda stála o přátelství,
podnikal pomocí českých a slovenských katolíků agitační
činnost vůči československé vládě.
Československo,
které se právem obávalo hrozby nacistického Německa, požadovalo
těsnější spolupráci se Sovětským svazem, který zaručoval
určitou bezpečnost. Tuto spolupráci odmítal jak církevní stát,
tak i českoslovenští katolíci. Vatikán i s pomocí
československých katolíků obvinil Československou republiku, že
„je v Evropě agentem bolševismu“.
Vatikán, který nikdy
nebyl apolitický, vyvíjel na československou vládu silný
politický tlak, aby odstoupila od spojenectví se Sovětským
svazem. De facto Vatikán začal agresivně vydírat československou
vládu. Vyhrožoval tím stylem, že pokud ČSR neodstoupí od
spojenectví se Sovětským svazem, tak bude podporovat katolické
Slováky, ze kterých se tenkrát stávali separatisté. Vatikán
podporoval separatistické hnutí Slováků, které razantně
požadovalo samostatný Slovenský stát, kde bude společnost
jednotně vystavená na katolických principech.
Vatikán si
časem začal uvědomovat, že nikdy nebude mít Československo pod
svojí politickou mocí. A tak začal pracovat na rozbití
Československa i s pomocí francouzské katolické autority, které
v této zemi, na příkaz Vatikánu pracovali na mezinárodním
autoritářství po celé Evropě. Jejich konečným cílem byla
společnost, striktně dodržující katolické principy a
antibolševismus.
Vatikán nejenže spolupracoval s
francouzskými ortodoxními katolíky, kteří měli silné
zastoupení v tamní vládě, ale i s jejich rakouskými a polskými
„kolegy“. V konečném důsledku i s Adolfem Hitlerem. Tito
všichni usilovali o rozbití mladičkého Československa, které
ekonomicky prosperovalo.
Roku 1935 agresivně Vatikán opět
vystoupil proti Československu. Tohoto roku Vatikán a francoužští
katolíci, kteří byli zastoupeni ve francouzské vládě,
rozpoutali na území ČSR mohutnou demonstraci proti naší vládě.
Toto byla otevřená agrese Vatikánu vůči ČSR a jeho obyvatelům,
kteří uznávali Jana Husa.
Nutno říci, že sociální
demokraté společně s komunisty chránili svobodu československých
občanů před ortodoxními katolíky. To komunisté a část
sociálních demokratů bojovali proti slovenským katolickým
separatistům.
Vatikán si začal uvědomovat, že
těsnější spolupráce s katolickým knězem Andrejem Hlinkou,
který halasně požadoval autonomii Slovenska, nemusí být špatná.
Ovšem Andrej Hlinka požadoval jen autonomii Slovenska, nikoliv
odtržení Slovenska od republiky, tak jak si přál Vatikán.
Vatikán
byl rozhodnutý zničit ČSR za každou cenu. Stůj co stůj.
Po
Hlinkově smrti roku 1938 se do popředí dostal Jozef Tiso, který
stanul v čele Hlinkovy slovenské ľudové strany. Vatikán si
uvědomil, že Jozef Tiso je muž, který už tak dost okleštěné
Československo ještě více zdecimuje. Vatikán rychle uznal jeho
služby a Tiso se stal monsignorem. Jozef Tiso jako premiér ihned
požadoval nezávislost. Přesně tak, jak to požadoval Vatikán a
Hitler.
Jozef Tiso udržoval těsné vztahy s Třetí říší
a s Vatikánem. Neustále jezdil na jednání s Hitlerem a s
Ribentropem. Nový papež Pius XII byl ochoten spolupracovat s
Třetí říší a s Hitlerem. Ribentrop, Hitler a Tiso jednali s
novým papežem. Vatikán byl s největší pravděpodobností ochotný naplno spolupracovat s
Německem.
Pokud dnes například lidovci odmítají
přiznat vinu negativní činnosti katolické církve za Druhé
světové války, tak je to od nich velmi pokrytecké. Katolická
církev nejenže nese vinu za to, že po
celou dobu holokaustu, prováděném Třetí říší, nikterak proti
tomuto masovému vyvražďování demonstrativně nevystoupila, ale
nese též část viny za rozbití Československa. Toto by si měli
uvědomit lidovci, než budou na jednoho nejmenovaného poslance
křičet „hanba“. Pokřik „hanba“ by měl v prvním případě
směřovat na lidovce, kteří asi nevědomky obhajují činy
katolické církve.
Na druhou stranu nesmíme opomenout fakt, že
mnoho poctivých křesťanů, kteří se řídili svým svědomím,
byli pronásledováni fašisty a nacisty.