Věděli jste, do jaké frakce vstoupí vámi volená strana? A pokud náhodou ano, znali jste lídra této skupiny pro post předsedy komise?

Evropská rada nominovala na předsedu Evropské komise bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera. Šéfové státu a vlád rozhodli, ale poprvé se neshodli. Juncker je staré řešení nových problémů. Nové je to, že se s ním nepojí žádné naděje ani očekávání. „Vhodný“ muž pro unavenou Evropskou unii, která si se sebou neví rady. Vytrvale léčí své nemoci špatnými recepty.

Když byl před deseti lety vybírán současný předseda komise José Manuel Barroso, bylo to jiné. Měl kvalifikaci, která se v EU cení. Původně maoista se z radikálního levičáka posunul až do pravého středu. Chvíli to vypadalo, že by mohl otočit socialisticko-centralistické tendence evropských institucí a obrátit Evropskou komisi směrem k rozumnější politice. Buďto to Barroso nikdy nechtěl, nebo nemohl nebo na to záhy rezignoval.

Kdo si ještě vzpomene na některé tehdejší cíle? Musíme mít evropskou ústavu, s ní stojí a padá Evropa. Těch řečí, konferencí, propagandy! Její neslavný konec, kdy se evropský „lid“ ve Francii a Nizozemí postavil téměř jednotné frontě proevropské elity, byl ovšem šťastným okamžikem pro většinu rozumně uvažujících Evropanů.

A pamatujete na lisabonskou strategii? Doženeme a předhoníme Spojené státy. Budeme do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomika, lepší v inovacích, světová mocnost Evropa. A výsledek? Evropský osobák jede po pomalé koleji, vedle se prohánějí rychlíky. Ekonomické velmoci z Asie či Ameriky nám začínají ukazovat koncová světla.

Evropské unii v její současné podobě už většina Evropanů nevěří. Když se jich někdo náhodou zeptá, tak další integraci odmítnou. Raději se jich tedy už nikdo neptá. K evropským volbám většina nepřijde a z těch co volí, dává mnoho hlas stranám, jež chtějí jinou EU nebo dokonce Evropu bez EU.

Kdybych položil otázku, co z těchto všech zkušeností, selhání a nedostatků vyplývá, zřejmě by většina z vás odpověděla, že jediné: Evropská unie se musí změnit, další regulace a integrace není řešením.

V evropské politice ale se zdravým rozumem nepočítejte. Už dvacet let je odpověď vždy stejná. Problémy způsobené integrací je nutno řešit větší integrací.

Demokratický deficit odstraníme, když demokratické postupy nebudou mít vůbec žádnou váhu. Nesrozumitelnost a odcizenost evropských institucí překonáme tím, že se ještě zkomplikují, aby si v jejich spleti už nikdo ani neuvědomil, že dobře nefungují.

Různá „vylepšení“ integrace, která mají vytvářet zdání demokracie, se dotkla i výběru předsedy komise. Podle lisabonské smlouvy by měla Evropská rada při své nominaci zohlednit výsledky voleb do Evropského parlamentu, který bude nakonec šéfa volit.

Byli jsme tak svědky předvolebního divadelního představení, které většina diváků ovšem nesledovala. Ani nevěděli, že se rozdávají vstupenky. Velké evropské strany, které ale nejsou stranami, nominovaly své evropské lídry, kteří nebyli lídry, protože samozřejmě nekandidovali nikde jinde, než ve své zemi. Upřímně řečeno, původně to ani přední evropští politici nebrali příliš vážně.

Až když socialista Martin Schulz začal vehementně vznášet nárok na funkci předsedy komise, pokud socialistická frakce bude nejsilnější, vytáhli evropští lidovci starého (nikoliv věkem) dobrého (nikoliv politicky) Junckera. Chytrý tah Angely Merkelové, kterým se nic nezíská a nic nepokazí. Připomíná to politické déja vu.

Před pouhými patnácti lety byl v čele Komise jiný Lucemburčan, Jacques Santer, dokonce ze stejné strany jako Juncker. Jeho komise musela odstoupit v důsledku skandálu. Z 28 zemí má Lucembursko v komisi opravdu privilegované postavení. Proč asi? Předseda komise ze státu, který je počtem obyvatel velký jako Norimberk nebo Hannover, zpravidla nikomu nevadí. V EU nejde o Evropu, ale rozhodující jsou národní zájmy velkých zemí.

Proto byl Juncker protlačen po volbách Evropskou radou do čela komise. Evropská lidová strana bude přece nejsilnější frakcí. Kdyby se ovšem analogicky vybírali kandidáti na komisaře za jednotlivé země, tak by Francie musela navrhnout Marinu Le Pen.

Celý postup je problematický. Žádného Schulze ani Junckera jsme nikam nevolili. Voliči dávali hlas národním kandidátům, ale taky národním stranám. U mnohých z nich ani nevěděli, do které frakce budou patřit. Frakce se mění, přetahují poslance, nově formují, nezávisí to jen na výsledcích voleb. Věděli jste, do jaké frakce vstoupí vámi volená strana? A pokud náhodou ano, znali jste lídra této skupiny pro post předsedy komise? A rozhodovali jste se podle toho?

Rozhodovat by měli šéfové států a vlád, kteří mají jasnou politickou legitimitu i odpovědnost. Měli by se shodnout na jménu jednomyslně, jako v jiných důležitých věcech. Všechno ostatní je méně demokratické, byť se tváříme, že je to naopak.

Evropská rada nominovala na předsedu Evropské komise bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera. Šéfové státu a vlád rozhodli, ale poprvé se neshodli. Juncker je staré řešení nových problémů. Nové je to, že se s ním nepojí žádné naděje ani očekávání. „Vhodný“ muž pro unavenou Evropskou unii, která si se sebou neví rady. Vytrvale léčí své nemoci špatnými recepty.

Když byl před deseti lety vybírán současný předseda komise José Manuel Barroso, bylo to jiné. Měl kvalifikaci, která se v EU cení. Původně maoista se z radikálního levičáka posunul až do pravého středu. Chvíli to vypadalo, že by mohl otočit socialisticko-centralistické tendence evropských institucí a obrátit Evropskou komisi směrem k rozumnější politice. Buďto to Barroso nikdy nechtěl, nebo nemohl nebo na to záhy rezignoval.

Kdo si ještě vzpomene na některé tehdejší cíle? Musíme mít evropskou ústavu, s ní stojí a padá Evropa. Těch řečí, konferencí, propagandy! Její neslavný konec, kdy se evropský „lid“ ve Francii a Nizozemí postavil téměř jednotné frontě proevropské elity, byl ovšem šťastným okamžikem pro většinu rozumně uvažujících Evropanů.

A pamatujete na lisabonskou strategii? Doženeme a předhoníme Spojené státy. Budeme do roku 2010 nejkonkurenceschopnější ekonomika, lepší v inovacích, světová mocnost Evropa. A výsledek? Evropský osobák jede po pomalé koleji, vedle se prohánějí rychlíky. Ekonomické velmoci z Asie či Ameriky nám začínají ukazovat koncová světla.

Evropské unii v její současné podobě už většina Evropanů nevěří. Když se jich někdo náhodou zeptá, tak další integraci odmítnou. Raději se jich tedy už nikdo neptá. K evropským volbám většina nepřijde a z těch co volí, dává mnoho hlas stranám, jež chtějí jinou EU nebo dokonce Evropu bez EU.

Kdybych položil otázku, co z těchto všech zkušeností, selhání a nedostatků vyplývá, zřejmě by většina z vás odpověděla, že jediné: Evropská unie se musí změnit, další regulace a integrace není řešením.

V evropské politice ale se zdravým rozumem nepočítejte. Už dvacet let je odpověď vždy stejná. Problémy způsobené integrací je nutno řešit větší integrací.

Demokratický deficit odstraníme, když demokratické postupy nebudou mít vůbec žádnou váhu. Nesrozumitelnost a odcizenost evropských institucí překonáme tím, že se ještě zkomplikují, aby si v jejich spleti už nikdo ani neuvědomil, že dobře nefungují.

Různá „vylepšení“ integrace, která mají vytvářet zdání demokracie, se dotkla i výběru předsedy komise. Podle lisabonské smlouvy by měla Evropská rada při své nominaci zohlednit výsledky voleb do Evropského parlamentu, který bude nakonec šéfa volit.

Byli jsme tak svědky předvolebního divadelního představení, které většina diváků ovšem nesledovala. Ani nevěděli, že se rozdávají vstupenky. Velké evropské strany, které ale nejsou stranami, nominovaly své evropské lídry, kteří nebyli lídry, protože samozřejmě nekandidovali nikde jinde, než ve své zemi. Upřímně řečeno, původně to ani přední evropští politici nebrali příliš vážně.

Až když socialista Martin Schulz začal vehementně vznášet nárok na funkci předsedy komise, pokud socialistická frakce bude nejsilnější, vytáhli evropští lidovci starého (nikoliv věkem) dobrého (nikoliv politicky) Junckera. Chytrý tah Angely Merkelové, kterým se nic nezíská a nic nepokazí. Připomíná to politické déja vu.

Před pouhými patnácti lety byl v čele Komise jiný Lucemburčan, Jacques Santer, dokonce ze stejné strany jako Juncker. Jeho komise musela odstoupit v důsledku skandálu. Z 28 zemí má Lucembursko v komisi opravdu privilegované postavení. Proč asi? Předseda komise ze státu, který je počtem obyvatel velký jako Norimberk nebo Hannover, zpravidla nikomu nevadí. V EU nejde o Evropu, ale rozhodující jsou národní zájmy velkých zemí.

Proto byl Juncker protlačen po volbách Evropskou radou do čela komise. Evropská lidová strana bude přece nejsilnější frakcí. Kdyby se ovšem analogicky vybírali kandidáti na komisaře za jednotlivé země, tak by Francie musela navrhnout Marinu Le Pen.

Celý postup je problematický. Žádného Schulze ani Junckera jsme nikam nevolili. Voliči dávali hlas národním kandidátům, ale taky národním stranám. U mnohých z nich ani nevěděli, do které frakce budou patřit. Frakce se mění, přetahují poslance, nově formují, nezávisí to jen na výsledcích voleb. Věděli jste, do jaké frakce vstoupí vámi volená strana? A pokud náhodou ano, znali jste lídra této skupiny pro post předsedy komise? A rozhodovali jste se podle toho?

Rozhodovat by měli šéfové států a vlád, kteří mají jasnou politickou legitimitu i odpovědnost. Měli by se shodnout na jménu jednomyslně, jako v jiných důležitých věcech. Všechno ostatní je méně demokratické, byť se tváříme, že je to naopak.

Petr Fiala
předseda ODS