Německá politická scéna to sice považuje za nemístné rouhání, stále větší část německé veřejnosti je ale opačného názoru. Ukázalo se to, když Luckem založená strana Alternativa pro Německo (AfD) pronikla v eurovolbách až do Evropského parlamentu. Na kandidátce AfD (které se někdy říká „strana profesorů“) byli zvoleni lidé, nad nimiž „eurofilové“ nemohou jen tak mávat rukou. Jedním z nich je třeba Hans Olaf Henkel, bývalý šéf německé IBM a ex-prezident Federace německého průmyslu. Dalším Joachim Starbatty, též renomovaný ekonom, autor ústavní stížnosti k soudu v Karlsruhe ohledně neústavnosti záchranných balíčků v souvislosti s řeckou krizí.

Mezi tradičními německými stranami způsobuje pomalý leč viditelný vzestup AfD paniku. Není divu. AfD je první skutečnou opozicí proti federalistickému integračnímu kursu, sdílenému celá desetiletí doposud všemi odleva doprava : CDU-CSU, SPD, FDP, Zelenými, dokonce i postkomunistickou levicí Die Linke. Rozjela se tedy mašinerie všech myslitelných „politicky korektních“ triků. AfD byla a je označována tu za extrémistickou, tu za ultrapravici, tu za marginální hnutí atd. - to ostatně dobře známe i od nás. Když 7 poslanců AfD požádalo o členství v naší europarlamentní frakci ECR (Evropští konzervativci a reformisté), vyvinula kancléřka Merkelová značné úsilí, aby nebyli přijati a utrpěli tak symbolickou porážku. Lobbovala diskrétně i u britského premiéra. Naneštěstí pro ni si ještě dost z nás pamatovalo, jak nepřátelsky se chovala Evropská lidová strana (EPP) pod neformálním vedením její CDU-CSU před 5 lety, kdy naše ECR vznikala. Byli jsme v mediální palbě ze všech stran, útok stíhal útok, paní Merkelová tehdy dokonce vyhrožovala právě britským konzervativcům, že se s Davidem Cameronem už nikdy nesetká atd. Proto se většina v naší frakci postavila proti jejímu tlaku s tím, že o tom, kdo smí nebo nesmí být v naší frakci, nebude rozhodovat německá kancléřka – a hlasovali pro přijetí AfD.

Další chvíle odvety vůči AfD nadešla minulý týden – byla to ovšem chvíle značně nedůstojná. Protože se ECR stala třetí nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu, získali jsme i nárok na adekvátní zastoupení ve vedení europarlamentních výborů, včetně jednoho z místopředsednických postů v důležitém hospodářském výboru. Na ten jsme nominovali právě Bernda Luckeho. Výbor jej však před několika dny odmítl do funkce potvrdit, především hlasy parlamentní levice. Jediný „argument“, který proti němu zazníval, byl ten, že pan Lucke není dostatečně „proevropský“. Toto kádrování názorů, odlišných od momentální většiny, připomíná cosi z naší vlastní nevábné minulosti. Evropský parlament, který sám sebe rád prezentuje jako etalon evropské demokracie, se v tomto případě zachoval vrcholně nedemokraticky, zároveň sám sebe blamoval před veřejností – a Berndovi Luckemu zařídil veřejnou reklamu. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to vlastně směšné. Bylo by zároveň záhodno vědět, jak se při celém tomto trapném divadélku choval jediný český zástupce ve zmíněném výboru, L. Niedermayer z TOP 09, tedy zda se také – jako kádrovák - podílel na ostrakizaci jiného názoru či zda jej naopak – jako demokrat - respektoval. To ovšem bohužel doposud nevíme.