Na letišti sice čekali pánové z EP, kteří slibovali hladkou dopravu minibusy na místo samotné (jednání začínalo za chvíli), ovšem nabídka platila jen pro stávající (tedy končící) poslance. A já byl nový. Vzít taxi za 35 euro nebo pomalý vlak za 8,5? Roli zachránce na sebe vzal poslanec Jan Březina a já se stal jeho spolupasažérem.
Kolečko přijímacích procedur pro nové poslance zahrnuje: mraky formulářů, neúspěch při registraci do IT systému (z Česka totiž nedošly včas výsledky voleb), a také zoufalou snahou získat wifi připojení. Jakýsi útok hackerů způsobil takovou míru ochrany sítí parlamentu, že dostat se na ně vyžaduje zásahy IŤáků přímo do strojů. A mé přístroje v této disciplíně (přes statečný boj IŤáků) neuspěly. O spojení se světem jsem si tak mohl nechat jen zdát.
Poslanci s asistenty, kteří již předtím v europarlamentu působili, mají aspoň trochu štěstí. Byli zavedeni do aspoň nějaké kanceláře, kde jsme se z prvního kontaktu s parlamentem mohli na chvíli vzpamatovat. Pak rychle na jednání frakce a také rychle pochopit první zásadu parlamentu: Podpis je důležitý. Ten rozhoduje o tom, jestli poslanec dostane náhradu za ubytování v hotelu a další výdaje, nebo ne.
Jednání skončilo před obědem. A cesta k rychlé stravě vedla přes jedinou jídelnu v budově pro veškeré hladovějící. Čtvrthodinová fronta a měli jsme jídlo na talíři. Alespoň to, co se podobalo avizovanému pokrmu. Další za námi měli smůlu – maso došlo a bylo nahrazeno jakýmsi poněkud průmyslově vyhlížejícím objektem. Nicméně hlad se jako kuchař osvědčil. Cena za oběd odnesený od pokladny na podnose - 7 euro (necelé dvě stovky). Z českého pohledu, fronty a boje o místo u stolů, je to cena docela vysoká. Na Brusel ovšem fajn.
Pro ty z nás, kteří během úvodních tří dní získali schopnost přejít v bruselském labyrintu z kanceláře do jakékoliv zasedačky pod 10 minut, přišla za týden další výzva. Nové kanceláře. Pochopitelně úplně jinde. Klíče jsme získali na dobře skrytém místě v nultém poschodí, abychom vzápětí zjistili, že do zámku nesedí. A když jsme se do kanceláří konečně dostali, bylo jasné, že jsme je zdědili po komunistech. Těch řeckých. Ty jejich nálepky na nábytku…ne, nejdou odstranit.
A abychom se nenudili? Po rovném měsíci opakování skoro stejného procesu v Štrasburku. Rozdíly? Kanceláře jsou miniaturní. Jsou výš, takže cesta po schodech do 10. patra, je-li fronta na výtah, dá zabrat. Klíče? Pasují. IŤáci? Méně ochotní. Můj počítač po 10 minutách na štrasburské síti prochází 20 minutovou resuscitací. A můj telefon (s windows)? Byl prohlášený za s parlamentním systémem neslučitelný. Takže nezbývá než testovat, zda naši kolegové zkrouhli poplatky za roaming dat dostatečně. Zatím nevím, kde je ve štrasburském parlamentu jídelna. Během prvních čtyř dní čas na jídlo nezbyl, ale vím, že kafe stojí asi euro, a že jeho kvalita odpovídá (ve francouzském měřítku) ceně. Ovšem croissant v obdobné ceně je „good value for money“.
Sečteno a potrženo – pro nové poslance trošku adrenalin. Vše je v zásadě dobře zorganizované a v zásadě to funguje, pokud nenastane opak. Jen možná díky boji s organizací promeškají něco podstatného. Ale kdo zvládne tohle, uspěje hravě i v tom, jak učinit pro nás všechny tu naši Evropu lepší :-)
