Evropská agenda je na řadě ministerstev tak trochu přehlížena, je na okraji zájmu (samozřejmě s výjimkou peněz ze strukturálních fondů). Soustředění se jen na národní politiku je ale krátkozraké, pak se divíme, co všechno musíme dělat, protože to „přišlo z Bruselu“. Kdybychom tomu věnovali pozornost včas, dokázali bychom leckterému nesmyslu zabránit.
Podceňování evropské politiky se bohužel ukázalo i u tématu, které je jinak v centru zájmů médií. Při výběru člena Evropské komise projevovala vláda premiéra Sobotky pozoruhodnou neschopnost. Řeči o jednotném postoji v evropských otázkách byly zapomenuty, každá strana dlouho trvala na svém kandidátovi. Když se nedomluvíme, rozhodne Brusel. Domluvit se nedaří, nejsou jasná kritéria, co vlastně chceme. Křeslo pro stranického kolegu? Pro jistotu se pan premiér jel ještě zeptat starého evropského harcovníka Jeana-Clauda Junckera, kdo by se mu v Komisi líbil. Po projevení těchto vyjednávacích „schopností“ zbývá jen doufat, že budeme mít štěstí a nedostaneme komisaře pro humanitární pomoc a řešení krizí. Ale i když štěstí mít budeme, odejdeme z celé věci na evropské politické rovině oslabeni. Země bez silného, jasného postoje, není respektována.
Výběr komisaře neměl být takový problém. Ideové rozdíly mezi hlavními kandidáty nebyly velké. Sociální demokrat nebo bývalá sociální demokratka, v různých stranických dresech, to se přece dalo domluvit rychleji! Vytáhnout jedno jméno, postavit se za něj a snažit se docílit co nejlepšího rezortu - to byl úkol pro premiéra. Místo toho jsme sledovali přetlačování mezi formálním premiérem a faktickým předsedou představenstva vlády. Souboj, který ohrožuje dlouhodobé zájmy České republiky v Bruselu.
Česká republika nikdy neměla v Evropské unii snadnou pozici. Možná trochu proto, že jsme o EU nahlas říkali to, co si ostatní povídali jen v kuloárech. V názorech na další integraci jsme měli často pravdu, což neradi slyší ti, kteří se vytrvale mýlí. Zvláště pokud se považují za zakladatele Unie a nás mají za trochu problematické dítě. Znáte to dobře, když vám děti svou bezprostředností nastavují zrcadlo, máte chuť jim přinejmenším odseknout nebo dát rovnou za vyučenou.
Svádět to na jiné, by ale bylo krátkozraké. Naše pozice není slabá proto, že si občas stěžujeme. Důležitější je, že nepostupujeme v prosazování našich národních zájmů jednotně a důsledně, že neovlivňujeme politiku Unie tam, kde se připravují rozhodnutí a že podceňujeme neformální postupy, na nichž je evropská politika založena. Český ministr, který si cestou do Bruselu konečně přečetl, co za hrůzu zase Komise nachystala a začne na Radě bouchat do stolu, je směšný. Nedosáhne ničeho. Pokud nemáme naši politickou pozici a cíl vyjasněny už při projednávání materiálu na úřednické úrovni, pak nemáme šanci zájmy českých občanů v EU hájit a prosazovat. „To přece nevadí, jde o evropské zájmy,“ zvolají pohoršeně prointegrační ideologové, z nichž většina o skutečném fungování EU neví vůbec nic. Vadí, žádné „evropské zájmy“ nejsou. Ostatní země totiž po celou dobu svoje národní zájmy důsledně prosazují, byť to často umně skrývají za proevropskou rétoriku.
Vláda musí hájit české zájmy a mezi ně patří i to, abychom měli silného člena Komise, který spravuje silný rezort, výhodný pro Českou republiku.
Premiér Sobotka se dlouho choval tak, jakoby do Komise nechtěl nikoho poslat a spoléhal na to, že si Juncker někoho vybere. Měl si ale uvědomit, že doba, kdy Lucemburčané úspěšně vládli i na českém trůnu, je dávno pryč. Možná to nakonec pochopil, ale předsedu Komise potřeboval ještě z jiného důvodů. Žena by byla výhodou, zní tajemně z Bruselu. Výhodou pro premiéra Sobotku, když náhodou hnutí ANO, které ve vládě rozhoduje, prosazuje jako kandidátku na eurokomisaře ministryni Jourovou. Je důvod, proč zase ustoupit.
Vláda nehledala dobrého kandidáta, probíhal šermířský souboj s několika jmény. Na poslední chvíli, kdy už opravdu někoho mít musíme, byla vybrána ministryně Jourová, protože ji chtěl Andrej Babiš. Věra Jourová se dlouhodobě zabývala evropským strukturálními fondy. Je tedy „odbornicí“, což je nové zaklínadlo Sobotkovy vlády. Odbornost je žádoucí, ale není tak důležitá. Mnohem podstatnější je, abychom do Bruselu poslali silnou osobnost, zkušeného člověka, který bude rozumět, co se v Komisi připravuje, o čem se rozhoduje a bude mít u ostatních členů Komise dost autority, aby je dokázal ovlivnit. Někoho, kdo si nebude užívat pozice komisaře a pasivně přikyvovat na nápady úředníků a velkých členských zemí. Bude takovou osobností ministryně Jourová? Uvidíme, rozhodně ji vláda svým postupem při jejím výběru a podlézavým ptaním se v Bruselu, koho by si vlastně představovali, nepřipravila nejlepší výchozí pozici.
