POSTMODERNISMUS
text je částečně kompilací dle mě zajímavých a pro dnešek určujících myšlenek
Vybrané koncepce postindustriální společnosti a postmodernismus
Úvod
Dnešní společnost je označována jako postindustriální (Alain Touraine, Daniel Bell), riziková (Ulrich Beck), postkapitalistická (Peter Drucker), technetronní (Brzezinski), postheroická (Featherstone), postekonomická (Herman Kahn, Wiener), postmaterialistická (Ronald Inglehardt) atd. Postmodernismus se projevuje v umění, vědě, filosofii a kultuře obecně. Moderní věda se stává vícealternativní. Filozofie má mnoho filozofických přístupů. Změny jsou i v politických ideích. Postmoderní se projevuje tím, že je zpochybňován optimismus vývoje západní civilizace a její intelektuální nadřazenost. Mnohé podněty získala postmoderní filozofie ze struktualizmu.Východiskem se stal lingvistický struktualizmus Ferdinanda de Saussure. Jazyk není chaotickým seskupením, ale tvoří systém, skládající se z významových jednotek-znaků. Významným struktualistou je Claude Levi-Strauss. Zkoumal myšlení přírodních národů - primitivních kultur v jejich původních podmínkách, nezasažených vývojem západní civilizace. Porovnal uspořádání vědeckého a mýtického myšlení. Mýtické myšlení je v určitých ohledech bohatší a ucelenější než racionálně - vědecký přístup. Foucalt zavádí pojem epistémé, podobný pojmu paradigma, kterým označuje systém, který předem reguluje to čím se vědění zabývá i jak to činí. Epistémé vyznačuje prostor určité kultury, vymezuje způsob uspořádání světa, nutí myslet jen daným způsobem, nutí nás být předpojatými. Změna epistémé je skokem. Rozlišuje dějinné epistémy:
a)renesanční
b)klasickou
c)moderní
Epistémé doprovází diskurs - určitým způsobem argumentovaný dialog uvnitř kultury. Jacques Derrida přehodnotil původní struktualismus. Struktualismus vidí v pozadí znaků promluvy určitý systém - strukturní uspořádání. Znaky získávají význam díky vzájemnému odlišení - diferenci. Pojem diference má vyjadřovat výsledek i proces diferencování. Diference zakládá komunikaci. Derrida zavádí pojem stopa. Stopa je zmizením všeho transcendentálního. Náš svět je labyrint, kde se střetáváme ne s věcmi, ale obrazy a obrazy obrazů. Připomíná to Platonovu jeskyni stínů. Filozofie není konstrukcí, ale dekonstrukcí proměnlivých významů.
Moderna ( z lat. modernus, nynější, nový ) je označení pro umělecké, filosofické a náboženské proudy, které se vymezují proti předchozím a starším. Slovo pochází od latinského modo, teď, nyní a poprvé se vyskytuje ve středověku jako spíše ironické označení pro ty, kdo se domnívají, že přesáhli své předchůdce. Už v pozdním středověku může označovat proudy a hnutí, které se snaží překonat různé vady a nedostatky předchozího, „starého“. Slovo „moderní“ se stává heslem těch, kdo se staví proti humanistickému obdivování antiky a soudí, že její výkony lze překonat, případně že už jsou překonány. Slovo „moderní“ se stalo synonymem osvěty, pokroku, rozumu a svobody, protikladem starého tmářství a útlaku. V romantismu se objevují postoje, které modernu kritizují, vytýkají jí přerušení tradice, ztrátu hodnot, rozbití morálky a společenské soudržnosti. K „moderně“ se koncem 19. století hlásí moderní umění, které se staví proti akademismu a jeho institucím, proti dekorativnímí historismu, nápodobě starších uměleckých slohů zejména v architektuře. Kritiku moderny představuje postmoderna ( z latiny post - po ), málo vyhraněné původně umělecké a estetické, později i filosofické hnutí, jež moderně vytýká myšlenkový absolutismus, snahu prosadit za každou cenu jedinou cestu jako správnou a potlačit všechny alternativy. Postmoderna začala obhajobou uměleckého eklektismu a ve filosofii znamenala relativizaci všech původně metafysických představ. Radikální kritiku moderny představují také například Leo Strauss nebo Alasdair MacIntyre, kteří pokládají vývoj moderní společnosti za slepou uličku. Bez společensky závazné a všemi přijímané morálky, bez obecné shody v zásadních etických otázkách není podle nich společnost možná.
Postmoderna
POSTMODERNA – myšlení 2. pol. 20. století vznikla jako reakce na tzv. modernu – moderna byla pokusem vytvořit nějaký celistvý výklad společnosti a světa kolem nás; jedním z jejích projevů (důsledků) byl vznik různých ideologií 2. pol. 19. stol. a 1. pol. 20. stol. postmodernisté označují všechny podobné pokusy o jednotný výklad světa a společnosti jako tzv. „velká vyprávění“ (metenarace); základním znakem postmoderny je pak nedůvěra k těmto velkým historickým projektům celistvý a jednotný výklad světa a společnosti není podle představitelů postmoderny možný postmoderna prosazuje pluralismus, multikulturalismus a otevřenou společnost, tzn. že nezavrhuje žádný pohled na svět, současně tvrdí, že žádný z pohledů není pravdivější než ostatní, dalším znakem je relativizace našeho poznání, společenských hodnot i norem – nemáme žádnou jistotu, že to, co víme, je nějaké skutečné poznání, neboť vždy může být vyvráceno a nahrazeno nějakým novým pro postmodernu platí několik zásad :
kritika rozumu = postmoderna kritizuje nadvládu rozumu (racionalismus), který nám svět ukazuje pouze v určitém světle, přičemž zcela popírá pohledy jiné kulturní pluralita = postmoderna odsuzuje etnocentrismus (tj. vyzdvihování jedné kultury nad ostatní; většinou euroamerické), který má negativní dopad na svět usiluje o spravedlnost – v rámci nové koncepce světa by mělo dojít k zrovnoprávnění všech myšlenek nebo názorů chápe světa jako hru – nic není bráno úplně vážně, vše je relativní, ne absolutní nehledá ve věcech žádný obecný smysl – věci kolem nás postmoderna bere tak, jak jsou; nehledá v nich žádnou hlubší podstatu. Na definici postmodernismu není shoda. Nedávno byl objeven dokument mezi texty Jacquese Derridy, který přibližuje jak postmodernismus chápal on. Derrida ( 1930-2004 ) byl jedním ze tří francouzských myslitelů, kteří „zplodili“ postmodernismus. Roland Barthes ( 1915-1980 ) a Michel Foucault ( 1926-1984 ) byli ti další dva. Pod dokumentem nadepsaným Manifeste jsou ( kromě již zmíněných ) podepsáni ještě Jean-François Lyotard a Giovanni Papini. V textu je uvedeno :
Umění minulosti je minulostí, to co bylo včera pravdou, dnes neplatí.
Postmoderní umění je definované, pojmenované a přesně určené, ne ale umělci, ale novou generací kurátorů, filozofů a intelektuálů neznalých minulosti a schopných díky tomu minulost ignorovat.
Postmodernismus je novou kulturní situací a podmínkou.
Postmodernismus je demokratický a je spojený s populární kulturou.
Postmodernismus popírá existenci vysokého umění.
Postmodernismus provádí podrobnou dekonstrukci děl vysokého umění, aby se jim záhy vysmál.
Postmodernismus je podvratný; štvavě se podobající precedentům, které paroduje.
Postmoderní umění je parodující, ironické a paradoxní.
Postmoderní umění je sebevědomě povrchní, stylisticky zvrhlé, hybridní, ambiciózní, provokativní a donekonečna se opakující.
Postmoderní umění je protielitářské, ale zároveň si musí pevně střežit své elitářství.
Pro postmodernistu, je každé dílo textem, i když neobsahuje ani jedno slovo nebo nemá ani název, který by se dal nějak vyložit. Umění neexistuje předtím, než je interpretováno.
Postmoderní interpretace závisí na vymýšlení nových slov – neznámých a nepochopitelných, na vytváření a zdokonalování systému kritického žargonu, který je nesrozumitelný svou důkladností. Vive le Néologisme!
Filosofii postmodernismu formuloval Jean-Francois Lyotard. V díle Postmoderní situace odpovídá na otázku co je charakteristické pro naši společnost. Civilizace se snažila sama sebe vysvětlit a legitimovat pomocí určitých příběhů, vyprávění, které ukazovaly vznik a smysl kultury a dávaly jí jednotný ráz. Později tuto úlohu převzala racionální věda sjednocující kulturu tím,že se dovolává univerzálního rozumu.Výsledkem racionality byla jednotící idea pokroku,jednotící filozofický komentář. Pro postmoderní dobu je charakteristické,že tyto komentáře tj.meta-příběhy ztratily přesvědčivost.Postmoderní doba je bytostně otevřená. Úrovně výpovědi o světě a způsoby pojmenování vztahu člověka k němu jsou navzájem tak rozdílné,že ztrácejí vzájemnou srozumitelnost. Zanikají jakékoli jistoty,mizí možnost celostního přístupu ke světu.V takovém světě bez hranic i bez cílů zbývá jen jedna cesta - cesta zpět.V situaci mnoha stanovisek je možné najít sjednocující stanovisko jen :
a) v nerozumném mýtu
b) pomocí společenského násilí
Obojí se dnes uplatňuje a v obojím je příznačný odklon od rozumu.
Postmoderna - jejíž stopy můžeme najít hluboko v dějinách - popírá mnohé klasické rysy moderny, mezi něž patří třeba následující. Idea pokroku. Důvěra ve vědecké poznání světa. Možnost vyprávět „velký příběh“. Víra v existenci emancipovaného a racionálního lidského jedince, jehož duše drží pohromadě. V kapitalismus, který lidi zahrne bohatstvím. V jednotu, která je možná, nebo po ní lze aspoň legitimně toužit. V přírodou dané tradiční role pohlaví. V jasné rozdělení umění na vysoké a nízké, které už snad ani uměním není. Někdy bývá postmoderna ztotožňována s relativismem, jenomže to slovo nemusí být nutně jen nadávka. Karel Čapek píše v Kritice slov: „Všechno je relativní… Relativní jsou všechny pravdy, ale pak jsou relativní i všechny omyly. Nevyvratitelné je tvrzení, že postmoderna je životním pocitem. Max Weber píše: „Kdo ví něco o světě, ten vlastně nemůže seznávat nic jiného než tuto mnohost a to, že se jí nemůžeme vyhnout.“ Již velmi dlouho můžeme nalézt v myslích lidí cosi, co bychom mohli nazvat postmoderním životním pocitem, ačkoliv by tomu tak třeba neříkali. Jeho výraz je možno najít i v literárních dílech, a to nejen na počátku 20. století (Vatikánské kobky od Adrého Gida psané před první světovou válkou jsou postmoderním textem), ale i hluboko ve století 19. Vzpomeňme třeba Verneův text Paříž ve 20. století. Líčí dobu oddanou technologickému pokroku, zatímco duch hyne. K rysům literární postmoderny patří i to, že dokáže spojovat realismus s fantastickým vyprávěním, vysoké a nízké žánry a oslovuje mnoho vrstev čtenářů, od profesorů po běžného člověka. Proto bývá za klasický text postmoderní literatury považován román Umberta Eca Jméno růže.
Postindustrialismus
Moderní společnosti předcházela tradiční společnost. V tradiční je společenský řád posvěcen autoritou náboženství, pravidla jsou generace stejná.V 18. století probíhala průmyslová revoluce, obyvatelstvo se stěhovalo do měst. Došlo ke změně životního stylu – strukturování dne podle pracovní doby a sociální struktuře - vznik vrstvy zajišťující si obživu z prodeje své pracovní síly a vrstva vlastníků kapitálu, generalizace trhu – výrobní faktory : práce, půda, kapitál se stávají volně směnitelnými na trzích. To zapříčinilo vertikální a horizontální pohyb – přicházeli o zázemí a podporu vesnické komunity a širší rodiny, zároveň vznikla svoboda – oslabila se sociální kontrola. Vznikla situace, kterou Durkheim označil anomie. Vzniká organická solidarita. Durkheim objevil, že v důsledku dělby práce jsou členové společnosti nuceni kooperovat. Dalším charakteristickým termínem je železná klec racionality. Tu popsal Weber – po odstranění intervencí ze strany tradice, náboženství a politiky se dominantním modelem chování stává chování účelově racionální – trh a byrokracie ( psaná pravidla, neosobní chování, hiearchická organizace ), v budoucnu budou podobně organizovány další segmenty společnosti, má to negativní důsledky pro svobodu, ale je to nezvratné. Moderní společnost se dále vyvíjela. Vývoj popisovala například Frankfurtská škola : Institut pro sociální výzkum. Ústředním pojmem je Konzumní společnost jako poslušná masa. Podle Veblena se v moderní společnosti uvolňuje pole atavistickému soutěžení, konzum je prostředkem jak překrýt skryté ovládání společnosti vlastníky výrobních kapacit, člověk zaměřený na spotřebu se stává izolovaným jedincem neschopným kolektivní akce. Postupně ve vývoji moderní společnosti došlo ke zkapalnění institucí - Bauman, individualismu, globalizaci. Moderní společnost přechází v postmoderní společnost. V souladu s koncepcí zvanou Technologický determinismus, vzniká postindustrialismus. Je to sociol. koncepce, podle níž úroveň rozvoje tech. určuje typ společnosti, její sociálně ekon. strukturu i úroveň spotřeby. Akcentuje úlohu tech., snižuje nebo ignoruje jiné faktory. Je teor. jádrem technokratických teorií, koncepcí industriální a postindustriální společnosti. Technologický determinismus může připomínat učení o základně a nadstavbě, kteréžto pojmy si Marx vypůjčil z oblasti železničního stavitelství. Základna byly koleje a podloží pod nimi, nadstavba to vše kolem železnice. Teorie postindustriální společnosti představuje nový typ sociologického myšlení, které svým pesimistickým laděním reflektuje vystřízlivění z nadšení nad úspěšným vyřešením existenčních problémů prostředky společnosti moderní. Naopak se vynořily problémy nové ( například demografická a ekologická krize nebo ztráta hodnotové orientace jedince), které souvisejí především s chováním postindustriální společnosti jako společnosti MASOVÉ. Tento rys dnešní společnosti se ještě zvýrazňuje procesem globalizace, který výrazně podporují prostředky masové komunikace, zvláště televize.
Lipovetsky
Dobyvatelská moderní společnost, která vznikla ve jménu univerzálnosti, rozumu a revoluce a která věřila v budoucnost, ve vědu a techniku, končí. Je autor knihy Paradoxní štěstí, Esej o hyperkonzumní společnosti. V ní uvádí fáze vývoje společnosti :
Tři fáze : 1800 až druhá světová, racionální organizace práce, nové metody působení na zákazníka – marketing, snížení ceny, úvěr, budování značky, Zákazník si nekupuje výrobek na základě důvěry v obchodníka, ale ve značku a výrobce, 30 let po druhé světové druhá fáze, redukce relativních cen, roste kupní síla a konzum se demokratizuje, vzestup hédonismu byl významně podpořen zlepšenou dostupností zboží, třetí fáze od konce 70. let – důraz na kvantitu se přesouvá na kvalitu a na image, zdravá výživa, ekologie, fair trade.
Baudrillard.
Rozvíjel poststrukuralismus a postindustriální filosofii. Mezi jeho nejznámější spisy patří Simulacres et Simulation, v němž se zabývá interakcí mezi realitou, symboly a společností. Identifikuje 3 historické typy „imitací“ (simulacra):
v před-moderní době zobrazení přesně zpodobnilo zobrazovanou skutečnost,
v době průmyslové revoluce vznikal rozdíl mezi zobrazením a realitou, zejména kvůli masovému rozšíření kopií. Schopnost předmětu napodobit skutečnost pomalu zakrývala původní verzi, v postmoderní době předchází „zpodobnění“ (simulacrum) původní skutečnost a rozdíl mezi reprezentací reality a realitou se stírá. Už je jen napodobení – „imitace“.
Stírání rozdílu mezi realitou a obrazem reality (simulacra), Baudrillard vysvětluje pomocí těchto fenoménů:
média (TV, film, tisk, internet) – komerční představy zamlžují hranice mezi věcmi potřebnými a nepotřebnými;
„směnitelnost“ reality – hodnota věcí je určena penězi, nikoliv jejich užitečností;
mnohonárodnostní kapitalismus – odcizuje předměty místům, kde byly vyrobeny, a „původním“ surovinám, které se využívají k jejich tvorbě;
urbanizace – lidé se odcizují přírodě;
jazyk a ideologie – jazyk je používán k zastírání reality, zejména názorově dominantními skupinami.
Charakterizuje současný věk jako „hyperrealitu“, kde je skutečná věc potlačena nebo znetvořena obrazem své existence -: „Skutečnost neexistuje.“
Toffler
Souvislost mezi postmodernismem a postindustriální společností ukazují také práce AlvinaTofflera. Toffler :
§ zavedl pojem "superindustriální revoluce", která přináší extrémní rozmanitost a individualizaci společnosti; prosumace jako alternativa konzumu; adhocracie jako alternativa k byrokracii
§ informační technologie umožňují překonávání časových a prostorových omezení; v důsledku růstu alternativních voleb je člověk ochromen ve schopnosti rozhodovat se ("overchoice") a to ve všech oblastech - spotřeba, produkce, vzdělání, umění, kultura
§ velká rozmanitost, přechodnost, novost, nestálost, to vše vytváří podle A.Tofflera krizi lidské adaptace - tuto krizi nazývá šokem z budoucnosti
§ moderní průmyslovou civilizaci označil za "civilizaci II. vlny" (vyrostla z průmyslové a vědní revoluce novověku a tím vystřídala agrární civilizaci I. vlny); krize této moderní společnosti může vyústit ve vytvoření civilizace III. vlny, vlny spojené s informační revolucí a utvářením informační společnosti (zrychlování sociální změny, diversifikace a demasifikace)
§ státy jako USA, Velká Británie, Francie, Švédsko, NSR, Japonsko vstoupily od 50. let dvacátého století do tohoto stadia
§ nová moderní civilizace nemůže být vytvořena jen technickou změnou, neboť nová ekonomika vyžaduje také novou kulturu a politický rámec
§ k úspěšné historické globální transformaci ke společnosti III.vlny je třeba nahradit zastaralé politické instituce alternativními, jejichž klíčovým principem bude moc menšin, růst přímé demokracie, dělba rozhodování a růst participace
Tofflerovi v dějinách identifikují tři vlny změny: první odstartovala zemědělská revoluce, druhou průmyslová revoluce a třetí vlnu spojují s revolucí informační. V současné době zažívá vyspělá část světa nástup třetí vlny: prochází přeměnou, která bude mít důsledky obdobného rozsahu jako měla kdysi průmyslová revoluce, jen její průběh bude rychlejší. Střet druhé vlny s třetí vyvolává na celém světě sociální napětí, konflikty a nestabilitu politických systémů a na individuální rovině je provázen pocitem ztráty smyslu života, jenž se jeví jako chaotický a nejistý. Je to situace podobná nástupu průmyslové společnosti, který byl také provázen sociálními otřesy, revolucemi a válkami. Třetí vlna čerpá svoji energii z nových způsobů vytváření a využívání poznání, kterým v ekonomické sféře odpovídá přenesení důrazu z průmyslu na sektoru služeb. Nezaměstnanost nelze již odstranit metodami klasické ekonomie, které mohly fungovaly v průmyslové společnosti, na místo toho je třeba investovat do rekvalifikací a školení pro sektor služeb. Stávající politický systém přestává být v období třetí vlny funkční, což se promítá v deziluzi a skepsi, již lidé k politice pociťují. Tofflerovi identifikují tři kritická místa, ve který politický systém selhává nejočividněji – prvním je systém vlády založený na většině. Dnešní společnost je natolik diverzifikovaná, že hledat většiny pozbývá smyslu; naopak, všichni lidé jsou příslušníky nějakých menšin a v různých otázkách projevují odlišné zájmy. Demokracie budoucnosti se bude muset opírat o minority, jež budou nuceny spolu vyjednávat a hledat kompromisy. K tomu, aby menšiny mohly efektivně vyjadřovat své názory, je zapotřebí vyšší politické participace obyvatelstva, nejlépe až směrem k sebereprezentaci, jejíž uskutečnění by mohla zajistit polopřímá demokracie. Nutným krokem je delegování rozhodování na ty jednotky, které jsou nejlépe schopny ten který problém řešit. Jedná se o přenesení rozhodování směrem dolů, na lokální úroveň. Na druhou stranu si Tofflerovi uvědomují, že mnohá rozhodnutí jsou smysluplná pouze na úrovni nadnárodní. S rostoucím počtem lidí v sektoru služeb bude nevýhodnost nastavení systému zjevnější a tlak na transformaci začne sílit. Ta politická strana, která dříve pochopí tento nastupující trend a přizpůsobí svůj program potřebám lidí třetí vlny, se dostane k moci. Nepůjde o souboj pravice s levicí jako o boj zastánců nastupující třetí vlny s konzervativci snažícími se udržet poměry vlny druhé.
Bell
Říká, že v polovině století sociální a ekonomické změny umožnily vzniknout masovému konzumu, ten nepředstavuje kulturu, která by mohla být jednotícím prvkem společnosti. Je autorem pojmu postindustriální společnost. Pojem postindustriální společnost byl poprvé použit ve 30. letech, věcný obsah mu dal Daniel Bell, sám jej poprvé použil na semináři v Salzburgu, v roce 1959 a poté ve svém textu, 1962: „The Post-Industrial Society: A Spekulative View of the United States And Beyond. Rozvinut Fourastiém. Fourastié Jean kritizoval přehnanou orientaci na soukromé potřeby. Navrhoval orientaci na rozvoj hlubokých a dlouhodobých potřeb a vzdělání. Své úvahy zveřejnil například v : La Grande métamorphose du XXe siècle (Velká přeměna 20. stol.). Dále v knize 40000. Vyslovuje se pro udržování rozmanitosti tradic. Vraťme se k Bellovi. Bell dochází k těmto závěrům :
formuje se zcela nová vládnoucí elita
pracovní síla se přesouvá do sektoru služeb ( tuto společnost později nazývá také společností služeb nebo společností „osobních služeb“ )
technologie se stává hybnou silou sociální změny
nejdůležitějším typem vědění se stává teoretické poznání, institucionálním symbolem postindustriální společnosti je univerzita
Touraine
Touraine byl francouzský sociolog; napsal knihu "La Société post-industrielle", 1973. V ní popsal své myšlenky :
§ společnost postindustriální chápal jako společnost programovanou, neboť postindustriální společnosti jsou technicko-ekonomicky programovány a politicky ovládány technokratickou mocí
§ vládnoucí třída je ale těžko identifikovatelná, neboť investiční aktivity jsou funkcí celé společnosti; nová vládnoucí třída je skupina osob, které se identifikují s kolektivními investicemi; technokraté jsou skupinou, která rozhoduje o investicích a akumuluje vědění a moc (význam manipulace s informací)
§ v postindustriální společnosti proti sobě nestojí lidé, kteří pracují a lidé, kteří mají kapitál, ale na jedné straně jsou lidé, kteří jsou manipulováni a na druhé straně lidé, kteří manipulují
§ v této souvislosti mají velkou úlohu nová sociální hnutí, jejichž cílem není podílet se na politické moci, neusilují o dobytí a přeměnu státu, ale o obranu jedince; tato sociální hnutí považuje za nositele sociální změny
§ sociální struktury a systémy jsou nahrazovány sociálním jednáním; jedinec je určen místem v procesu změny
§ odlišné způsoby života byly nahrazeny úrovněmi života různých skupin v masové společnosti
§ přechod od společnosti vykořisťování ke společnosti odcizení (nestojí proti sobě práce a kapitál, ale osobní a kolektivní identita)
Riziková společnost
Občané jsou vystaveni rizikům, jež nemohou ovlivnit, ale na jejichž zvládnutí závisí. Rizika tradiční : přírodní hrozby, mezilidské násilí, ztráty boží milosti. Rizika moderní : nepředvídatelnost společenských procesů, mezilidské násilí využívající technologie a průmyslové aplikace, ztráta smyslu života v důsledku ztráty relevance dlouhodobých životních projektů Souhrnným znakem moderních rizik je : souvisí s vyvázáním z místních kontextů a sociálních kontaktů a se zapojením do širších vztahů, v nichž faktorem důvěry není vzájemná blízkost, obeznámenost a tradice ale spoléhání se na expertní systémy. Řízení společnosti prostřednictvím abstraktních systémů je typické pro moderní společnost riziková společnost vzniká tehdy, když se produkce rizik stala problematickou a lidé začali katastrofy a neštěstí jako důsledek rizik interpretovat. Nová kategorie hrozeb : komplexní a dalekosáhlé příčiny – není snadné určit viníka, nepřevídatelné, globální, dlouhodobě nezjistitelné lidskými smysly v rámci každodenní zkušenosti, důsledkem lidského rozhodnutí a jednání. Ve své práci uvedu autora termínu Becka a českého představitele Kelera.
Beck
Z ekonomického hlediska se společnost mění v post-industriální ve chvíli, kdy je více jejího HDP získáváno ze sektoru služeb, než ze sektoru výrobní činnosti. Jiní používají kritérium zaměstnanosti obyvatelstva podle sektorů. Za přechod mezi průmyslovou a post-industriální společností je možné považovat datum vypuštění satelitu Sputnik ( 4. října 1957 ) anebo datum prvního použití atomové bomby ( 6. srpna 1945 ). Post-industriální éra je rovněž zodpovědná za likvidaci ekologických a sociálních škod. Ulrich Beck není názoru, že by společnost měla své problémy vyřešené a zavádí pojem riziková společnost. Beck je z národohospodářského hlediska zastáncem stanovení nových priorit : vzhledem k tomu, že vlivem automatizace již nelze dosáhnout úplné zaměstnanosti, národní řešení jsou nerealizovatelná a „neoliberální medicina“ neúčinkuje, budou státy nuceny garantovat základní příjem a umožnit tak ve větší míře občansko-společenskou práci. Takovéto řešení bude uskutečnitelné podaří-li se na evropské nebo – v optimálním případě – na různých nadnárodních úrovních prosadit jednotné hospodářské a sociální standardy. Jen tehdy bude možné, aby jako protipól nadnárodních koncernů byly vytvořeny nadnárodní státy, jež by kontrolovaly jejich činnost a omezovaly jejich moc. Svět se stal společností rizika. Bez mezinárodních právních a soudních instancí nelze dospět k mírovému řešení nadnárodních konfliktů.
Keler
Své názory na rizikovou společnost popsal v knize Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Práce se zabývá proměnami sociální struktury dnešní společnosti: Společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Tuto tezi dokládá na řadě údajů a sleduje procesy, které tuto proměnu způsobují. Podává charakteristiku tří sociálních světů (elita, střední vrstvy, deklasovaní), které se od sebe prudce vzdalují a žijí v nesouměřitelných podmínkách. Zároveň je v knize popsáno, jakými způsoby se společenské vědy pokoušejí zakrýt přechod od nerovnosti k nesouměřitelnosti. Ukazuje, jakou hrozbu představuje sociální nesouměřitelnost pro demokracii a pro budoucnost otevřené společnosti.
Závěr
Zatím žádné společenské zřízení neřešilo všechny problémy. Když nějaké vyřeší další vytvoří. V plné míře to platí zejména pro dnešní dobu. Problémů je mnoho a zdá se, že se společnost spoléhá na nějaké samovolné vyřešení. K tomu aby se problémy mohly řešit nebo aspoň o nich smysluplně diskutovat schází ucelená teorie. Stávající teorie popisují jen část problémů. Jsou plně postmoderní. Vyznačují se velkou pluralitou ale žádným pro většinu přijatelným řešením.
