Kultura a příroda
Kultura versus příroda
U člověka se životní prostředí skládá ze dvou podstatných složek. Přírodní a sociální. Tyto dvě oblasti se vzájemně významně ovlivňují. Životní prostředí je součástí životní úrovně člověka, spoluvytváří jeho životní podmínky. Kvalita životního prostředí je výslednicí typu a tempa socio-ekonomického rozvoje, hustoty obyvatelstva, demografického růstu, charakteru výrobních technologií, intenzity opatření na ochranu životního protředí, úrovně ekologického vědomí obyvatelstva a účinnosti ekologické politiky.
Nová sociální rizika a kritická sociologie
Kritická sociologie se chce distancovat od způsobů myšlení, které odpovídají momentálnímu mocenskému poměru sil ve společnosti. Jan Keller – využíval sociologickou analýzu společnosti k vysvětlení procesů, které způsobují zhoršování životního prostředí, a také pro pochopení toho, proč je obtížné kolektivním jednáním tyto procesy zvrátit. Používá termíny :
Nezamýšlené důsledky jednání : kdyby to dělali všichni.Riziková společnost : pojem, který popisuje moderní společnost ohroženou novými typy rizik, k nimž patří ekologická rizika. Ulrich Beck říké – modernizace se podílí na podrývání základů moderní společnosti. Klasická průmyslová společnost řeší prblém jak rozdělit zisky.Riziková jak rozdělit rizika, ekologická, sociální - flexibilizace práce, daňové úlevy, dumping, neplnohodnotné formy zaměstnání.
Keller řeší kdo doplácí.
Kultura versus příroda je téma, které se dnes řeší poměrně často. Často se redukuje na problém ekologie. Termínu ekologie poprvé použil E. HAECKEL (1834 – 1919) pro studium vztahů organismů a prostředí v určité vymezené oblasti. Sociologie souvisí s ekologií. Vzniká tak zvaný enviromentalismus. Je to politická a filozofická teorie, která vznikla v 60. letech 20. století založená na ochraně životního prostředí. Zabývá se vztahy mezi přírodou a společností. Usiluje o změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů, které brání snahám o ochranu životního prostředí. Rozlišují se :
- technocentristé, věří, že ekologické problémy se dají vyřešit technicky
- umírnění ekocentristé, kladou důraz na umírněný život
- kormukopiání, příroda má dostatek zdrojů sama se obnovit
- hlubinní ekologové, právo na život má vše živé
- environmentální manažeři, řešení ekoproblémů jedině pomocí ekonomie
Vzniká teorie trvale udržitelného rozvoje. Je to takový druh rozvoje, který uspokojuje potřeby přítomnosti, aniž by oslaboval možnosti budoucí generace naplňovat jejich vlastní potřeby
Znamená především rovnováhu mezi třemi základními oblastmi života : ekonomikou, sociálními aspekty, životním prostředím. Současně také rovnováhu mezi zeměmi a různými společenskými vrstvami.
Základní principy trvale udržitelného rozvoje jsou
1. propojení základních oblastí života
2. dlouhodobá perspektiva
3. kapacita životního prostředí je omezená
4. předběžná opatrnost
5. prevence:sociální spravedlnost
6. zohlednění vztahu „lokální-globální“
Další dnešní teorií je evoluční ontologie. Je populární v akademickém prostředí. Já jsem dosud neobjevil její skutečný přínos. V další části uvedu pohled evoluční ontologie na problém kultura versus příroda.
Řadu výše uvedených problémů řešil již německý filozof a sociolog Gehlen. Nyní podle mého názoru částečně pozapomenutý.
Gehlen zkoumal vliv techniky na člověka a zabýval se i problémy sociální psychologie. Stal se zakladatelem filosofické antropologie, kdy nevidí člověka jako individuum, ale jako biologický druh v přírodě. Na rozdíl od zvířat nemají lidé tolik instinktů a k vývoji potřebují dlouhé dětství. Aby člověk něčeho dosáhl, něco uměl a někam patřil, musí se neustále vyvíjet. Člověk musí vytvářet specifický lidský svět, kterým je podle Gehlena kultura. Arnold Gehlen se ve své knize Duch ve světě techniky zabývá postavením člověka ve světě, což je jeden z hlavních problémů filosofie. Rozvoj vědy a techniky se začíná chápat jako úpadek kultury. Technický a vědecký pokrok je odpovědný za manipulaci a deformaci člověka. Gehlen se snaží popsat rozmanité jevy industriální společnosti. Staví se s nedůvěrou k technickému pokroku, který se snaží pozitivně zdůvodnit, neboť s automatizací, a tím snížení tělesné námahy a narůstáním volného času, se může uvolnit agresivita, která vede k sociálnímu podráždění, úzkosti a nedůvěře. Člověk není dostatečně vybaven orgány a instinkty pro adaptaci v prostředí, proto si prostředí vytváří sám. Z tohoto důvodu Gehlen vidí nutnost techniky z orgánové nedostatkovosti člověka. Technika ulehčí člověku námahu orgánů a působí jako úspora práce. Vedle techniky stojí intelekt, který redukuje nutnost orgánového přizpůsobování a dává člověku schopnost měnit prostředí tak, aby mu vyhovovalo. Technika je podle Gehlena chápána tak, že jsou to „prostředky a schopnosti, pomocí nichž si člověk k vlastnímu užitku podřizuje přírodu tím, že poznává její vlastnosti a zákony, těží z nich a jedněmi koriguje druhé. Technika v tomto nejobecnějším pojetí patří k lidské podstatě.“
Podle Gehlena měla moderní technická kultura velký vliv na pojetí, jímž vnímal člověk svět a sebe sama. Člověk byl po staletí přesvědčen o působení „nadpřirozené techniky magie, jímž si vysvětloval přírodní jevy, které nedokázal vysvětlit. Člověk odjakživa usiluje o stejnoměrnost přírodního dění, snaží se „stabilizovat rytmus světa tím, že použije praktik mířících proti nepravidelnostem a výjimkám“. Z toho pramení myšlenka automatismu, začlenění člověka do světa rytmického a samohybného koloběhu. Gehlen odmítá myšlenku, že technická činnost je pouze racionální a čistě účelová. V technice existují i iracionální popudy, člověk cítí potřebu chápat sama sebe jako součást přírody a má sklon objektivovat svoji věcnou činnost. Technika má v samých začátcích pudové, nevědomé a vitální impulsy, ale celkový vývoj techniky má v pozadí důsledně uplatňovanou logiku. S postupující technikou vnáší člověk do neživé přírody organizaci. Gehlen se zamýšlí na kulturními jevy moderní doby, které ovlivňují lidský rozvoj. Technický pokrok nutí člověka neustále usilovat o to, aby rozšířil svoji moc nad přírodou. Gehlen definuje některé rysy kultury, které na sebe nedají dlouho čekat, nebo již existují. Uvádí zde intelektualizaci, která má za následek úpadek názornosti, bezprostřednosti a neproblematické přístupnosti. V mnoha vědních disciplínách se začíná klást důraz na pojmovou přesnost a využívání matematických metod. Člověk se distancuje od přírody v sobě i kolem sebe. V technice se často postupuje od cílů ke hledání prostředků k jejich dosažení. Tato tendence nyní začíná ustupovat, stále méně běží o to, najít technické způsoby realizace pro záměry předem vymezené. Na intenzitě neustále nabývá opačný způsob stavění problému, a to zkoumání toho, co všechno lze dokázat s danými technikami a metodami, které se neustále obměňují, aniž je stanoven cíl. Techniku a přírodní vědy spojuje metoda experimentu. Bytostným zájmem člověka je, jak lze něco, ať je to cokoliv, realizovat. Pronikání experimentu do umění a věd vede pak nutně k tomu, že objekty jsou zbaveny své přirozenosti, neboť jsou podrobeny metodě, kterou badatel sám určil. V sociálních a mezilidských vztazích se technické principy plně prosadily. Gehlen uvádí pojem adaptace, který je při definici lidského chování ve společenských, hospodářských a technologických poměrech nezbytný. Proces adaptace probíhá svobodně a kontrolovaně, ale z největší části nevědomě. Autor říká, že v současné době se adaptace dá definovat pojmem „konzumní povinnost“, tzn. že člověk se přizpůsobuje většině. Jeden z nejdůležitějších úkazů technického věku je ztráta smyslu pro realitu, ztráta bezprostřední zkušenosti. Člověk se odcizuje všednímu životu a stále více se u něj rodí schopnost žít v imaginárním světě. Přestává se snažit o to, aby sám poznal nové věci a spokojí se s jejich zprostředkováním. Vzrůstající zprostředkování zkušenosti má velký vliv na utváření našich názorů. Zkušenost z druhé ruky se dnes šíří především sítí průmyslu masové komunikace. Moderní kultura má samozřejmě vliv i na lidskou morálku. Neustále narůstá neosobnost, zespolečenšťování trhu, politizace a stereotypizace, jimž jsou podřizovány etické a intelektuální postoje.
Dle některých názorů v blízké budoucnosti převezmou vládu nad světem stroje a počítače. Je to popisováno například v knize Úsvit robotů, soumrak lidstva. Potom by byla vyvrácena myšlenka, že kultura nemůže existovat bez člověka.V každém případě je jasné, že příroda může existovat bez kultury a bez člověka.
