Zdeněk byl vzdělaný člověk širokých zájmů. V archeologii  razil nové cesty zejména tím, že prosazoval komparatistiku hmotné kultury ještě dávno před tím, než se z toho stala uznávaná metoda. Předběhl vývoj své disciplíny o nějakých patnáct let. Ve slovanské archeologii byl mezinárodně uznávaným odborníkem, i když omezení nadřízení funkcionáři jeho vzestup blokovali. Mezníkem v jeho profesi se  stala výstava Velké Moravy, kterou organizoval pro Britské muzeum v roce 1963. Její velkorysá koncepce návštěvníkům odhalila neznámý fakt, že uprostřed Evropy existovala zcela originální a vyspělá kultura.  

        Zdeněk věděl o raně středověké kultuře téměř vše od Irska až po východní Asii. Úplně mne ohromilo jeho srovnávání hmotné kultury Velké Moravy a perské sasánovské říše. Z detailů hmotné kultury byl schopen vyvozovat, jak ti dávní lidé žili a jaký byl jejich pohled na svět. Měl výjimečný cit pro čtení krajiny, díky němuž předpověděl a následně odkrýval archeologické nálezy na místech, kde je nikdo jiný nečekal a nehledal. Od něj jsem se naučil, jak je důležité i pro historika mého typu číst krajinu a hledat v ní dávné skryté příběhy. 

       Zdeněk byl nejen znalec svého oboru, ale zajímal se i o další vědní disciplíny. Byl to kulturní člověk, který miloval naši řeč a přátelil se s básníky, jako byl Mikulášek nebo Skácel. Znal zpaměti stovky básní, které mohl recitovat celé hodiny. Měl úžasný smysl pro humor a košatou lidskost. Moc hezky zpíval, byl synem svého kraje. Pocházel totiž  z Troubska na jižní Moravě.

         V roce 1994 slavily Mikulčice 40 let archeologických výzkumů. Zdeněk na nich působil od roku 1957 a dlouhá léta byl vedoucím výzkumu. Přesto si tehdejší ministerský předseda Václav Klaus vymínil, že ho areálem nesmí provést Klanica, ale některý z jeho žáků.  

        Posledních mnoho let mu ztížila k nesnesitelnosti zákeřná choroba, se kterou statečně a odhodlaně bojoval. Navzdory neutěšenému zdravotnímu stavu dokázal dokončit syntetické dílo o počátcích Slovanů, ojedinělé svým záběrem, od doby Lubora Niederleho nikdy nedosaženého. Tato jeho práce bude pro všechny lidi v oboru dlouhodobou výzvou.

        Milý Zdeňku, tvoje pozemská pouť sice skončila, ale v mé mysli budeš žít stále. Bylo mi ctí, že jsem mohl být s Tebou a učit se u Tebe přirozenému, opravdovému lidství.