Nechtělo se mu na tři roky do vězení. A nyní z něj poskytuje rozhovory a káže o špatnosti světa. Poslední zpráva dokonce říká, že se z cely vrací do domácího vězení.
Kerviel se celou dobu hájíí tím, že za jeho podvodné machinace nemůže on, ale systém.
To známe dávno, tenhle „systémismus“. Já jsem vlastně nezabíjel, určitě jsem to nechtěl dělat, to byl rozkaz a takový byl systém. Já jsem neudával z vlastní vůle, musel jsem, byl to systém. Taková byla doba a systém, nemá smysl soudit mne osobně, ale právě dobu a systém. V různých obdobách je tahle výmluva stará jako lidstvo samo. Něco jako „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.
Ve Francii, která má odvolání na systém ve zvláštní oblibě a úctě, s tím někdy v budoucnu tento makléř možná i uspěje. Zvláště, když jde o bankovnictví.
Princip Kervielova tvrzení je totiž lákavý. Podváděl jsem, to ano, Ale dokud to vydělávalo, nikdo si nestěžoval. Tak jsem podváděl dál, ale nějak se to zvrtlo. Ale může za to systém, ten mne nutil lhát a postupovat nelegálně. Jenom tak jsem mohl vydělávat víc než ostatní, získat uznání v bance a dostávat tedy tučnější odměny než kolegové. A nikomu to nešlo proti srsti, dokud to fungovalo.
Kerviel je tedy vlastně oběť zrůdného systému založeného na honbě za penězi, což je varianta příběhu, která nejednomu Francouzi nažene slzy do očí. A netvařme se, že se to nelíbí i mnoha Čechům.
V normálním světě by Kervielovi bylo jedinou slušnou odpovědí „A teď tu o Červené Karkulce“. Onen „systém“ je totiž tvořen samými jednotlivci a tím, jak si vykládají pravidla. Každý „zločinný systém“ je složen z mnoha zločinných jednotlivců, stejně jako „korupční systém“ je složen z korupčníků. Systémy nejsou samy o sobě, „an sich“, ale vždy jsou výsledkem činnosti jednotlivců. Kerviel byl jenom a pouze jedním z těchto dílčích prvků a mohl fungovat tak nebo onak.
Někteří podvádějí, a proč podvádějí, to je jasné – mají z toho výhody, většinou finanční. Je jedno, zda tyto výhody čerpají přímo, když někoho oberou, nebo nepřímo, když neoprávněně riskují a daří se jim, tedy dostanou od zaměstnavatele podíl na vydělaných penězích. Většina lidí však nepodvádí, i když mají příležitost.
Bankovní systém minulého desetiletí jistě nebyl bez chyby a nemá smysl si namlouvat, že nenaznačoval lidem v něm zapojeným, že dodržování předpisů někdy brání lepším ziskům. Chyby měl a naznačoval. Ale pracovaly v něm stovky tisíc nebo spíše miliony lidí a podvodů se dopouštěl nesporně pouze zlomek z nich.
Jedním z nejvýraznějších příkladů toho, co se může stát, pokud bankéř na nikoliv bezvýznamném postavení poruší pravidla, je právě případ Jérôme Kerviela.
Možná, nelze to vyloučit, se mu ještě opravdu dostane zvláštního zacházení a prostoru znovu a znovu mlžit pravdu a jasná fakta. Možná opravdu dostane možnost prezentovat svůj „systémismu“. A třeba řadu lidí přesvědčí o tom, že je nevinnou obětí systému. Pokud se tak stane, pak by ti, kdo se přesvědčit nechají, měli mít na paměti několik aspektů věci.
Především, že kdyby na postup Jérôme Kerviela seděl člověk morálně pevnější, jeho banka a klienti i majitelé této banky by nepřišli o pět miliard eur. Za druhé, že rozhodnutí nedělal „systém“, ale makléř. Za třetí, že pachatel maskoval svoji činnost a ukrýval ji před kontrolami jak v době, kdy se mu již nedařilo, tak i předtím. Byl si vědom nelegálnosti svých postupů. Za čtvrté, že kriminální jednání se vyskytuje ve všech systémech společenských, politických i ekonomických a žádný vůči němu není imunní.
Bůh ví, jak Jérôme Kerviel dopadne. Do vězení sice nastoupil, na začátku srpna však půjde domů s elektronickým náramkem. Ve skutečnosti není ale tak důležité, zda Kerviel pobývá v temné cele nebo se cachtá na zahradě svého domu. Horší je, že s ním mnoho lidí zcela vážně diskutuje o tom, že vlastně nemusí být pachatelem, ale možná je především obětí, ještě lépe nevinnou obětí. Přistoupit na takovou diskusi je zrůdné.
Pomalu si zvykáme na to, že mnoho věcí je řízeno v podstatě anonymními evropskými orgány. A rádi na ně nadáváme – vždyť jsou daleko a nic to nestojí.
Ještě více milujeme kritiku systému, raději ji ale máme nekonkrétní a vágní. Hlavně se nikoho nedotknout. A nejlepší na tom je, že nakonec se dá říci (jako to dělá Jérôme Kerviel): „Kdybychom nežili v době, která tak zbožšťuje úspěch, tak bych to nikdy nespáchal.“
Ale kde se v tom klubku tvrzení ukrývá vina a výčitky svědomí? Celé je to totiž naopak. Kdyby makléř Kerviel vyznával tradiční konzervativní hodnoty, nebyl by podváděl. A že před svým uvězněním šel pěšky z Vatikánu? No a? Kdyby raději čestně řekl: Lhal jsem, kradl jsem, podváděl jsem, dělal jsem to ze svého rozhodnutí, nikdo mi nedržel u hlavy pistoli, nikdo mi to nenakázal, jenom rarach v mojí hlavě. Ale takovou odvahu nemá. On se raději při tom pochodování vymlouvá na systém.
