Je třeba souhlasit s tím, že v rodině bude pravděpodobněji dětem lépe než v dětském domově - i když ani to není pravidlo. Jako jeden z mála politiků mám s dětským domovem osobní zkušenost. Řešení ovšem rozhodně není, když děti rozdáme homosexuálním párům. Na úvod je třeba připomenout, že dětské domovy a ústavy nejsou v současnosti přeplněné - dětí v nich je kolem sedm a půl tisíce včetně diagnostických ústavů pro problémové děti. Kapacita ústavů je o tisícovku větší.

A samozřejmě i běžná, normální rodina má problém dítě vůbec adoptovat - jenom rok trvají procedury, aby rodina byla přijata do adopčního programu, a často i několik let pak čeká na dítě.

Adopce jako taková však podle našeho názoru není v celém problému to klíčové.

V prvé řadě je třeba udělat maximum proto, aby se děti se do dětského domova vůbec nedostaly. K tomu je třeba skutečně kvalitní rodičovská výchova už na školách, tedy již v dětství, aby měli lidé již od nejútlejšího dětství správný žebříček hodnot, který se pak promítne i do dospělého života. Dále je potřeba funkční systém podpory rodin a matek s dětmi. Velká část dětí totiž nejsou sirotci, ale děti, které byly odebrané existující rodině nebo rodiči. Nikdo nepochybuje, že pokud rodič dítě týrá, je třeba dítě chránit. Jiná věc je, když úřady odebírají děti proto, že rodiče nemají peníze nebo bydlení. Úřady mají rodinám pomáhat - ne je ničit. V Přerově (v Olomouckém kraji) - s extrémní koncentrací chudých rodin na ubytovnách, zvolili právě pomoc. Místo, aby úředníci odebírali rodičům děti, pomáhají rodičům v nouzi hledat práci, pomáhají jim hledat rozumné bydlení, motivují rodiče k tomu, aby se svou situací něco udělali.

Ne každý z nás je ideální rodič, ale vždy je lepší vlastní máma nebo táta, než teta z ústavu nebo strejda gay.

Tudy by se měla upínat pozornost nejen paní ombudsmanky, ale i našeho státu - tedy pomáhat v první řadě dětem tak, aby se do ústavu nebo k adopci vůbec nedostaly.

Tomio Okamura - předseda hnutí Úsvit