Přála bych si Šimona Pánka. Znám ho osobně z listopadových dnů, a je mi bytostně blízký, i když jsme se od té doby nikdy nesetkali. Sleduji léta jeho práci v Člověku v tísni a s úctou smekám. Vnímám jeho skromnost, která nesnáší pozornost kamer. Už to ho od funkce prezidenta naší země, na rozdíl od jiných, bohužel vzdaluje. Nevzdaluje ho to však od lidí, ale právě naopak.

Šimon Pánek je člověk, kterého bych ráda příště volila, který by jistě zvolen byl, a na kterého bychom v roli prezidenta mohli být hrdi. Měl by mu to někdo říct. Že pokud je někdo skoro jediný, kdo může, tak prostě musí. Chápu – byla by to pro něho životní oběť. Ale také završení všeho, co začal v listopadu 1989 spolu s námi ostatními studenty ve všech obcích a městech, které objížděl. Naše země prostě potřebuje Šimona Pánka na Hradě, a ještě více v Podhradí. Protože je tady 10 milionů „člověků“ v tísni.