Fakt, že komunisté posilují je, podle mého názoru, pouze reálným odrazem jejich dlouhodobě prosociální politiky, avšak nárůst preferencí Babišova uskupení může signalizovat zcela něco jiného, do jisté míry snad i společensky nebezpečného.

     Domnívám se, že mnoho našich pravicově orientovaných spoluobčanů naštěstí již nepodlehlo ve svých úvahách a preferencích obsedantní touze, která jim vždy velela volit pouze TOP 09 a ODS. Tedy partaje, které se svým působením na české politické scéně trvale znemožnily, přičemž sociálně zdevastovaný stát, ochromená ekonomika a z toho plynoucí gigantický nárůst chudoby obyvatelstva jsou toho zcela výmluvným příkladem. „Proč se však nyní tito lidé v takovéto míře přiklání k Babišovi?“ Odpověď není zase až tak složitá, jak by se mohlo zdát.

     Velice dobrým strategickým tahem „středopravého hnutí“ byla jeho sofistikovaná apolitizace a doposud ještě přetrvávající relativně nízká míra kádrování členů a sympatizantů. I z tohoto důvodu tak v řadách ANO můžeme registrovat bývalé dlouholeté komunisty nyní v úzké provázanosti s radikálními antikomunisty, zaměstnance s velkopodnikateli, lidi veřejně známé s osobami zcela neznámými a v životě společnosti neetablovanými a to ne nepodobně, jako tomu bylo v tavícím kotli „polistopadové“ doby v Občanském fóru, než ho potom po roce 1991, jako celý stát, rozchvátili ke svému zištnému prospěchu zejména „občanští demokraté“.

   Navíc, miliardář z Agrofertu není totiž vůbec tak hloupý a nekompetentní, jak se stále snaží lídři „sjednocené pravice“ v poslanecké sněmovně národu mediálně osvědčovat. Využívají však k tomu často zbytečně podpásové údery, jakým byl například květnový nevkusný útok na Babišovu „špatnou“ češtinu. O tom, že jejich „ikoně z poslaneckých lavic TOP 09“ není česky, ale ani artikulačně, prakticky rozumět, a že ona sama již dříve prokázala, že neumí dokonce ani slova české hymny, však v danou chvíli nepadlo ani slova.

     Samotný Babiš je také ve vrcholných patrech politiky efektivně úspěšný i tím, že pouze a jen nehromadí majetek, ale dokáže jej v procesu politické soutěže, pro sebe velice výhodně, investovat. Umně tak propojuje svoji „nepolitickou politiku“ s ovládáním významných médií, které dnes skrytě, či již spíše méně skrytě, vyjadřují jeho osobní postoje a ambice a pozvolna upevňují jeho moc.

     Taktickým se jeví i jeho jakési „neobratné vystupování“ ve sněmovně, kdy se potom snaží účelově „shazovat“ dlouhodobě zažité parlamentní postupy a někdy také i jednací řád. To je mu veřejností blahosklonně odpouštěno, neboť ta to zřejmě chápe jako přirozenou a nutnou obranu proti nesmyslně obstrukčnímu vystupování samolibých pravicových extrovertů typu poslanců Kalouska, Stanjury či Laudáta, denně všeznale, ale většinou také bohužel demagogicky exhibujících.

     Andrej Babiš však ve své touze po oligarchickém panství, kdy by státu vládla pouze hrstka prominentních osob, přirozeně s ním včele, dokáže občas i přestřelit. Naposledy takto upoutal, když jsa znechucen způsobem parlamentního jednání, v čemž není přirozeně sám, roztrpčeně sdělil, že: „Kdyby měl dobrého náhradníka, rezignuje“. Nemyslíte, že by se mohlo jednat o jisté předznamenání zrodu nového kultu osobnosti? Přesvědčuji sám sebe, že zatím snad nikoliv!