Giovanna Barberis z UNICEF na konferenci sdělila, že 50% dětí a mladistvých, žijících v konfliktem zasažené oblasti, se setkalo s vojenským násilím. Zeptal jsem se, kolik těch mladých do 18 let je, a bylo mi řečeno, že jich tak asi 1,5 milionu. To znamená 750 tisíc mladých, kteří se setkali s válečným násilím!
Primátor města Doněcka Alexandr Lukjančenko , který je mezi lidmi v Doněcku velice populární a kterému pro změnu dělali problémy "separatisté", informoval, že 95 % dětí v Doněcku nedostalo dokumenty k nastávajícímu novému školnímu roku, protože kvůli válečnému konfliktu nefungují poštovní služby. Ve 161 místních školách, do kterých v době míru chodilo 70 tisíc dětí, je nedostatek učitelů, protože kdo mohl, ten město opustil. Ombudsmanka Lutovská se zeptala, jak se situace bude řešit, ale rozpačité obličeje prozradily, že žádný "plán B" neexistuje.
Primátor Lukjančenko dále sdělil, že na jednoho padlého ozbrojence připadá 10-15 civilních obětí. Dochází k systematickému ničení celých obytných čtvrtí těžkým dělostřelectvem, v menší míře leteckými prostředky. Z města, kde žilo asi 1 112 000 obyvatel, odjelo podle oficiálních údajů asi 200 000 lidí, podle neoficiálních přes 400 000 lidí (mezi čtyřma očima mi Lukjančenko řekl, že v městě zůstalo asi 700 000 obyvatel).
Můj dobrý známý Oleksandr Vilkul zřídil humanitární fond Ukrajinská perspektiva a zařizuje přesuny dětí, zejména sirotků, z ohrožených oblastí do táborů k moři (ale co bude, až přijde podzim?), stará se o běžence, organizuje distribuci léků a zdravotních prostředků (léky v nemocnicích nejsou!). Probudil se i největší miliardář Rinat Achmetov a podobný fond zřídil také. Ale privátní iniciativa nemůže nahradit nefunkční stát.
Po ukončení fóra jsem byl pozván společně s Oleksandrem Vilkulem, o jehož chvályhodné iniciativě jsem právě mluvil, do rádia Hlas hlavního města (Golos stolicy). Živé vysílání v ruštině trvalo od 17 do 18 hodin a celou dobu jsem usiloval o to, abych diskusi udržel u tématu humanitární katastrofy a konkrétních cest řešení. Myslím, že se mi to podařilo, i když moderátor evidentně dostal jiné pokyny.
V 21 hodin jsem vystupoval živě 20 minut v celostátní televizi. S moderátorem jsme se dohodli, že se bude ptát ukrajinsky a já budu odpovídat rusky. Moderátor se neustále snažil obracet řeč k vině Ruska, k zásluhám Američanů, k NATO a k tomu, že Putin na Ukrajinu přivede ruskou armádu. Já jsem se celou dobu striktně držel sociálních a ekonomických problémů. Odmítám se zaplést do otázek, kdo je vinen. Ostatně, americký psycholog Philip Zimbardo říká, neptej se, kdo je vinen, protože se tak vytvoří kruh, ze kterého není úniku. Ukrajinský konflikt jsem porovnal s válkou v bývalé Jugoslávii, kdy evropská společnost ignorovala fakt, že v ní zahynulo 250 000 lidí. Podobné šílenství na Ukrajině musíme zastavit dříve.
Když mi skončily povinnosti, dané oficiálním programem, setkal jsem se se svými ukrajinskými přáteli a známými. Informovali mě o konkrétních případech a situacích, které jsou alarmující a ze kterých mi bylo hodně smutno.
Lidé kritizují válku i proto, že je nebývalá drahota. Hrubý domácí produkt za první pololetí klesl o 6,8% , v srpnu už se mluví o 9%. A to je průměrný plat 2 500 - 3 000 hriven, přičemž dolar je nyní 13 hriven. Vláda navíc uvalila daň z příjmu pro účely vedení války ve výši 1,5%.
Znám dobře ing. Udoda, který je předsedou oblastní rady Dněpropetrovské oblasti. Do jeho kabinetu přišlo jednoho dne 150 lidí, kteří ho začali bít a nutit, aby odstoupil z funkce. Sice v ohrožení života podepsal, ale pak se mu podařilo situaci zvrátit. Kontaktoval velvyslance, konzuly, využil toho, že na Ukrajině byla tehdy Catherine Ashton. A protože nikdo v Kyjevě nepotřebuje mezinárodní skandál, Udod tento konflikt ustál. Politické čistky jsou ale bezprecedentní- pouze dva předsedové oblastních rad (z přibližně čtyřiceti, nevím úplně přesně, kolik jich je), z nichž jeden byl Udod, udrželi své posty.
Odpor proti válce roste. Do Zakarpatska, které už roku 1991 hlasovalo za autonomii a kterou Kyjev vytrvale odmítá, přivezli z Východu jejich mrtvé. Pohřeb se změnil v protivládní demonstraci. V pořadí už třetí mobilizace naráží na odpor a odmítání. Nejsilnější protesty proběhly v Beregovu, kde žije početná maďarská menšina. Lidé blokují silnice, atakují představitele místní správy, zavrhují válku jako nesmyslnou a nebezpečnou. A to přes nacionalistickou vlnu, kterou pilně šíří média. Média propagují i víru v NATO a EU. Mimochodem- asociační dohodu s EU vládní činitelé Janukovyčovy vlády parafovali v květnu 2012, ale do ukrajinštiny a ruštiny byla přeložena až v srpnu 2013! Veřejnost tedy o obsahu dohody nevěděla zhola nic a politici s největší pravděpodobností také ne. Porošenko podepíše po volbách i ekonomickou část dohody, takže se Ukrajinci mají na co těšit. Porošenko dramaticky ztrácí popularitu. V prezidentských volbách sliboval, že v případě svého zvolení do funkce ukončí válku do týdne. Patrně jednal v souladu se rčením „slibem nezarmoutíš“. Konflikt pokračuje a nadále umírá denně asi 500 lidí.
Nedávno se staly dva shodně tragické případy. Dva muži, kteří v občanské válce přišli o celou svou rodinu, o manželku i o děti, naložili do svých aut výbušniny, rozjeli se proti vojenským kontrolním postům a svým sebevražedným útokem zlikvidovali několik ukrajinských vojáků. Uvědomme si, jak závažný je jejich skutek. Nebyl to akt hrdinství, za který budou odměněni, jak to vnímají muslimové. V kontextu křesťanské kultury je jejich čin neslýchaný. Život patří Bohu, ne člověku, a křesťan nemá právo sáhnout si na život. Jejich jednání bylo výrazem naprostého zoufalství a beznaděje.
7. srpna ukrajinská policie vyklízela Majdan a u majdanistů našla různé zbraně včetně granátů. Zraněno bylo padesát policistů. Majdanisté už dávno ztratili podporu občanů, dá se říct, že lidi jsou na majdanisty totálně naštvaní. Nový primátor Kyjeva Kličko, který si ne a ne zvyknout na byrokratickou rutinu a do práce moc nechodí, zásah proti majdanistům podpořil a rozumně mluvil o POTŘEBĚ PRACOVAT. Problém nové moci v Kyjevě je bohužel malá kompetentnost. Je to vidět na každém kroku a bylo to patrné i z vystoupení oficiálních činitelů na fóru.
Na závěr fóra jsem byl veřejně požádán, abych v Evropském parlamentu naléhavě upozornil na humanitární katastrofu, která na východě Ukrajině existuje. Ano, udělám to. A zkusím i další kroky. V zóně bojů žijí čtyři miliony lidí, kteří potřebují mír.