Pro charakteristiku Putina uvedu dva příklady. První: když na jedné slavnostní večeři bývalý premiér Primakov vyzval všechny přítomné, aby povstali ti, kteří se cítí být čekisty, Putin si stoupnul také ( ČEKA- sovětská bezpečnostní služba. Její zakladatel Dzerdžinskij tvrdil, že čekista má čisté ruce a horoucí srdce).  Druhý: Putin označil rozpad Sovětského svazu za jednu z největších geopolitických tragédií dvacátého století. Na Západě mu sice tento výrok dodnes vyčítají, ale nezapomínejme, že v ozbrojených konfliktech, které vypukly po rozpadu SSSR, zahynulo 750 000 lidí. Putin ale nemůže být podezříván z toho, že by chtěl Sovětský svaz obnovit: vyjádřil se dokonce, že ten, kdo by jeho rozpadu nelitoval, nemá srdce, ale ten, kdo by ho nyní chtěl obnovit, nemá rozum.

        Když Putin nastoupil do úřadu, vyšla kniha jeho rozhovorů Ot pěrvogo lica (Od první osoby). Upřímně, po jejím přečtení jsem měl pochybnosti o Putinově intelektuální kapacitě. Ale brzo se ukázalo, že jsem se mýlil. Putin se nejdříve tvrdě vypořádal s čečenskou vzpourou. Na jedné straně se okázale přátelil s kazaňským muftím, na druhé straně tvrdě zatočil s islamisty. Kdo ví, třeba to byl varovný prst pro všechny, kteří by chtěli narušit územní integritu Ruské federace (plánovaná čečenská republika Ičkeria měla sahat od Kaspického moře k Černému moři). Při střetech s teroristy se Putin nikdy nebál vzít na sebe osobní odpovědnost. Spolehl se na armádu a na bezpečnostní struktury (sedm základních správních oblastí země odpovídalo sedmi základním vojenským okruhům).  Skoncoval s tříštěním země, kdy se kdejaký papalášek řídil Jelcinovou výzvou „proglotitě stoľko suverenitěta, skoľko vy chotite“ - spolkněte tolik suverenity, kolik chcete. Každý oligarcha si dělal, co chtěl. Někteří, třeba Chodorkovskij, se už cítili povoláni k tomu, aby vládli Rusku jako celku. Ale všichni se přepočítali: Putin byl ve věci jednoty Ruska a moci nesmlouvavý a Chodorkovskij skončil za mřížemi.

       Nový vládce Ruska využíval a dodnes využívá toho, že ropa i plyn jsou na vyšší cenové úrovni, než byly za Jelcina. Tyto peníze, které byly jakoby navíc, začal investovat do obnovy Ruska, zejména do energetické infrastruktury. Je jasné, že není dlouhodobě udržitelné, aby 70% současného exportu tvořila ropa a plyn (na konci osmdesátých let to bylo „jen“ 40%), ale Putin si touto cestou začal vytvářet finanční polštář pro krizové situace, pro investice do nových odvětví (investice do vědy a výzkumu poklesly za Jelcina na 1,09 % HDP!) a pro oddlužení. Za dobu Putinova prezidentování Rusko splatilo své dluhy a dnes má dluh jen 7% HDP, zatímco USA přes 90%, řada evropských zemí je v pásmu nad 110% HDP a Japonsko má údajně dluh 293% HDP! (ČR kolem 60%). Putin sice stabilizoval zemi autoritářskými metodami, ale v daných podmínkách těžko byly k dispozici jiné.  

        Přes toto autoritářství Západ Putina v prvních dobách přivítal. Nepil, na jednání byl vždy připraven, vystupoval kultivovaně, nedával najevo své emoce, byl zdrženlivý, ale přitom rozhodný, byl sportovně založený (judo, jízda na koni, rybolov atd.). Oproti Jelcinovi se snažil se i o jistou komunikaci s ruskou veřejností. Jistě, řada věcí, třeba přímé přenosy ze zasedání vlády, byla „potěmkinskými vesnicemi“, ale přece jen to byla proti vulgárnímu opilci Jelcinovi výrazná změna. Problémů k řešení měl tolik, že si posteskl, že má pocit, že oral jako nevolník od rána do večera. To vyslovil, když mu v roce 2008 končil druhý mandát. Po něm dodržel literu ústavy, když se dohodl se s Medveděvem a jako šéf vítězné strany Jednotné Rusko nastoupil už podruhé do úřadu premiéra. Tuto roli plnil stejně disciplinovaně jako tu prezidentskou. Po prezidentském období Medveděva se opět přihlásil o prezidentské angažmá.  

       Podporu veřejnosti měl Putin v celém dlouhém období nestálou, ale nyní je nesmírně vysoká. Rusové vidí, že jejich prezidentovi není Rusko lhostejné a že poctivě hájí jeho zájmy. Po relativně dlouhém váhání Putin souhlasil s připojením Krymu k Ruské federaci (když hrozilo reálné nebezpečí, že Rusko přijde o sevastopolskou námořní základnu). Řada jeho návrhů, třeba jednotný ekonomický a humanitární prostor od Lisabonu po Vladivostok, budou doceněny teprve později. 

        Zaujal mne nedávný průzkum v USA, podle něhož 80% Američanů pokládá Putina za státníka, zatímco Obamu jen 45%. V článku Demokratická tradice?, uveřejněném v Parlamentních listech, jsem psal o důvodech, proč Putina chtějí Američané svrhnout, a k tomuto účelu dokonce připravili návrh zákona 2277. Ekonom Glazjev (ekonomický šéfporadce Putinova týmu) ví, že prozápadní pátá kolona číhá na svou příležitost a finančníci jako Kudrin nebo Gref a mnozí další už vystartovali s tvrzeními, jak fatálně Rusku ublíží hospodářské sankce.

        Už jsem přiznal, že jsem zpočátku Putinovy schopnosti podceňoval. Určitě to není žádný oslnivý intelektuál, ale nikdo mu nemůže upřít vynikající organizační schopnosti a mimořádné umění hledat a nalézat nečekaná řešení. Řekl bych, že je to muž, který roste s úkoly, které jsou na něj kladeny. Čím náročnější úkoly řeší, tím větší výkony podává.       

        Kdybych hledal jeho obraz v krásné literatuře, našel bych ho v románu Miky Waltariho Egypťan Sinuhet. Vždy jsem srovnával faraóna Achnatona z tohoto románu s Michailem Gorbačovem. S tím jsem mluvil ve svém životě dvakrát. Byl unesen vlastními myšlenkami a vlastním projevem, ale v jeho každé větě byl logický rozpor. Uchvacoval se ideály humanismu jako Waltariho Achnaton. Věřil, že když odzbrojí, udělají to i další, že když on nastaví hruď, ostatní budou jednat stejně. Výsledkem byl rozvrat a úpadek Egypta i Sovětského svazu. Politika je krutá a politici by si měli uvědomit, že za jejich omyly platí obyčejní lidé a celá země, za kterou mají z titulu své funkce zodpovědnost. Po Achnatonovi musel přijít autoritářský generál Haremheb, aby zavedl pořádek a relativně normální poměry. Ruským Haremhebem je asi Vladimír Putin. A pak, že romány jsou jen předmětem zábavy. Putin roste svými úkoly a Západ se ho jen tak nezbaví.

11.8.2014