Díky tomu, že se zachovala díla antických historiků Suetonia, Tacita, Plutarcha a dalších, máme o Augustově životě dost věrohodných historických pramenů. Narodil se 23. září roku 63 př. n. l. jako Gaius Octavius, později známý jako Gaius Iulius Caesar Octavianus, a zemřel 19. srpna 14 v Nole (poblíž dnešní Neapole) jako císař římské říše a zakladatel julsko- klaudijské dynastie. Vládl čtyřicet jedna let, od roku 27 př. n. l. do roku 14 n. l.

          Svou politickou kariéru začal mladý Octavianus budovat po zavraždění svého prastrýce Gaia Iulia Caesara roku 44 př.n.l. S Marcem Antoniem a Lepidem uzavřel tzv. druhý triumvirát, ale poté, co společně porazili vojska Caesarových vrahů, se vzájemně znepřátelili. Lepidus se stáhnul z politiky a Marcus Antonius spáchal sebevraždu v Egyptě (jeho vztah z Kleopatrou je notoricky známý a nebudeme se mu věnovat, i když pro čtenáře by byl ze všech faktů v tomto článku určitě nejatraktivnější).

           Dlouhá krize římské republiky a občanské války vedly k tomu, že se nesmírně posílila moc velitelů legií. Republika sice trvala dál, ale senát a další republikánské instituce už říši nevládly. Bylo potřeba nalézt kompromis mezi potřebou dát háv zákonnosti faktickému stavu a současně udržet formu pokračování republikánské ústavy. Římská elita byla zničena občanskými válkami a proskripcemi, zároveň bylo potřeba vzít na vědomí faktický vliv armády. Ta měla půl milionu lidí a silně vyčerpávala finanční zdroje říše.

        Octavianus formálně ponechal moc senátu aktem „restituo rei publicae“, ale v praxi rozhodoval o dění ve státě sám. Neusiloval o diktaturu jako Sulla nebo Caesar, ale trpělivě shromažďoval různé funkce. Vzniklo něco, co v praxi připomínalo monarchii, i když forma republiky byla respektována. Této formě říkají historikové principát. Tím, že se Octavianus představoval jen jako občan (sice první- princeps, ale přece jen občan) a formálně dodržoval republikánské formy a normy, překonal odpor republikánsky založených lidí. Samozřejmě že jeho spojování úřadů bylo proti republikánské ústavě, ale republikánská forma a monarchistická praxe se takto sloučily. Octavianus byl mistr politické propagandy, historicky byl možná první, který jí používal dokonale a v masovém měřítku. 16. ledna 27 př. n. l. mu senát udělil jméno Augustus (jméno Augustus se od doby jeho nástupce Tiberia stalo součástí titulatury římských císařů).

        Po mnoha desítkách let krveprolití občanské války si lid říše konečně oddechnul. Nový vládce obnovil mír a se stabilitou nastolil i dosud nevídanou míru bezpečnosti a blahobytu, který předchozí generace nepoznaly. Cenou za to byl vzestup vlivu armády, jejíž legie se snažil Augustus kontrolovat, a to posilovalo jeho pozici vůči senátu.

        Augustus zahájil dobu, které se říkalo „Pax Romana“, tedy římský mír. Po dlouhé době chaosu zavládl klid a relativní prosperita. Na okrajích impéria sice zuřily války, ale středomořský region se těšil více než dvě stě let stabilitě. Augustus rozšířil hranice impéria a kolem něj vytvořil prstenec klientských států, což posilovalo jistotu Říma. K pevnosti státu přispěla i jeho reforma daní, vnitřní komunikaci posílil výstavbou sítě silnic. Přestavěl a vybudoval řadu měst. Vytvořil stálou armádu a pro bezpečnost císaře a jeho dvora založil praetoriánskou gardu. Senát, s nímž měl zpočátku napjaté vztahy, ho po smrti prohlásil za boha. Římané ho uctívali a měsíc sextilis byl přejmenován na augustus.

        Augustus vystupoval na veřejnosti okázale skromně, dával najevo svůj respekt vůči starým republikánským institucím a zvykům a svou úctu k římskému právu. Chtěl tak budit zdání, že republika byla obnovena a trvá. Ani Sulla, ba ani Caesar, nedokázal zajistit stabilitu svého nového uspořádání. Augustus ve své vládní pozici vydržel dlouho, více než čtyřicet let. To žádný jeho pokračovatel nedokázal. Zajistil mír a prosperitu a jím zavedený systému zůstal až do doby Diocletiana. Historik Velleius Paterculus  popsal výsledky Augustovy činnosti tak, že „pole byla opět obdělávána, bohové uctíváni, lidé se těšili klidu a míru a byli si jisti držbou majetku.“

        Augustus chtěl obnovit nejen vnější rámec života lidí, ale i morálku a rodinný život. Roku 19 př.n.l. zřídil dohled nad mravností (cura morum). V následujícím roce senát zpřísnil tresty proti cizoložství a stanovil povinnost vstupovat do manželství. Důvod byla asi praktický, římská elita byla v době válek vybita a rozvrácena.

        Jakým byl Augustus panovníkem? Už v antické době se historikové nemohli shodnout na jeho obrazu: pro jedny byl ambiciózní, krutý, bezohledný politik, pro jiné ten, který stabilizoval stát a se získanou mocí zacházel opatrně a nanejvýš rozumně.

        Dnešní historici se shodují, že byl inteligentní, odvážný, schopný energické reakce a rychlého rozhodnutí, měl cit pro potřeby státu. Musel mít vysokou sebedůvěru, protože se nebál obklopovat se lidmi schopnými, dokonce i schopnějšími, než byl on sám (který z dnešních lídrů politických stran si to troufne?). Zároveň měl při výběru spolupracovníků šťastnou ruku a dobrý „čuch“ na lidi. Neměl ovšem to charisma, které měl Caesar. Mimořádně schopná manipulátorka Livia ho zatahovala do dvorských intrik a to státu neprospívalo. Nicméně jeho politika je chápána jako vzorová pro konsolidaci státu, který se ocitl v krizi a byl dokonce totálně rozvrácen občanskou válkou. Měl mimořádný smysl pro kulturní politiku, která nejenže zvyšovala lesk dvora, ale také propagovala římské hodnoty a vytvářela veřejné mínění, příznivé státu. Řím byl nositelem civilizačních hodnot pro celý tehdy známý svět. Augustus dokonale uměl ovlivňovat myšlení a jednání lidí. Velmi moderně chápal význam „měkkých zdrojů moci“. Struktury moci, které vytvořil, přežily dlouho, ale za cenu mnoha otřesů po jeho smrti, protože systém až příliš závisel na kvalitě principa (panovníka). Schopných lidí Augustova formátu bylo a je příliš málo.

        Rozsah jeho říše se střetával se zděděnými republikánskými formami, které byly původně utvořeny pro malý městský stát.  Stabilizace byla až do třetího století spojena s tím, že existovaly dva pilíře středomořské římské civilizace. Prvním byly municipality (města), kde se rozvíjelo římské právo a římská kultura, ale okolí měst bylo rurální. Města tedy v zásadě kolonizovala v podstatě agrární prostředí, pokud to šlo. Druhým pilířem byla armáda, jakási škola římského občana. Obě struktury Augustus vědomě podporoval a právě tam se rozvinul nejvíc peněžní systém, i když římská ekonomika byla v podstatě rurální.

        Postupně došlo k tomu, že tyto dvě (mezi obyvateli říše zprostředkující) struktury nabyly takového rozsahu, že to síly státu přesáhlo. Stát a jeho struktury začaly římskou společnost rozkládat. Promyšlená cesta, kterou zvolil Augustus, byla po dlouhou úspěšná. Ale v dlouhodobém horizontu narazila na meze, za nimiž říši hrozil rozklad.

        Nabízí se otázka: nevidíme dnes některé příznaky toho, jak zprostředkující struktury přesahují zdroje společnosti, v současném impériu číslo jedna? Ale to by bylo téma na úplně jinou debatu.

       Dnešní Západ prožívá krizi. Není to samozřejmě krize takového rozměru a typu, v jaké byla římská říše během občanských válek. Ale v krizi je a potřebuje konsolidaci, potřebuje svého Augusta, který by jí dal nový směr a uspořádání.

.