Petro Porošenko chce ve válce dosáhnout přeskupení sil a změny taktiky. Základem té „nové“ taktiky je roztříštění sil protivníka do izolovaných ostrůvků, které by se daly obklíčit. Jinak se na taktice boje nic nezměnilo. Protože ukrajinská armáda není dobře vycvičená pro boj v terénu muže proti muži, využívá své převahy v technice a provádí dělostřelecké bombardování čtvrtí města. Systematicky likviduje infrastrukturu, tedy zásobování vodou, elektřinou, sklady potravin, obchody. V pásmu bombardování se ocitly školy i nemocnice. 19. 8. se dokonce objevila zpráva o zásahu mateřské školky, ta ovšem dosud nebyla potvrzena. Lidé, kteří nemají kam odejít, se uchylují do sklepních a podzemních prostor. Ukrajinci vsadili na svá děla ráže 152 mm a bombardují o sto šest. Jsou to česká děla a ukrajinské armádě je údajně dodali Poláci, kteří jsou v celé krizi mimořádně aktivní.

        Porošenko si od přeskupení sil slibuje, že dobude město Doněck, vztyčí tam vlajku a uspořádá vojenskou přehlídku, čímž uspokojí nacionalisty. Hodlá ještě zesílit taktiku, která byla uplatněna v Luhansku-  obyvatelstvo vyhladovět, zničit žízní, nedostatkem léků a způsobit humanitární katastrofu. Doněck ale na rozdíl od Luhansku má řeku a dostatečné zásoby vody. Vždy, když se ukrajinské armádě nedaří, přijde mediální úder: nyní Ukrajinci tvrdí, že do Luhanska dorazilo 1200 ruských vojáků s technikou. Důkazy žádné.  Stejně jako to bylo v případě údajné palby na konvoj běženců. Co se týče hrátek kolem humanitárního pomoci z Ruska, ty jsou už vysoce trapné.

       Zcela neuvěřitelná se mi zdála zpráva, kterou z ukrajinských armádních zdrojů převzala ruská televize Vesti/Rossija 24: průměrný počet nalétaných hodin nových pilotů ukrajinského letectva je prý 16, slovy šestnáct! Přitom minimální počet hodin, který se v této armádě požaduje, je desetinásobný, tedy 160. Dlouho jsem váhal, zda mám tuto informaci uvést, protože pokud by to byla pravda, ukazovalo by to na neskutečnou mizérii ukrajinských ozbrojených sil a na jejich vysoké ztráty.

        Nedávno se stal zajímavý incident. Z ukrajinské armády dezertovala skupina vojáků do Ruska. Rusové chtěli zprostředkovat jejich setkání se západními novináři. Novináři zájem měli, ale jejich redakce to odmítly a svým novinářům to v podstatě zakázaly. Je to zajímavý doklad toho, jak média v tomto konfliktu fungují. Jedna strana – Rusové – je vždycky vinna. Rusové ty vojáky vrátili zpátky. Dozvíme se někdy, jaký je jejich osud?

        Na jednání o ukrajinské krizi v Berlíně, které se účastnili ministři zahraničních věcí (za Ukrajinu Pavlo Klimkin, za Ruskou federaci Sergej Lavrov a za Německo Frank-Walter Steinmeier), bylo dosaženo velmi mírného pokroku. Více se dá očekávat od setkání v Minsku, kde by se šéfové zemí Celního svazu (Ruska, Ukrajiny, Běloruska) měli setkat s Petrem Porošenkem. Na jednání mají být i Catherine Ashton a komisař pro energetiku Günther Oettinger. Ukrajinská krize začíná i ohrožovat Evropskou unii, nejen nepřímo prostřednictvím sankcí, ale i přímo, ve věci dodávek energií. Bulhaři sice zmrazili věc South Stramu, který by v případě dokončení Ukrajinu zbavil vydíracího potenciálu, ale hledají se i jiná řešení. Premiér Jaceňuk není spolehlivý partner. Po minské schůzce 26. 8. budeme moudřejší. Je to mimochodem den výročí bitvy na Moravském poli.

        V Kyjevě se začínají bossové hádat. Ne jednání v parlamentu došla ministru vnitra Arsenu Avakovovi trpělivost s nedisciplinovaným Pravým sektorem a kritizoval ho. Na to konto pohrozil Dmytro Jaroš, že stáhne svých asi 7 tisíc stoupenců z fronty a nařídí, aby táhli na Kyjev. Obvinil Avakova z kontrarevolučního jednání a žádal, aby na ministerstvu vnitra došlo k politické očistě (polopaticky-  chce tam dosadit svoje lidi). Jaroš následně pochod na Kyjev odvolal s tím, že prý jeho požadavkům vláda částečně vyhověla.  O co jde- o lustrační zákon. Očista má být plošná a ukrajinský lustrační má být tvrdší než ten český. Všichni víme, jak úžasné s ním máme zkušenosti my, včetně zatím poslední kauzy Babiš. Lustrace ukrajinské obyvatelstvo jistě hodně zajímají, zvláště když ceny všeho letí nahoru. Například pekárny v Kyjevě zdražovaly v dubnu a nyní opět budou ceny pečiva zdražovat o 20%. Ukrajina také zavedla sankce hospodářské sankce proti Rusku, což se v její situaci jeví jako špatný vtip. Vyplašený premiér Arsenij Jaceňuk v závěrečném projevu jednání pravil, že sankce budou jako bumerang, ale že peníze, o které Ukrajina přijde, nejsou ničím v porovnání s cenou krve vlastenců, kteří ji na Východě prolévají za Ukrajinu.  

        Na závěr bych se zmínil o velkém příteli majdanistů, o hrdinovi západních médií, o bývalém gruzínském prezidentovi Michailu Saakašvilim. Kdyby to nebylo tak skličující, bylo by to až anekdotické. Tento hrdina boje za demokracii má dnes ve své rodné Gruzii na krku žaloby v asi deseti kauzách. Překročení pravomocí, potlačení demonstrace v listopadu 2007, podezřelá smrt premiéra Zuraba Žvaniji, zneužívání veřejných prostředků pro osobní potřebu: přímořské dovolené s rodinou a celým týmem ve Středomoří i jinde, kurs hubnutí v Rakousku, salóny krásy všude po světě, luxusní obleky (kravaty prý chybí, což novináři žertem spojují s tím, že mu říkali po osetinské krizi the tie eater, požírač kravat-  televize ho tehdy zachytila,  jak žvýká kravatu). Byl předvolán k podání vysvětlení, ale nedostavil se, pobývá v USA. Hrozí mu údajně tři až osm let vězení. Tento patentovaný demokrat jezdil na Ukrajinu v době Majdanu jak o závod a jeho bezpečnostní spolupracovníci majdanistům pomáhali. Ale o tom jsem už psal. Není to náhodou obraz budoucnosti dnešních ukrajinských leadrů? 

20.8.2014