Antonín Novotný, kterému se mnozí intelektuálové posmívali, nebyl takový prosťáček, jak ho líčili. Byl politikem všedního dne. Nebyl to muž velkých koncepcí, ale organizační um měl. Důsledně hájil národní ekonomické zájmy i proti Sovětům (doklady čtenář najde v knize Karla Kaplana věnované „lidovému aparátčíkovi“ Novotnému). Člověk si říká, zda by současní mocní byli schopni tak energicky obhajovat národní zájem při jednání s USA nebo Evropskou komisí. Myslím, že ne, protože servilita současná reprezentace je evidentní. Ale hlavně: Novotný nikdy nedovolil Sovětům, aby umístili na našem území své vojenské jednotky. Měl rušnou konverzaci s Brežněvem poté, kdy jsme u nás hostili a vítali Nikitu Chruščova (v září 1964 ho Sověti sesadili). Brežněv to Novotnému nikdy nezapomněl. Sověti nechali v klidu Novotného padnout v lednu 1968 z funkce 1. tajemníka KSČ a v březnu z funkce prezidenta republiky.

        V šedesátých letech se u nás rozvíjel obrodný proces, který bych nijak nesnižoval. Naopak, byl nadějí pro věc socialismu a demokracie. Pokud jde o samotný vstup vojsk, ten ležel Sovětům hodně na srdci. V Biľakových pamětech Milníky mého života (1990) je zajímavá pasáž, ve které se Michail Suslov, šedá eminence ÚV KSSS, při návštěvě ČSSR opakovaně vracel k potřebě umístit na naše území sovětská vojska. Důvodem mohla být i bytová krize: sovětská vojska by prý hlídala hranice a československá armáda by stavěla byty!

        Pod záminkou ohrožení socialismu k nám nakonec své divize poslali. O tom, jak to viděli Brežněvovi stoupenci, se lze dočíst v knize zmíněného Majorova.  Věc socialismu dostala těžkou ránu, nastoupilo štěpení komunistického hnutí. Ale tomu Brežněvova klika moc pozornosti nevěnovala. Trpká žeň přišla až později.