Perverzní pojetí lidských práv bere na solar: „Zastánci volného trhu a úsporných opatření věří v potřebu splatit dluhy nezávisle na tom tom, co to způsobí lidem. Jejich oponenti věří, že je důležité silnou podpůrnou sociální síť, i když to bude znamenat pomalejší či menší ekonomický růst. Jejich dlouhotrvající spor o těchto základních principech se zvrhl do ostrých hádek a bojovných stanovisek. A obě strany hrubě selhaly v tom, že neviděly falešnou dichotomii této debaty.“

Protože „existuje možnost dělat moudrá politická rozhodnutí, aniž by tato rozhodnutí vedla k lidským ztrátám. Velmi často tato rozhodnutí vyžadují investice do veřejného zdravotnictví. Podpora programů veřejného zdravotnictví, pokud se dělá správně, může v krátkém čase nastartovat růst a mohu z ní plynout dlouhodobé benefity. Řečeno jinými slovy, naše data ukazují, že je možné udržet dobré veřejné zdraví a současně se vypořádávat s dluhy.“

„Skutečným rizikem pro lidské zdraví není ekonomická recese, ale úsporná opatření. Když se oslabí sociální bezpečnostní sítě, ekonomické šoky jako ztráta zaměstnání nebo domova mohou vést ke zdravotním poškození.“ Pokud však „vlády investují víc do sociální podpory – zdraví populace se zlepšuje: to je také důvod, proč Island, který byl otřesen nejhorší bankovní krizí v celé své historii, nezažil v průběhu Velké recese žádný nárůst úmrtí. Island se totiž rozhodl udržet svoje sociální programy, a šel dokonce dál, začal je podporovat víc než před krizí.“

„Naopak Řecko, obětní beránek Evropy pro úsporná opatření, bylo dotlačeno k extrémním rozpočtovým škrtům, k největším, které se kdy v Evropě realizovaly od druhé světové války. Na začátku byla recese v Řecku menší než na Islandu, ale zhoršila se úspornými opatřeními. Lidské oběti se staly dramaticky zřetelnými: 52 % nárůst HIV, dvojnásobek sebevražd, vzestup vražd a návrat malárie – vše po škrtech ve veřejném zdravotnictví.“

Autoři svou premisu verifikují i retrospektivně. Zatímco krize 30. let měla v USA – díky tlaku zleva a Rooseveltovu „Novému údělu“ - méně drastické zdravotní dopady, než by jejímu rozsahu odpovídalo, mnohem hůř vychází statistika „postkomunistické krize úmrtnosti“:

„Deset miliónů Rusů zmizelo na začátku devadesátých let 20. století. Ruská republika Sovětského svazu měla více než 147 miliónů obyvatel. Její populace rostla v letech 1980 až 1991 stejný tempem jako populace Velké Británie, tedy přibližně o 0,3 % ročně. Ale v roce 1992 začala ruská populace mizet.“ Za „přechodu na kapitalistickou ekonomiku na začátku devadesátých let ruský ekonomický systém zkolaboval. Zatímco v dobách Sovětského svazu byla oficiální míra nezaměstnanosti nulová, do roku 1998 vzrostla na 22 %. V roce 1995 vládní statistiky ukázaly, že čtvrtina populace žije v materiální nouzi, ale nezávislá data říkala, že počet chudých lidí je mnohem vyšší, a to až kolem 40 % populace. Deset let od chvíle, co započal přechod na kapitalistickou ekonomiku, Světová banka odhadla, že čtvrtina populace v Rusku žije ze dvou dolarů na den.“

„V průběhu přechodu Ruska na tržní ekonomiku začali z měst mizet muži. A nikoli staří a nemocní muži, ale muži mladí a silní, kteří by jinak byli klíčovou pracovní silou pro ekonomiku. Americký úřad pro sčítání lidu (US Bureau of the Census) předpověděl, že pracovní síla Sovětského svazu poroste ze 149 miliónů v roce 1985 na 164 miliónů v roce 1998 – to jsou extrapolace, které fungovaly do roku 1990. Skutečná čísla pak po roce 1998 klesla na 144 miliónů.“

„V roce 1999 publikoval výzkumný tým OSN zprávu s konstatováním, že ´v bývalém Sovětském svazu probíhá monumentální humanitární katastrofa, jelikož roky přechodu k nové ekonomice byly doslova smrtící pro velké množství lidí´. Jak ukazuje statistika, očekáváná délka života ruských mužů klesla ze 64 na 57 let mezi roky 1991 a 1994. To, co se stalo známým jako ´postkomunistická krize úmrtnosti´, se ukázalo být největším poklesem očekávané délky života za poslední půlstoletí ve všech zemích, s výjimkou těch, které byly ve válce nebo postižené hladomorem.“     

„Na zdraví obyvatelstva měly odlišný dopad odlišné ekonomické reakce bývalých sovětských republik…rychlá privatizace s sebou nesla dvě hlavní rizika ve vztahu ke zdraví lidí – ztrátu zaměstnání a sociální záchranné sítě; dva silné údery najednou…V Rusku a Bělorusku byly ekonomické trendy a trendy úmrtnosti od roku 1960 podobné. Rusko potom začalo s rychlou masovou privatizací, prodalo 120.000 podniků v prvních dvou letech. Na druhé straně Bělorusko privatizovalo pomalu. Rusko zažilo v té době extrémní nárůst chudoby a úmrtnosti, zatímco v Bělorusku se povedlo udržet chudobu pod dvěma procenty a trendy úmrtnosti se zde nijak nezměnily.“

„´Šokoví terapeuti´ tyto krátkodobé ´bolesti´ predikovali. Ale předpovídali také, že krátkodobé utrpení povede k dlouhodobému ekonomickému růstu, který vykompenzuje tyto lidské ztráty. Kdyby tomu tak bylo, bylo by možné o zvýšené úmrtnosti pomýšlet jako o doprovodné krátkodobé ztrátě na cestě ke světlé budoucnosti.“

„Obecné pravidlo je – bohatší je zdravější; lidé s většími příjmy mají více možností platit za medicínskou péči a zdravější životní styl, žít ve zdravějším prostředí, jíst zdravější jídla a žít také v bezpečných lokalitách.“ Když se však „podíváme na aktuální údaje, bohužel zjistíme, že rychlá masová privatizace ekonomiku neurychlila. Opak očekávaného je pravdou. Dokonce i někteří z těch, kteří zpočátku podporovali šokovou terapii, připustili, že měla negativní dopad na veřejné zdraví. Milton Friedman později přiznal chybu: ´Okamžitě po pádu Sovětského svazu jsem byl opakovaně dotazován, co teď mají Rusové dělat. A já říkal – privatizovat, privatizovat, privatizovat. Mýlil jsem se. Pravdu měl Joseph Stiglitz.“

Oč víc bylo „lidí nespokojených se skutečností, že rychlá masová privatizace vedla k nárůstu úmrtnosti“, tím víc však většina „těch, co předtím šokovou terapii prosazovali, nyní spěchala s obhajobou svého počínání. V roce 2009 Sachs uvedl, že špatné zdraví Rusů má na svědomí nezdravá strava, a nikoli šoková terapie. Jiní obhájci šokové terapie tvrdili, že zhoršené zdraví Rusů může být důsledkem ´nějaké nemoci pocházející z kontaktu s nějakým jedem v minulosti´. Ovšem žádný kontakt s nějakým jedem, se znečištěným životním prostředím nemůže vysvětlit rychlý nárůst úmrtí pouze mezi mladými muži.“

„The Economist, který vždy podporoval šokovou terapii, vydal článek, ve kterém zcela popřel vliv šokové terapie na veřejné zdraví: ´Udělaly se chyby, ale tragédie Ruska spočívala v tom, že reformy probíhaly příliš pomalu, a nikoli příliš rychle.´ Vydavatelé časopisu zmanipulovali data o krizi úmrtnosti tak, že to vypadalo, že žádní mrtví nebyli. Tím, že zprůměrovali data za období pěti let a selektivně vybrali pouze některé studie, zatímco ostatní vyloučili, zjemnili ruskou křivku úmrtnosti v období devadesátých let. A tak křivka vypadala jako postupný nárůst úmrtnosti, místo nárazového prudkého skoku - snadný způsob, jak lhát za pomoci statistiky. Pokud by naši studenti se statistickými daty manipulovali podobným způsobem, poslali bychom je za děkanem.“

I „dnes, dvě desetiletí poté, co Rusko započalo svou transformaci ke kapitalismu, je zdraví ruských mužů pořád horší, než bylo před začátkem reforem v roce 1991. Smrt miliónů ruských mužů pořád pronásleduje ruský národ…Rusko není jedinou obětí šokové terapie. Kvůli sérii dluhových krizí v osmdesátých a devadesátých letech vnutily Mezinárodní měnový fond a Světová banka radikální ekonomická opatření zemím v Latinské Americe, v subsaharské Africe a Asii.“

Naproti tomu „například komunistická Čína odmítla nabídky šokové terapie ještě v osmdesátých letech. Místo toho Čína privatizovala pomalu a postupně uvolňovala vliv státu na ekonomiku. Čísla růstu čínské ekonomiky byla dvouciferná, rok z rokem, dokonce v době, kdy v roce 2007 začala Velká recese. A veřejné zdraví profitovalo z čínského modelu ekonomického růstu; Čína nyní ve svých zdravotních statistikách konkuruje některým západním zemím. Zatímco očekávané délka života v Číně v roce 1985 byla jak pro muže, tak pro ženy 67 let, dnes je to 73 let.“

Železnou logiku, z níž není úniku, dokumentuje i kapitola Od zázraku k přízraku. Je mozaikou drastických zdravotních důsledků „asijské krize“ koncem minulého století – a „úsporných opatření“, nadiktovaných někdejším „ekonomickým tygrům“. „V jižní Koreji se Mezinárodní měnový fond stal známým jako ´dostal jsem vyhazov´. Počty sebevražd mužů, které v předchozí dekádě klesaly, najednou stouply o 45 %. V Thajsku narostly  dokonce o 60 %.“

Druhá část publikace – Velká recese – konkretizuje kontrapunkty, o nichž už byla řeč: Islandu v. Řecka. „Řecká demokracie byla pod tlakem ´trojky´ suspendována. Nastoupila brutální dávka úsporných opatření, jaká nebyla k vidění od dob potravinových lístků a podobných opatření druhé světové války a která ohrozila životy nejchudších a nejvíce zranitelných občanů…Řecko žel ´neplánovaně´ posloužilo jako laboratoř pro výzkum vlivu tvrdých úsporných opatření na veřejné zdraví….Zjistili jsme, že už v roce 2009 bylo o 15 % méně pravděpodobné, že někdo půjde k lékaři nebo zubaři, než v roce 2007. Lidé ztráceli přístup ke zdravotní péči v důsledku dlouhých čekacích lhůt a vysokých cen za ošetření.“

„V důsledku úsporných opatření přišlo 35 000 lékařů a dalších zdravotnických pracovníků o práci. Čekací lhůty se staly nesnesitelnými. Staří lidé byli nejméně odolní vůči změnám v systému, na který kdysi spoléhali. Odhadujeme, že celoplošně se v době recese a úspor minimálně 60 000 obyvatel ve věku 65 let vzdalo naděje na nezbytnou lékařskou péči. Kromě fyzického zdraví se zhoršovalo tak zdraví psychické. Mezi roky 2007 a 2009 vzrostl počet sebevražd, zejména u mužů, o 20 %.“

„Škrty v rozpočtech zdravotnických programů vedly i k raketovému vzestupu infekčních nemocí…Nemoci přenášené komáry se v Řecku vlivem poprašování insekticidy vůbec nevyskytovaly po dobu 40 let. Když bylo v jižní částí země zastaveno financování hubení komárů, propukla tam v srpnu 2010 západoindická horečka, která v jižním Řecku a západní Makedonii zabila 62 lidí. A také, poprvé od roku 1970, propukla v Řecku malárie.“ 

„Zatímco Evropa pomáhala bankám, aby uvrhly trh do největší krize od dob Velké deprese, zatížila řecké občany, kteří neměli prakticky žádnou kontrolu nad účetními podvody či nad ekonomickou strategií své vlády. Ekonom James Galbraith označil chování k řeckým lidem termínem ´kolektivní trest´. A takový rozsah trestu tohoto typu byl v Evropě bezprecedentní. Dokonce i Německo profitovalo po druhé světové válce z velkých investic, které byly součástí Marshallova plánu. Řekům neunikla ironie skutečnosti, že Německo, kterému po druhé světové válce pomohl zbytek Evropy a USA, bylo vůdcem v prosazování úsporných opatření pro Řecko.“

Třetí část, nazvaná Odolnost, vstupuje do sporu o určující motivy a priority. „V rozporu se zažitým vnímáním tržní přístup není ten nejefektivnější. I když se americký zdravotnický systém odvrátil od velké části americké populace, Spojené státy vydávají na zdravotnictví víc peněz, než kterákoli jiná země na světě. V době recese to bylo 19 % HDP. Jiné industriální země vydávají na zdravotnictví 7 až 11 % HDP. A situace se neustále zhoršuje. V roce 1970 tvořily celkové výdaje USA na zdravotnictví 75 miliard  dolarů, což bylo 356 dolarů n jednoho obyvatele. V roce 2010 to už bylo 2,6 triliónu dolarů, a tedy 8 402 dolarů na jednoho obyvatele. Tento nárůst byl čtyřikrát větší než míra inflace.“

„Důvodem pro tak velké výdaje na zdravotnictví není skutečnost, že by USA měly starší či nemocnější populaci. Vysoké výdaje nevysvětluje ani obezita, technologie nebo větší míra využívání zdravotnických sužeb a dokonce ani předepisování léků či farmaceutický výzkum. Spojené státy prostě investují peníze neúčelně. Ti obyvatelé, kteří si mohou dovolit zaplatit za péči vysoké kvality, ji dostanou, ale lékaři nutně nevyužívají nákladově nejefektivnější způsoby diagnostiky a léčby. Místo toho postupují nejdražšími způsoby – jako jsou CT vyšetření nebo protézy kolenního kloubu, které často nejsou medicínsky nutné, zato však jsou velmi výnosné. A jak se ukazuje, těmi, co primárně profitují z amerického sytému zdravotnictví, nejsou pacienti, ale zdravotní pojišťovny, nemocniční korporace a farmaceutické firmy.“

„Navzdory tomu, že USA jsou na prvním místě na světě, co se týče výdajů na zdravotnictví, co se týče kvality je jejich zdravotnická péče špatná téměř podle všech kritérií. Ve srovnání s Evropou mají Američané více infekcí, kterými se nakazí v nemocnicích, více smrtí v důsledku chyb lékařů a více zbytečných hospitalizací. Míra zbytečných úmrtí (tedy úmrtí, kterým bylo možné předejít), je v USA v průměru o 40 % vyšší než v Evropě – to znamená 40 000 zbytečných úmrtí za rok v důsledku nekvalitní medicínské péče. Celkově Světová zdravotnická organizace zařadila systém zdravotnictví USA mezi  nejhorší na světě – mezi systémy rozvinutých zemí – podle kritérií míry úmrtnosti a snižování utrpení.“

Titul má 325 hustě potištěných stran. Hýří i tucty dalších ilustrací marasmu, jímž se „neviditelná ruka trhu“ podepisuje na lidském zdraví i předčasné smrti – a to i Británie, Itálie a dalších zemí.

Závěrečná pasáž – Léčení ekonomického těla – sumarizuje:

„Samozřejmě, že politicko-ekonomická opatření nejsou těmi těmi bakteriemi, viry či jinými patogeny samy o sobě, které by nemoci způsobovaly přímo. Jsou to spíš ´příčiny příčin´ nemocí. Jsou to faktory, které mocně rozhodují o tom, kdo bude vystaven největším zdravotním rizikům. Ekonomické síly určují, kdo bude víc tíhnout k alkoholovým flámům, kdo bude vystaven většímu riziku infekce tuberkulózy a bezdomoveckému přístřešku anebo kdo se ocitne v bludném kruhu deprese.“

„Zastánci úsporných opatření zcela ignorovali důkazy o negativních jak ekonomických, tak zdravotních důsledcích svých doporučení. Ignorují je dokonce i v tom případě – jak ukázal například Mezinárodní měnový fond –  když důkazy přichází z jejich vlastních řad. Lidé, kteří prosazují úsporné  programy, jako je například britský premiér David Cameron, pokračují v neblahém ovlivňování ekonomického těla navzdory důkazům, že jejich opatření selhala a selhávají.“

„Je to pouhá ekonomická ideologie,…sociálně vykonstruovaný mýtus – a pohodlný nástroj politiků, kteří těží z toho, že se redukuje úloha státu; například mají prospěch z privatizace sociálních služeb, jejíž zisky pak jdou do jejich kapes. Je to devastující a neomluvitelné – trestat nejvíce zranitelné skupiny obyvatelstva namísto těch, kdo skutečně ekonomickou recesi zavinili.“