Libor Veselý

Kandiduji ve Vyškově jako nezávislý na kandidátce KSČM
  • BPP
  • mimo zastupitelskou funkci
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 2,67. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

29.09.2014 0:47:16

Ústřední správní orgány v ČR a SR

Ústřední správní orgány v ČR a SR

Systém státní správy, boj proti korupci.

 
Boj proti korupci v ČR a SR.

ÚSTŘEDNÍ  SPRÁVNÍ  ÚŘADY  V  SR  A  ČR

1.Úvod

1.1.Veřejná správa

Veřejná správa nemá v současném právním řádu svou zákonnou definici.Veřejná správa bývá definována teorií jako správa veřejných záležitostí vykonávaná ve veřejném zájmu.Pod pojmem správa si představujeme záměrnou činnost směřující k dosažení určitého cíle.Podle toho jaký cíl se stanovuje, lze rozlišit správu na veřejnou a soukromou. Soukromá sleduje osobní cíle individuálního subjektu, veřejná tzv.veřejný zájem.( str.10 ). Pojem veřejná správa bývá používán ve dvojím smyslu. Ve funkčním a materiálním.Ve funkčním smyslu rozumíme určitý druh činnosti. V organizačním smyslu jako soustavu orgánů, které tuto činnost vykonávají.( str.11 ).Podle judikatury Ústavního soudu ČR se veřejnou mocí rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu..( Josef Vedral, Obecné principy organizace a činnosti veřejné správy, str.6 ).

Pod pojmem veřejná správa se skrývají dva subsystémy.První složkou je státní správa, která realizuje výkonnou moc a je odvozena od podstaty státu.Druhou je samospráva, pro kterou je charakteristické, že se jedná o veřejnou správu vykonávanou jinými veřejnosprávními subjekty než státem, pokud je zákonem do jejich působnosti svěřena. ( str. 11).V tomto smyslu má základ ve státní moci a projevuje se jako decentralizovaná státní moc.

( Peter Škultéty a kolektiv, Správne právo hmotné, str.11).

Státní správa je ta část veřejné správy, kterou realizuje stát prostřednictvím státních orgánů. Svou povahou je státní správa spojena s výkonnou mocí. Státní správu členíme na ústřední státní správu, vykonávanou státními orgány s celostátní působností jakými jsou ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a územní státní správu vykonávanou státními orgány s omezenou místní působností.( str. 15).

Ministerstva  a jiné ústřední orgány státní správy lze zřídit pouze zákonem ( Sciskalová, Gongol, Základy správního práva a veřejné správy, str. 68 ). Jinými ústředními orgány státní správy rozumíme správní orgány státní správy s celostátní místní působností a specializovanou působností věcnou. Rozdíl mezi nimi a ministerstvy spočívá v tom, že v jejich čele nestojí člen vlády ministr, ale předseda nebo ředitel, který není člen vlády. Okruh jejich věcné působnosti bývá menší než u ministerstev.(str. 72). Úloha a zásady organizace a činnost aparátu ministerstva jsou upravené statutem, který schvaluje vláda a kde jsou zahrnuté jeho hlavní úlohy a vztahy k jiným orgánům a organizacím. Podrobnosti jsou obsažené v organizačním pořádku ministerstva, který v souladu s jeho specifickými úkoly určuje organizační útvary, vymezuje jejich působnost  a vzájemné vztahy.Vydávání organizačního pořádku je v pravomoci ministra. ( Škultéty a kolektiv, str. 81 )

1.2.Dělba moci

Teorie rozlišuje trojí typ moci ve státě:

    * zákonodárná moc

    * výkonná moc

    * soudní moc

a stanoví, že nemají být ve stejných rukou. Jde více o oddělení než rozdělení. Cílem je omezit libovůli státu nebo panovníka a bránit případnému zneužití moci. Státní moci se mají  navzájem kontrolovat.

Zásady, kterými se řídí dělba moci :

    * oddělenost mocí

    * neslučitelnost mocí

    * nezávislost mocí

    * samostatnost mocí

    * rovnováha mocí

    * nezodpovědnost mocí (jedné vůči druhé)

Určité rozdělení mocí existovalo již ve starověkých republikách a městských státech. Princip dělby moci nabyl na významu s růstem panovnické moci v pozdním středověku a v období absolutismu. Panovník se postupně zbavoval kontroly sněmem. Jedním z prvních, kdo s myšlenkou moc ve státě dělit přišel, byl John Locke, ten ještě se samostatnou justicí nepočítal. Klasický princip dělby moci navrhl Montesquieu jako rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, aby se zajistila soudcovská nezávislost a výkonná moc byla omezena zákony, jež si nemůže dávat sama. Rozpracování tohoto principu provedl James Madison v Listech federalistů. Francouzská Deklarace práv člověka a občana prohlásila, že „společnost, ve které není zajištěna záruka práv a vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“.

V České republice je systém oddělenosti státních mocí specifický v tom, že nejenže jsou odděleny moci zákonodárná, výkonná a soudní (čl. 2 odst. 1 Ústavy), ale rozděleny jsou i „zevnitř“ (Poslanecká sněmovna – Senát, prezident republiky – vláda, Ústavní soud – obecné soudy). Tvrdí se, že tím je omezena možnost koncentrace a zneužití moci i jen v rámci jedné z nich. V poslední době roste význam dalších „mocí“ ve státě, například správy měny, jež je svěřena centrální bance, a „moci“ veřejných médií, která by také neměla podléhat vládě, ale ani parlamentním stranám. I zákonné postavení České národní banky, České televize a rozhlasu je součástí snah o dělbu moci. Významnou nezávislou složkou státní moci jsou i Nejvyšší správní soud a Nejvyšší kontrolní úřad.

2.Historie

2.1.Vznik

Nejstarší systémy veřejné správy se daleko dříve než v Evropě zformovaly v některých mimoevropských oblastech, v nichž existovaly příznivé podmínky pro větší koncentrace obyvatelstva. Byly to zejména Egypt, Babylónie, Asýrie, Indii, v Číně atd. Příznačným rysem bylo úzké sepětí světské a duchovní role panovníka. Byl nejvyšším politickým představitelem, vrchním vojenským velitelem, soudcem, měl významnou roli v náboženském kultu. Kněží představovali malou skupinu vzdělaných obyvatel a proto byla část z nich připravována pro kněžskou činnost a zbývající část byla současně správními úředníky.Významnou roli v nejstarších správních systémech hráli velitelé vojenských jednotek, kteří obvykle zastávali funkce správců provincií, na něž byly říše rozděleny. Část správců provincií byla panovníkovými příbuznými, druhá část byla vojenskými veliteli, panovníkovi plně podřízenými. Ve středověku byla situace podobná.V období raného středověku v čele státu stál panovník, který byl z hlediska tehdejšího pojetí práva vládcem, nejvyšším vojenským velitelem a nejvyšším soudcem.Správu vykonával prostřednictvím členů své družiny, kteří vůči němu byli ve zvláštním vztahu – byli jeho vazaly. Panovník jim do dočasného držení propůjčoval určité území, v němž jménem panovníka vykonávali správní činnost, z níž mohli být kdykoliv odvoláni. V souvislosti s upevňováním vnitřní stability jednotlivých státních útvarů se formovaly první dvorské úřady.Vznikly úřady : Komorník – správce finančních důchodů panovníka. Dvorský soudce - z pověření panovníka rozsuzoval některé soudní spory. Kancléř – odpovídal za správnost diplomatické korespondence panovníka. K nim se řadili Kasteláni. Byly to vazalové, kteří vykonávali státní správu na území jehož centrem bylo hradiště a později hrad. Z tohoto důvodu je v českém knížectví charakterizován jako hradský systém.Na základě historických poznatků je možno konstatovat, že v průběhu raného středověku se ve všech evropských státech vytvořily základy ústřední státní správy. Pro vývoj systémů veřejné správy byly v 15,16 a první polovině 17. století příznačné dvě tendence - centralizace a decentralizace.V 18. století a století 19 se začaly prosazovat snahy o rozdělení mocí. Období zejména po roce 1918, ale částečně už také před rokem1918, přinášelo zásadní změnu v chápání původu a rozdělení moci. Po střídání se koncepcí lidového původu a božského původu moci panovníka,  v období revoluce 1848/49 a následujícím období se po roce 1918 naplno prosadila idea suverenity lidu. Proto se zásadním způsobem změnila také koncepce postavení ústředních orgánů státní moci. Adriana Švecová, Dějiny, štátu, správy a súdnictva na Slovensku, str.170,171.

2.2.Rakouská správa

Počátky procesů vytváření základů moderní státní správy je třeba hledat již v období osvícenství.V průběhu druhé poloviny 18. století byla postátněna jak zemská, tak krajská správa.Výsledkem bylo podrobení státnímu dozoru i nejnižší instance veřejné správy. Celý proces potom vyvrcholil v roce 1848, kdy v důsledku zrušení poddanství ztratil své opodstatnění starý správní systém,jehož podstatou bylo mimo jiné, že veřejnou správu vykonávaly v první instanci patrimoniální úřady nebo magistráty. Nová organizace postátněné veřejné správy vstoupila v platnost1.ledna 1850.

Dne 17.března 1848 bylo ustaveno „první ústavní odpovědné ministerstvo“. Jednotlivá ministerstva byla řízena podle osobního ministerského principu – ministr byl osobně zodpovědný za veškerá úřední jednání svého úřadu. Ministerstvo říšských financí bylo ustaveno vedle předlitavského a uherského ministerstva a spravovalo finanční záležitosti společné pro celou monarchii. Došlo tím ke sjednocení ústřední správy přímých a nepřímých daní. Ministerstvo financí se stalo třetí a nejvyšší instancí ve finančních věcech a nejvyšší hlavou všech finančních úřadů. Jeho působnost byla zpočátku mnohem širší a zahrnovala všechny záležitosti týkající se správy státního majetku a všech státních příjmů a výdajů, které nebyly výslovně přiděleny jinému ministerstvu. Do roku 1868 bylo nejvyšší instancí báňské správy, do r. 1862 vykonávalo vrchní správu pošt a telegrafů, vrchní správu státních železnic i správu státních lesů a statků a státních dolů. Ministerstvu financí byly podřízeny zvláštní úřady s působností pro Předlitavsko. Na úseku státních úvěrních papírů se jednalo o Ředitelství státního dluhu, centrální správou tabákového monopolu se zabývalo Ředitelství tabákové režie, loterní úřady podléhaly Ředitelství loterního důchodku, ražení zákonných mincí, přezkum a dobrozdání spadalo pod  Hlavní mincovní úřad. Z dalších úřadů uvádím ještě Generální zkušební úřad, Hlavní puncovní úřad a Generální ředitelství pozemkového katastru.

 Právním podkladem nové organizace veřejné správy se stalo císařské nařízení z 26. června 1849, podle, kterého na čele jednotlivých korunních zemí stál místodržitel, země se dělily na kraje v čele s krajským prezidentem a ty dále na nejnižší správní jednotky okresy v čele s okresními hejtmany. ( Karel Schelle,Význam roku 1848 pro vytvoření moderního státního aparátu str. 16 ). Na základě jednání mezi vídeňskou vládou a představiteli uherského sněmu došlo na počátku roku 1867 mezi Předlitavskem a Uhrami k politické dohodě o společných věcech a o způsob, jak budou obstarávány. Císař v hodnosti uherského krále obnovil 17. února 1867 zvláštním reskriptem uherskou ústavu a jmenoval uherskou vládu. Sám se dal oficiálně korunovat za uherského krále a celá záležitost byla ze strany Uher uzavřena vydáním zákonného článku 12 ze dne 12. června 1867, který vstoupil do ústavních dějin jako Rakousko - uherské vyrovnání.Na sklonku roku 1867 se ústavní proces završil vydáním souboru ústavních zákonů, které se považovaly za základní zákony státu, nazývané prosincovou ústavou. ( Schelle,str.12).

Právní základy organizace státní správy pro Předlitavské země v období od roku 1868 do roku 1918 byly dva.

1.Článek 3. státního základního zákona o moci vládní a výkonné z roku 1867, který určoval císaře k výkonu vládní moci prostřednictvím zodpovědných ministrů a jim podřízených úředníků a zřízenců.

2.Článek 14. státního základního zákona o moci soudcovské, podle kterého bylo od roku 1868 soudcovství odděleno od správy, a to ve všech instancích.

Na základě těchto zákonů byl vytvořen systém politické správy první a druhé instance,  prostřednictvím zákona z května roku 1868 o zřízení politických úřadů správních.

Dle tohoto zákona stáli v čele království a zemí zemští představitelé. V případě Čech a Moravy to byl o zemský místodržitel, v případě Slezska zemský prezident. Ti byli nadřízení  okresním hejtmanům a magistrátům měst se zvláštními statuty. Dle §2 zákona o zřízení politických úřadů správních jim příslušelo reprezentovat císaře při slavnostech a zastupovat císařskou vládu, naproti zastupitelstvu zemskému. Zákon také vymezoval působnost a organizaci místodržitelství. Do jeho kompetencí patřily veškeré záležitosti v zemi, které příslušely v nejvyšší instanci do kompetence odborného ministerstva.

Zemský místodržitel, či prezident byl odpovědný ministrovi vnitra, ale i ostatním ministrům, pokud projednávaná věc patřila do oblasti jejich pravomocí. Místodržitelství obstarávala uvnitř zemí záležitosti většiny ministerstev v druhé instanci a pod oborem politické správy zahrnovala do svých kompetencí v druhé instanci většinu agendy celé státní správy v zemi. Místodržitelství mělo postavení zvláštního jednotného nejvyššího úřadu státního pro určitý díl státu, pro zemi jako správní provincii. Do jejich působnosti patřilo : vydávání zemského zákoníku, vyřizování odvolání o nichž se jednalo v první instanci u okresních hejtmanství, věci obecní a okresní (změna hranic, politický dozor), dozor nad matrikami, věci zemědělské, živnostenské, revize ročních rozpočtů státních, veřejných a politických institucí, stavby kostelů, far, škol, hřbitovů, sčítání obyvatelstva, dozor na pojišťovnami, záležitosti zeměbrany, spolupráce při zakládání nových pozemkových knih, katastrální a celní dozor, apod.

Změny v organizaci okresní politické správy, byly provedeny taktéž zákonem o zřízení politických úřadů správních, kterým byl uzákoněn model politické správy okres – země – stát. Okresní hejtmanství řídil okresní hejtman, který stál v čele úřadu. Okresní hejtmanství mělo rozsáhlé pravomoci zejména v oblasti evidence obyvatelstva, jeho osobního stavu a udělování státního občanství; udržování a značení zemských a říšských hranic; zdravotnictví a zvěrolékařství; v náboženských věcech; v záležitostech zemědělství, rybolovu a lesnictví; obchodních a živnostenských; vodních, stavebních a silničních; berních a pokladních; řešila otázky spojené s chudobou; byla oprávněna vydávat nařízení v říšském zákoníku; věci volební; pečovala o pokoj, pořádek a bezpečnost; prováděla dozor v první instanci nad státní správou obcí a stížnostech podaných proti opatření obecního představenstva; spolupůsobila ve věcech vojenských.

V oblasti samosprávy byl zaveden systém obec – okres – země. Dne 5. března 1862 byl vydán říšský obecní zákon č. 18, kterým byla stanovena základní pravidla pro jednotlivé země. Obce byly nadány samostatnou a přenesenou působností. Samostatná působnost, byla definována jako působnost obce svobodně se usnášet, činit opatření a vydávat nařízení směřující k všestrannému rozvoji obce a to v tom rozsahu, v jakém bylo možno tyto věci uskutečnit vlastními silami. Činnost obcí v samostatné působnosti musela být v souladu s říšskými a zemskými zákony a nařízeními. Přenesená působnost mohla být nařízena obcím pouze zákonem a  rozumíme jí součinnost v některých věcech státní správy, které spadaly do kompetencí státních úřadů. Nejvyšším článkem soustavy byly země. Právním základem zemského zřízení byla únorová ústava z roku 1861. Zemskými orgány byly zemský sněm a zemská rada, přičemž zemský sněm měl výkonný orgán, jímž byl zemský výbor. Zemské sněmy měly působnost zákonodárnou a správní. Působnost byla stanovena taxativním výčtem, patřilo sem zemědělství, veřejné stavby budované ze zemských prostředků, dobročinné ústavy ze zemských prostředků a problematika zemského rozpočtu, výročního účtu a dalších otázek s tím souvisejících. Zákony přijímané zemskými sněmy a schválené císařem byly publikovány v zemských zákonících. V čele sněmu stál v Čechách zemský maršálek, na Moravě a ve Slezsku zemský hejtman. Byli jmenováni císařem ze členů zemského sněmu. Národnostní spory mezi Čechy a Němci a zemská finanční krize vedly v roce 1913 k rezignaci nejvyššího zemského maršálka a několika přísedících. Panovník využil situace k upevnění své moci a dvěma dekrety (tzv. Anenské patenty) rozpustil český sněm a převedl všechny úkoly dosavadního zemského výboru v Čechách na nově zřízenou zemskou správní komisi složenou z vládních úředníků. Tím byla v Čechách zlikvidována zemská samospráva. Zemská správní komise v Čechách zůstala ve své funkci až do zániku habsburské monarchie. 

2.3.Recepční zákon

V říjnu 1918 se vídeňská vláda pokusila zachránit říši přetvořením na federativní svaz národních států. Císařským manifestem z 16. října 1918 byla slíbena národům Předlitavska plná autonomie a přetvoření existujícího státu ve federalizovanou monarchii. Tento pokus neměl naději na úspěch, protože přišel pozdě.Tímto aktem také došlo k faktické legalizaci Národních rad, výborů a postupného přebírání moci těmito orgány.

Jedním z prvních úkolů československého státu bylo zajistit chod veřejné správy. V den vyhlášení samostatnosti československého státu byl proto narychlo vydán zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého, schválený na schůzi pléna Národního výboru v Praze. Zákonem č.11/1918 Sb. (Recepční zákon) byl do právní soustavy bývalé ČR převzat obecný zákoník občanský ( ABGB) a Knihovní zákon (zák. č.95/1871 Sb.,který je zmíněn v části popisující vývoj katastru ).

Všeobecný zákoník občanský (německy Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, zkratka ABGB), v české právní praxi označovaný jako obecný zákoník občanský (ve zkratce o. z. o.), byl základem občanského práva v habsburské monarchii až do jejího zániku a v Rakousku s úpravami platí dodnes.Všeobecný občanský zákoník byl vyhlášen 1. června 1811 patentem císaře Františka I. č. 946 Sb. z. s. s platností pro všechny země rakouského císařství, vyjímaje země Koruny uherské. Na českém území byl platným právem až do vydání nového zákoníku práce v roce 1965, ikdyž téměř celý byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem z roku 1950.Zákoník vycházel nejen z tradic římského práva, ale hlavně zohledňoval koncepci přirozeného práva. Vidíme, že již v době dlouho před Rakousko – Uherským vyrovnáním se právní vývoj a následně také správní vývoj v Uherské části částečně odlišoval od vývoje v rakouské části.

Dočasná ústava ze dne 13.listopadu 1918 č.37/1918Sb.z.a n. společně s recepčním zákonem tvořili dočasné ústavní základy Československa.( Peter Mosný, České a Slovenské dejiny štátu a práva, str.91). Recepčním zákonem vznikl samostatný stát Československá republika, ale také touto normou došlo k převzetí dvou právních řádů - rakouského a uherského a  k převzetí dvou odlišných systémů veřejných správ. Což bylo zapříčiněno tím, že České země byly spravovány veřejnou správou tvořenou Vídní, ale Slovensko bylo spravováno veřejnou správou tvořenou v Budapešti a to od Rakousko-Uherského vyrovnání. V nově vzniklém státě začaly hned od počátku fungovat dva odlišné právní systémy. Bylo nezbytné zajistit chod nově vznikajícího státu a připravené návrhy hospodářského zákona a tzv. politického zákona nebyly shledány dostačujícími. Návrh F. Pantůčka „Politický zákon“, byl A. Rašínem v noci z 27. na 28. října 1918 zestručněn a přepracován do podoby, v jaké byl následujícího dne otištěn. Podle tohoto zákona veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Národnímu výboru byly podřízeny všechny úřady, které prozatím jednaly a úřadovaly podle dosavadních platných zákonů a nařízení. Recepčním zákonem byla zajištěna kontinuita s rakouským a uherským právním řádem a veřejnou správou. Zároveň v důsledku značně odlišného vývoje v Předlitavsku a Uhrách vznikl u nás jiný právní a správní systém v Českých zemích, kde platily právní normy a působily rakouské správní úřady, a na Slovensku – a později i na Podkarpatské Rusi, kde zůstal uherský právní a správní systém.  Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého tzn. Recepční zákon byl veřejně vyhlášen jako č. 11 Sbírky zákona a nařízení ( oproti znění ze dne 28. října byly provedeny změny ) a jeho znění zní :

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního

právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto:

čl. 1. Státní formu československého státu určí národní shromáždění ve srozumění s

Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je národní výbor;

čl. 2. veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti;

čl. 3. všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména

obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení;

čl. 4. zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem;

čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.

Národní výbor se stal představitelem svrchovanosti státu a nejvyšším orgánem moci zákonodárné a výkonné. Vznikl z voleb konaných těch politických stran, které se účastnily voleb do říšské rady roku 1911 a měly v ní zástupce. Počet mandátů v Národním výboru byl rozdělen podle početní síly těchto stran na třicet členů tohoto orgánů. Protože zákon vytvořil právní řád československý jak formálně tak i obsahově z právního řádu rakouského a uherského, mohly být státem využívány jen ty právní normy,  které byly v souladu se vznikem nového státu. Obsah některých norem byl, z hlediska nové společenské situace, neproveditelný. Takové normy nebylo možno ihned nahrazovat novými a proto bývá

československý právní řád této doby nazýván mezerovitý. V článku č. 4 byla stanovena účinnost dne 28.10.1918 a v článku č. 5 se Národnímu výboru ukládá tento zákon provést.

Bylo nutné zřídit co nejdříve zejména orgány ústřední státní správy. Následně bylo zákonem  č. 2/1918 Sb., zřízeno dvanáct nejvyšších správních úřadů, které byly později přejmenovány na ministerstva, na základě usnesení vlády ze dne 18. listopadu 1918.    

2.4.Ústřední orgány státní správy

Ucelený a dobrý přehled jejího vývoje na Slovensku je uveden na následujícím odkazu.

Historický prehľad ústavného postavenia ústredných orgánov štátnej správy

História – ústavné postavenie ÚOŠS

1. Ústavný vývoj od roku 1920 do roku 1992

1.) V Ústave 1. ČSR z roku 1920 bola zakotvená a definovaná výkonná moc tvorená

prezidentom a vládou. Vláda bola definovaná ako najvyšší výkonný orgán, ktorý rozhoduje

v zbore a za stanovených podmienok (§80). Pôsobnosť ministerstiev podľa § 85 sa upravila

zákonom. § 89 ustanovuje, že v prípade, ak sú „ustrojené“ nižšie úrady štátnej správy, určuje

sa v zásade zákonom, ktorý podrobnú úpravu môže zveriť nariadeniu.

2.) V tzv. májovej ústave z roku 1948 je postavenie vrcholne výkonnej moci

podobne upravené v § 92, ods. 1, ktorý explicitne ustanovil, že ministerstvá sa zriaďujú

zákonom, ktorý podrobnejšiu úpravu, najmä pôsobnosti, môže zveriť vládnemu nariadeniu.

V ods. 2 je ustanovené, že ostatné orgány, ktoré realizujú výkon verejnej správy, sa zriaďujú

a ich pôsobnosť sa upravuje zákonom, ktorý podrobnejšiu úpravu môže zveriť vládnemu

nariadeniu. Treba pritom vziať do úvahy, že podľa § 123 systém správy tvorili národné

výbory, a to miestne, okresné a krajské. Podľa §124 ods.1 národné výbory vykonávali na

všetkých stupňoch verejnú správu. Podľa §124 ods. 2 iným orgánom prislúchal výkon

verejnej správy len výnimočne a na základe zákona.

• Zákonom č. 60/1949 Sb. o hospodárskom plánovaní bol zriadený štátny úrad

plánovací ako ústredný orgán pre veci hospodárskeho plánovania a pre koordináciu v

hospodárskych veciach, ako aj pre prípravu opatrení a rozhodnutí predsedu vlády v

hospodárskych veciach. Na jeho čele bol minister - predseda štátneho úradu

plánovacieho, ktorého vedením tohtoúradu poveroval prezident republiky.

• Zákonom č. 217/1949 Sb. bol zriadený štátny úrad pre cirkevné veci ako ústredný

úrad, na jeho čele bol minister, ktorého určí prezident republiky.

Uvedené dva orgány napriek tomu, že ich názov výslovne takéto označenie neobsahoval, mali

skôr charakter ministerstva, keďže na ich čele stál člen vlády.

V roku 1950 bol schválený ústavný zákon č. 47/1950 Sb. o úpravách v organizácii

verejnej správy, podľa ktorého v záujme toho, aby verejná správa bola pružná a účelne

prispôsobovaná bežným úlohám, môže vláda nariadením medziiným aj zriaďovať nové

ministerstvá, povereníctva a iné orgány verejnej správy.

Na základe citovaného ústavného zákona

• bolo vydané vládne nariadenie č. 125/1950 Sb., ktorým sa zriadil štátny

meteorologický ústav ako ústredný ústav pre odbor meteorológie a klimatológie.

Ústav bol podriadený ministerstvu dopravy. Na čele ústavu bol riaditeľ, ktorého

vymenúval a odvolával minister dopravy po dohode s ministrom národnej obrany a po

vypočutí jednotnej odborovej organizácie.

• sa vládnym nariadením č. 6/1953 Zb. zriadil štátny výbor pre veci umenia ako

ústredný orgán štátnej správy. Tento výbor, spolu s Výborom pre kultúrne styky so

zahraničím a Československým rozhlasovým výborom bol podľa vládneho nariadenia

č. 77/1953 Zb. o novej organizácii ministerstiev a ústredných orgánov štátnej správy

zrušený a transformovaný do ministerstva kultúry.

• sa nariadením č. 43/1959 Zb. zriadila štátna správa hmotných rezerv ako ústredný

orgán štátnej správy pre tvorbu, ochranu, kontrolu a financovanie štátnych rezerv.

Zakotvil sa dnešný model, podľa ktorého na čele ostatného ústredného orgánu je

vedúci, ktorého vymenúva a odvoláva vláda.

3.) V tzv. socialistickej ústave z roku 1960 v piatej hlave bolo upravené postavenie

vlády ako najvyššieho výkonného orgánu štátnej moci. V čl. 72 je vyslovene uvedené, že

ministerstvá a ostatné ústredné orgány štátnej správy môžu na základe zákonov a vládnych

nariadení a na ich vykonanie vydávať všeobecne záväzné právne predpisy.

4.) Federálna ústava z roku 1968 v čl. 83 ustanovila, že okrem federálnych

ministerstiev a federálnych výborov pôsobia v oblasti pôsobnosti federácie ďalšie federálne

orgány štátnej správy, ktoré sa zriaďujú zákonmi FZ. V čl. 139 nájdeme opäť formuláciu, že

ministerstvá a ostatné ústredné orgány štátnej správy republiky môžu na základe zákonného

splnomocnenia vydávať všeobecne záväzné právne predpisy.

2. Špecifiká vývoja ústrednej moci na Slovensku

Pri skúmaní súčasného stavu je nevyhnutné vziať do úvahy aj špecifický vývoj, ktorý

sprevádzal ustanovenie orgánov moci na Slovensku v rámci Československa i samostatnej

štátnosti.

Podľa zákona č. 1 Slovenského zákonníka zo dňa 14.marca 1939 o samostatnom

slovenskom štáte až do vydania ústavy Slovenského štátu celá vládna a výkonná moc je

v rukách vlády, ktorú menuje predsedníctvo Snemu. Do úvahy treba zobrať existujúci

politický systém, podľa ktorého bola uzákonená jediná vládnuca politická strana Hlinkova

slovenská ľudová strana. Jej predstavitelia ovládali všetky posty s tým, že na čele systéme bol

vodca a zároveň prezident.

Po vytvorení Slovenskej národnej rady (SNR) a následnom Slovenskom národnom

povstaní na časti územia Slovenska táto prebrala moc a vytvorila si aj svoj výkonný orgán

Zbor povereníkov.

Ústava z roku 1948 v Čl. IX. Formálne zakotvila, že národným orgánom vládnej

a výkonnej moci na Slovensku je Zbor povereníkov. Zbor povereníkov bol zodpovedný

SNR a vláde republiky. Vymenúvala a odvolávala ho vláda republiky.

Podľa § 117 Zbor povereníkov i jeho členovia sú zodpovední vláde, avšak podľa ods.

3 minister (člen vlády Republiky) je oprávnený vykonávať s vedomím príslušného povereníka

svoju právomoc priamo. Podľa § 122 ústavy môže vláda zrušiť nariadenie, uznesenie alebo

opatrenia Zboru povereníkov.

Išlo zjavne o asymetrický model štátu, v republike boli československé orgány

oprávnené vykonávať moc na celom území a zároveň na Slovensku bola vytvorená sústava

špecifických orgánov.

Ústava z roku 1960 zásadne pozmenila postavenie slovenských národných

orgánov, zrušila zbor povereníkov ako kolektívny orgán a právomoc sa sústredila do

Predsedníctva SNR. De iure síce systém povereníkov zostal zachovaný, ich kompetencie

a možnosti boli minimálne. Podľa ústavy sa Predsedníctvo SNR stalo výkonným orgánom

SNR a z členov predsedníctva volila SNR povereníkov.

Schválením ústavného zákona o československej federácii bol formálne vytvorený

federálny štát tvorený dvoma národnými republikami. Štruktúra najvyšších orgánov bola

v oboch republikách rovnaká. Najvyšším výkonným orgánom štátnej moci bola vláda

republiky, ktorej členmi boli ministri. Vláda bola zodpovedná národnej rade.

3.Vývoj v období rokov 1969 až 1989

Koniec šesťdesiatych rokov charakterizovali dva paralelné procesy:

• pokus o demokratizáciu systému a budovanie tzv. socializmu s ľudskou tvárou,

• federalizácia, aj keď len formálna.

Prijatie príslušných ústavných zákonov znamenalo de iure vytvorenie dvojčlennej

federácie. Tomu musela zodpovedať aj štruktúra orgánov. Národné zhromaždenie

Československej socialistickej republiky sa uznieslo na zákone č. 53/1968 Zb. z 25. apríla

1968 o zmenách v organizácii a pôsobnosti niektorých ústredných orgánov.

Zriadili sa:

• ministerstvo národohospodárskeho plánovania ako ústredný orgán štátnej správy pre

súhrnné plánovanie rozvoja národného hospodárstva,

• ministerstvo techniky ako ústredný orgán štátnej správy pre riadenie štátnej technickej

politiky, pre oblasť investičnej činnosti a pre koordináciu tvorby a ochrany životného

prostredia, ktorému boli podriadené úrad pre normalizáciu a meranie a úrad pre

patenty, vynálezy a organizácie,

• ministerstvo práce a sociálnych vecí ako ústredný orgán štátnej správy pre oblasť

práce a pracovných síl, miezd a sociálnej politiky,

• štátny cenový úrad ako ústredný orgán štátnej správy pre oblasť cenovej politiky a

kontroly cien, na čele ktorého je minister. Pôsobnosť, ktorú podľa osobitných

predpisov doteraz vykonávala štátna komisia pre financie, ceny a mzdy v oblasti cien,

prešla na štátny cenový úrad.

Podľa spoločných a záverečných ustanovení ústredné orgány štátnej správy

zriaďované podľa tohto zákona plnia svoje úlohy v súčinnosti s ostatnými ústrednými

orgánmi, s orgánmi Slovenskej národnej rady a s národnými výbormi, ako aj s vedeckými

inštitúciami, najmä s Československou akadémiou vied.

Zrušili sa štátna plánovacia komisia, štátna komisia pre financie, ceny a mzdy, štátna

komisia pre techniku, štátna komisia pre riadenie a organizáciu a štátny úrad sociálneho

zabezpečenia; práva a povinnosti z pracovnoprávnych vzťahov prešli na novozriadené

ústredné orgány štátnej správy podľa prevzatej pôsobnosti a pokiaľ ide o štátnu komisiu pre

riadenie a organizáciu, na Predsedníctvo vlády.

Proces kreovania a „preskupovania“ orgánov na úrovni federácie pokračoval

schválením zákona č. 170/1968 Zb. z 19. decembra 1968 o niektorých opatreniach súvisiacich

s federatívnym usporiadaním štruktúr. Vytvorili sa:

• federálny štatistický úrad,

• správa federálnych hmotných rezerv,

• ústredná komisia ľudovej kontroly.

Na Slovensku bol schválený zákon Slovenskej národnej rady č. 207/1968 Zb. z 28.

decembra 1968 o zriadení ministerstiev a iných ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej

socialistickej republiky. Podľa tohto zákona sa zriadilo 15 ministerstiev.

Slovenská komisia pre plánovanie a vedecko-technický rozvoj sa skladala z

predsedu, ktorým bol podpredseda vlády Slovenskej socialistickej republiky a z ďalších

členov. Predsedu komisie vymenúvalo a odvolávalo Predsedníctvo Slovenskej národnej rady.

Ďalších členov komisie vymenúvala a odvolávala vláda. Jej prácu riadil a jej rozhodnutia

vydával predseda komisie.

Od 1.1.1971 bola vláda doplnená o predsedu Výboru ľudovej kontroly, ktorý bol

členom vlády. Výbor ľudovej kontroly pozostával z predsedu a 8 až 12 členov, ktorých

vymenúva a odvoláva vláda SSR. Prácu Výboru ľudovej kontroly SSR a jeho aparátu riadi a

rozhodnutia vydáva predseda Výboru ľudovej kontroly SSR. Zastupuje ho podpredseda

Výboru ľudovej kontroly SSR. Práva a povinnosti doterajšieho Najvyššieho kontrolného

úradu SSR, najmä z pracovnoprávnych vzťahov, prešli na Výbor ľudovej kontroly SSR.

V druhej časti zákona sú explicitne ustanovené aj „iné ústredné orgány štátnej správy

Slovenskej socialistickej republiky“, a to:

• slovenský štatistický úrad,

• slovenský cenový úrad,

• slovenská správa geodézie a kartografie,

• slovenský geologický úrad,

• slovenský banský úrad,

• slovenský úrad pre tlač a informácie,

• slovenský úrad bezpečnosti práce,

• slovenská komisia pre vedecké hodnosti.

Na čele ústredného orgánu štátnej správy bol predseda – vedúci menovaný vládou na

návrh príslušného ministra.

Ministerstvá a iné ústredné orgány štátnej správy SSR vykonávali až do novej

zákonnej úpravy svoju pôsobnosť podľa doterajších zákonov v rozsahu vyplývajúcom z

ústavného zákona o československej federácii.

Do zriadenia kontrolných orgánov SSR podľa ústavného zákona o československej

federácii plnila úlohy tohto orgánu doterajšia Komisia ľudovej kontroly Slovenskej národnej

rady na čele s predsedom. Pokiaľ z ústavného zákona o československej federácii

nevyplývalo iné, platili pre jej postavenie a činnosť doterajšie predpisy. Predmetný zákon

nadobudol účinnosť 1. januárom 1969.

V období rokov 1969 až 1989 dochádzalo k istým zmenám v štruktúre i občasnému

presunu právomoci, ale systém sa v zásade nemenil. Po roku 1970 došlo k výraznému

okliešteniu právomoci republikových orgánov, čo bolo dôsledkom prebiehajúcej normalizácie

i centralizácie a tieto politické vplyvy sa prejavovali aj vo formálnych úpravách.

Pri hodnotení tohto obdobia treba brať do úvahy aj fakt, že išlo o obdobie, počas

ktorého bola ústavne zakotvená vedúca úloha štátostrany a existoval politický monopol

Národného frontu - taktiež ovládaného komunistickou stranou - na obsadzovanie politických

funkcií.

4. Vývoj po novembri 1989 do volieb v roku 1992

Vláda Milana Čiča od decembra 1989 do volieb do SNR v júni 1990 bola

charakterizovaná právnou kontinuitou a de facto došlo iba k personálnym zmenám na čele

rezortov.

Zaujímavosťou tejto doby bol zákon č. 96/1990 Zb. Slovenskej národnej rady, ktorým

sa zriadila slovenská komisia pre životné prostredie, ktorá sa skladala z predsedu, ktorým

je podpredseda vlády Slovenskej republiky a z ďalších členov. Predsedu slovenskej komisie

pre životné prostredie vymenúvalo a odvolávalo Predsedníctvo Slovenskej národnej rady.

Ďalších členov slovenskej komisie pre životné prostredie vymenúvala a odvolávala vláda

Slovenskej republiky. Prácu slovenskej komisie pre životné prostredie a jej aparátu riadil a

jej rozhodnutia vydával predseda slovenskej komisie pre životné prostredie. Na komisiu prešli

niektoré kompetencie z iných rezortov, medziiným aj z Ministerstva vnútra SSR. Po právnej

stránke bola použitá zaužívaná legislatíva, po stránke politickej to odrážalo závažnosť tzv.

„zelenej agendy“.

Počas vlád Vladimíra Mečiara a neskôr Jána Čarnogurského v rokoch 1990 –

1992 sa prijal nový zákon o počte a postavení ministerstiev a ostatných ústredných orgánov

v duchu zaužívanej politickej i právnej tradície. Vláda bola tvorená predsedom,

podpredsedami (ich počet sa menil podľa potreby) a ministrami. Zrušil sa výbor ľudovej

kontroly a zriadilo sa ministerstvo kontroly. Vzniklo aj ministerstvo medzinárodných vzťahov

ako zárodok budúceho ministerstva zahraničných vecí. Vytvorilo sa ministerstvo dopravy

a spojov ako reakcia na schválenie tzv. kompetenčného zákona vo Federálnom zhromaždení

ČSFR.

Rušenie a zlučovanie rezortov odrážalo politický vývoj i silu parlamentných strán, ako

i poslaneckých klubov vládnej koalície.

5. Vývoj od volieb v roku 1992 do súčasnosti

Počas druhej vlády Vladimíra Mečiara od volieb v roku 1992 nastali zrušenie a fúzia

niektorých rezortov - napr. do ministerstva hospodárstva sa včlenilo aj ministerstvo

priemyslu a obchodu, lesné a vodné hospodárstvo sa zlúčili s poľnohospodárstvom a výživou

do ministerstva pôdohospodárstva. S ohľadom na vznik samotnej Slovenskej republiky od

1.1.1993 sa vytvorili nové rezorty zahraničia či obrany. Posilnilo sa postavenie Úradu vlády

SR, ktorý sa ustanovil ako ústredný orgán štátnej správy a nástupca kontroly pre oblasti, ktoré

neprešli na Najvyšší kontrolný úrad z pôvodného ministerstva kontroly.

Vláda vedená predsedom Jozefom Moravčíkom v roku 1994 neurobila nijaké zásadné

či systémové zmeny v pôsobnosti ani počte ministerstiev.

Tretia vláda Vladimíra Mečiara v rokoch 1994 – 1998 taktiež neurobila väčšie zmeny.

Za zmienku však stojí presun rozhodovania o tzv. veľkej privatizácii z ministerstva

privatizácie a vlády SR na Fond národného majetku SR, čo síce bolo realizované zákonom,

ale neskôr Ústavný súd SR označil presun tejto kompetencie z vlády na fond za konanie

v rozpore s Ústavou SR.

Prvá vláda Mikuláša Dzurindu v rokoch 1998 – 2002 taktiež na úrovni ústrednej

štátnej správy neuskutočnila žiaduce vecné úpravy. Formálne sa daná problematika upravila

schválením tzv. veľkého kompetenčného zákona.

Druhá vláda Mikuláša Dzurindu, ktorá funguje od roku 2002, ponechala jediného

podpredsedu bez rezortu a včlenila agendu bývalého ministerstva privatizácie do ministerstva

hospodárstva.

6. Závery

Z historického prehľadu vyplýva, že desiatky rokov existovala tendencia zriaďovať

na ústrednej úrovni rôzne iné orgány ako ministerstvá.

Prvýkrát sa na ústrednej úrovni ustanovil iný orgán ako ministerstvo ešte

v päťdesiatych rokoch vládnym nariadením na základe ústavného zákona z roku 1950. Išlo o

Štátny metrologický ústav ako ústredný ústav pre odbor meteorológie a klimatológie

a následne Štátny výbor pre veci umenia.

Pojem ostatný ústredný orgán štátnej správy sa prvýkrát zakotvil tzv. socialistickej ústave z roku 1960.V zákone č. 207/1968 Zb. z 28. decembra 1968 o zriadení ministerstiev a iných

ústredných orgánov štátnej správy Slovenskej socialistickej republiky je prvýkrát výpočet

ústredných orgánov štátnej správy.Možnosť iného spôsobu kreovania štatutárneho zástupcu ostatného ústredného orgánu ako vymenovaním vládou sa prvýkrát objavila v zákone SNR č. 41/1972 Zb. O pôsobnosti orgánov Slovenskej socialistickej republiky v oblasti sociálno-ekonomických informácií. Tento zákon podrobne upravil postavenie Slovenského štatistického úradu jako ústredného štatistického orgánu. Predsedu úradu podľa tohto zákona vymenúva a odvoláva Predsedníctvo SNR na návrh vlády republiky. Zákon zároveň ustanovoval, že za výkon svojej funkcie je zodpovedný vláde republiky. Do novembra 1989 pri hocijakom spôsobe kreovania orgánu, či obsadzovania funkcie je nutné brať do úvahy, že kádrová politika bola plne v gescii komunistickej strany a každá nominácia podliehala súhlasu jej orgánov.Zo skúmania historických okolností vzniku orgánov vyplýva, že v mnohých

prípadoch nešlo o systémové a koncepčné riešenie, ale konkrétnu politickú objednávku.

Príslušný orgán sa zriadil ako výsledok, resp. kompenzácia „bojov“ medzi jednotlivými

frakciami komunistickej strany alebo „odkladisko“ pre konkrétneho funkcionára strany.

http://wwwold.justice.sk/kop/pk/2004/pk04027_033.pdf

3.Ústřední orgány státní správy

3.1.Kompetenční zákon

Kompetenční zákon stanoví seznam ústředních správních úřadů a vymezuje jejich působnost. Česká republika ve své historii má dosud jediný, mnohokrát novelizovaný, kompetenční zákon č. 2/1969 Sb.

Československé kompetenční zákony

1.         zákon č. 2/1918 Sb., jímž se zřizují nejvyšší správní úřady ve státě československém

2.         ústavní dekret č. 1/1945 Sb., o nové organisaci vlády a ministerstev v době přechodné

3.         zákon č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev

4.         zákon č. 194/1988 Sb., o působnosti federálních ústředních orgánů státní správy

3.2.

Ústavním zákonem č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, zanikl o půlnoci na Silvestra roku 1992 společný stát Čechů a Slováků. Nástupnickými státy se staly Česká republika a Slovenská republika.

Ústavní zákon České národní rady ze dne 15. prosince 1992, o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky

Účinnost od:   31. prosince 1992

Česká národní rada se usnesla na tomto ústavním zákoně:

Čl. 1

   1. Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněná toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušností České republiky k ní.

   2. Pokud ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy přijaté před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky spojují práva a povinnosti s územím České a Slovenské Federativní Republiky a státním občanstvím České a Slovenské Federativní Republiky, rozumí se tím území České republiky a státní občanství České republiky, pokud zákon nestanoví jinak.

Čl. 2

V případě rozporu mezi právními předpisy České republiky vydanými před zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a předpisy uvedenými v čl. 1 odst. 1 téže právní síly, se postupuje podle právního předpisu České republiky.

Čl. 3

   1. Působnost Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a jeho předsednictva podle předpisů uvedených v čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá Česká národní rada a její předsednictvo.

   2. Působnost vlády České a Slovenské Federativní Republiky podle předpisů uvedených v čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá vláda České republiky.

   3. Působnost ústředních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky, které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky nařízením.

   4. Místo ostatních orgánů státní správy České a Slovenské Federativní Republiky se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky zřizují orgány státní správy České republiky, které přebírají odpovídající působnosti podle předpisů uvedených v čl. 1 odst. 1, nestanoví-li zákon jinak.

   5. Působnost Nejvyššího soudu České a Slovenské Federativní Republiky a Generální prokuratury České a Slovenské Federativní Republiky včetně Hlavní vojenské prokuratury podle předpisů uvedených v čl. 1 odst. 1 zánikem České a Slovenské Federativní Republiky přebírá Nejvyšší soud České republiky a Generální prokuratura České republiky. Místo vojenských obvodových soudů České a Slovenské Federativní Republiky a vojenských obvodových prokuratur České a Slovenské Federativní Republiky, jakož i místo vyšších vojenských soudů České a Slovenské Federativní Republiky a vyšších vojenských prokuratur České a Slovenské Federativní Republiky se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky v týchž místech a pro tytéž obvody zřizují vojenské obvodové soudy České republiky a vojenské obvodové prokuratury České republiky, vyšší vojenské soudy České republiky a vyšší vojenské prokuratury České republiky, které přebírají odpovídající působnosti podle předpisů uvedených v čl. 1 odst. 1.

   6. Orgány České republiky zřízené podle odstavce 4 a odstavce 5 věty druhé mohou být zákonem rušeny a jejich působnost může být zákonem měněna.

Čl. 4

Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Na takto přešlá práva a závazky se vztahují předpisy o hospodaření s majetkem České republiky a o prozatímní správě národního majetku. Příslušným ústředním orgánem státní správy je ministerstvo financí.

Čl. 5

   1. Česká republika uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika.

   2. Česká republika přebírá práva a závazky neuvedené v čl. 4, které pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva s výjimkou závazků České a Slovenské Federativní Republiky spojených s územím, na které se vztahovala svrchovanost České a Slovenské Federativní Republiky, ale nevztahuje se na ně svrchovanost České republiky. Tím nejsou dotčeny nároky České republiky vůči Slovenské republice vyplývající z plnění mezinárodněprávních závazků České a Slovenské Federativní Republiky, které Česká republika převzala podle tohoto ustanovení.

Čl. 6

Tento ústavní zákon nabývá účinnosti dnem 31. prosince 1992.

Uhde v. r.

Klaus v. r.

3.3.Česká republika

Právní postavení ústředních orgánů státní správy je v současnosti upraveno ústavním zákonem č. 1/1993 Sb. – Ústava České republiky, zákonem č. 2/1969 o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ve znění pozdějších předpisů.    

Vláda české republiky je vrcholným orgánem výkonné moci, za svou činnost odpovídá poslanecké sněmovně. Vláda ČR má předsedu, místopředsedy a ministry .Vláda rozhoduje ve sboru, kolektivně a k jejímu usnesení je nutná nadpoloviční většina všech členů vlády. Vláda je oprávněna vydávat správní akty, vládní nařízení, která podepisuje předseda vlády. Vláda řídí a kontroluje státní administrativní aparát. Člen vlády nesmí ze zákona vykonávat žádnou činnost neslučitelnou s výkonem jeho funkce ( podnikání, funkce člena Ústavního soudu).

Ministerstva jsou zřízeny zákonem ČNR č. 2/1969 Sb. o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR ve znění pozdějších předpisů. Ústřední orgány státní správy jsou rezortní ministerstva v čele s ministrem – členem vlády. Ministerstva jsou podřízeny vládě, jejich posláním je mimo jiné zpracovávat koncepce rozvoje svěřených odvětví, řešit stěžejní otázky rezortu, plní úkoly stanovené v zákonech a jiných obecně závazných právních předpisech. Ministr ve svém rezortu rozhoduje a sám nese zodpovědnost,  jmenuje náměstky ministra, ředitele odborů, ředitele samostatných úřadů a organizací, má v kompetenci několik správ ( v kompetenci ministerstva financí je správa financí a správa celní). V kompetenci Ministerstva práce a sociálních věcí je sociální správa a správa zaměstnanosti. Ministerstva vydávají právní normy.Ministerstvu vnitra byly svěřeny úkoly ve vztahu integrace k Evropské unii.

Vláda a její ministři řídí tato ministerstva České republiky:

-          Ministerstvo financí,

-          Ministerstvo zahraničních věcí,

-          Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,

-          Ministerstvo kultury,

-          Ministerstvo práce a sociálních věcí,

-          Ministerstvo zdravotnictví,

-          Ministerstvo spravedlnosti,

-          Ministerstvo vnitra,

-          Ministerstvo průmyslu a obchodu,

-          Ministerstvo pro místní rozvoj,

-          Ministerstvo zemědělství,

-          Ministerstvo obrany,

-          Ministerstvo dopravy a spojů,

      -     Ministerstvo informatiky

-          Ministerstvo životního prostředí.

Další ústřední orgány výkonné státní správy ( v čele nestojí člen vlády )

Český statistický úřad v Praze, Český katastrální a zeměměřičský úřad v Praze,

Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví v Praze, Úřad pro ochranu 

hospodářské soutěže v Brně, Státní správa hmotných rezerv v Praze, Státní úřad 

pro  jadernou   bezpečnost   v   Praze,   Úřad   pro zastupování   státu  ve věcech   

majetkových,   Ústřední   pozemkový   úřad  v Praze, Komise pro cenné papíry,

Úřad    průmyslového   vlastnictví,   Národní   bezpečnostní   úřad,  Energetický  

regulační úřad, Úřad vlády České republiky.

další ústřední orgány státní správy - nejsou nadány pravomocí vydávat právní předpisy a jsou podřízeny některému ministerstvu. Je to například Česká školní inspekce, podřízená ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, Česká energetická inspekce, Česká obchodní inspekce, Puncovní úřad podřízené ministerstvu průmyslu a obchodu, nebo Státní veterinární správa ČR podřízená ministerstvu zemědělství.

jiné ústřední správní úřady – Český statistický, úřad pro ochranu hospodářské. soutěže, NBÚ, …, v čele je vedoucí, řeší odborně technickou problematiku, přímo řízené vládou.

Ministerstvo informatiky České republiky již neexistuje.Bylo zřízeno v letech 2003–2007 jakoústřední orgán státní správy pro informační technologie a poštovní služby.Ministerstvo bylo zřízeno s účinností od 1. ledna 2003 zákonem č. 517/2002 Sb., kterým byl změněn zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Přešla na něj působnost Úřadu pro veřejné informační systémy a působnost Ministerstva dopravy a spojů na úseku spojů a kompetence Úřadu pro ochranu osobních údajů v oblasti elektronického podpisu. Ministerstvo informatiky bylo zrušeno k 1. červnu 2007 zákonem č. 110/2007 Sb. Jeho úkoly převzaly Ministerstvo vnitra, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo pro místní rozvoj.

V současné době mají obě země stejná ministerstva.Některá se liší jen názvem nebo menším rozdílem v rozsahu kompetencí. Z ostatních ústředních orgánů Slovenská republika nemá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ústřední pozemkový úřad, Energetický regulační úřad.Má Hlavní báňský úřad, není ale ústředním orgánem. Hlavný banský úrad je rozpočtová organizace začleněná do struktury Ministerstva hospodárstva Slovenskej republiky.

3.4.Slovenská republika

Vláda Slovenské republiky je nejvyšším orgánem výkonné moci Slovenska. Ústava SR ji v čl. 108 definuje jako "vrcholný orgán výkonné moci". Představuje politické vedení veřejné správy. Má zákonodárnou iniciativu - může předkládat návrhy zákonů (čl. 87 odst. 1) a vlastní normotvornou pravomoc - může vydávat nařízení na vykonání zákona a v mezích zákona (čl. 120). Jako veřejněpolitický orgán svoji legitimitu odvozuje přímo od občana - vládu obvykle sestavuje předseda politické strany, která získala ve volbách nejvíc hlasů. Jejími úkoly je vykonávání státní správy, zabezpečování jejího výkonu na celém území republiky (celostátní působnost). Má všeobecně věcnou působnost, řídí, koordinuje a kontroluje všechno, co se týká výkonné moci: zabezpečuje mezinárodní, obranné, politické, ekonomické, hospodářské a jiné zájmy státu prostřednictvím své normotvorné činnosti, především tím, že vykonává zákony NR SR. Svou řídící pravomoc uplatňuje jen vůči vykonavatelům státní správy, činnost nepodřízených subjektů (např. obcí, samosprávných krajů atd.) ovlivňuje nepřímo, vládní politikou.

Právní postavení vlády SR upravují:

•          Ústava SR, šestá hlava, druhý oddíl (čl. 108 - 123),

•          tzv. kompetenční zákon, zákon č. 575/2001 Z.z. o organizaci činnosti vlády a organizaci ústřední státní správy,

•          ústavní zákon č. 227/2002 Z.z. a ústavní zákon č. 387/2002 Z.z.,

Složení

Vláda se skládá z předsedy, místopředsedů a ministrů.

•          Předseda vlády SR řídí činnost vlády, svolává a vede její schůze.

•          Místopředsedové koordinují vymezené úseky činnosti vlády a plní úlohy, kterými je pověří vláda nebo předseda vlády. Během nepřítomnosti předsedu vlády zastupuje místopředseda, kterého určí předseda vlády.

•          Vláda může plněním konkrétních funkcí jmenovat (a odvolávat) svých zmocněnců, přičemž rozsah jejich pravomocí určí při jejich jmenování (např. zmocněnec vlády pro mládež a sport).

•          Vláda SR si může zřizovat své poradní orgány: meziministerské orgány a rady, které plní koordinační, konzultativní a odborné úlohy. Mezi stálé poradní orgány patří Legislativní rada vlády SR, Hospodářská rada vlády SR a rada vlády SR pro vědu a techniku.

Ministerstva Slovenské republiky

Ministerstva Slovenské republiky jsou zřízena zákonem NR SR č. 575/2001 o organizaci činnosti vlády a organizaci ústřední státní správy. Podle tohoto zákona na Slovensku působí tyto ministerstva:

•          Ministerstvo hospodářství Slovenské republiky

•          Ministerstvo financí Slovenské republiky

•          Ministerstvo dopravy, pošt a telekomunikací Slovenské republiky

•          Ministerstvo půdohospodářství Slovenské republiky

•          Ministerstvo výstavby a regionálního rozvoje Slovenské republiky

•          Ministerstvo vnitra Slovenské republiky

•          Ministerstvo obrany Slovenské republiky

•          Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky

•          Ministerstvo zahraničních věcí Slovenské republiky

•          Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny Slovenské republiky

•          Ministerstvo životního prostředí Slovenské republiky

•          Ministerstvo školství Slovenské republiky

•          Ministerstvo kultury Slovenské republiky

•          Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky

Další ústřední orgány výkonné státní správy ( v čele nestojí člen vlády )

České :

Český statistický úřad v Praze, Český katastrální a zeměměřičský úřad v Praze, Český báňský úřad, Úřad průmyslového vlastnictví v Praze, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v Brně, Státní správa hmotných rezerv v Praze, Státní úřad pro jadernou   bezpečnost v Praze, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ústřední   pozemkový úřad v Praze, Národní bezpečnostní úřad,  Energetický regulační úřad, Úřad vlády České republiky.

Slovenské :

Upravují hlavně následující zákony :

575/2001 Z.z., ZÁKON z 12. decembra 2001, o organizácii činnosti vlády a organizácii ústrednej štátnej správy

§ 21

Ostatné ústredné orgány štátnej správy

V Slovenskej republike pôsobia aj tieto ústredné orgány štátnej správy:

a) Úrad vlády Slovenskej republiky,

b) Protimonopolný úrad Slovenskej republiky,

c) Štatistický úrad Slovenskej republiky,

d) Úrad geodézie, kartografie a katastra Slovenskej republiky,

e) Úrad jadrového dozoru Slovenskej republiky,

f) Úrad pre normalizáciu, metrológiu a skúšobníctvo Slovenskej republiky,

g) Úrad pre verejné obstarávanie,

h) Úrad priemyselného vlastníctva Slovenskej republiky,

i) Správa štátnych hmotných rezerv Slovenskej republiky,

j) Národný bezpečnostný úrad.

Zákon číslo 347/90 Zb o organizácií ministerstiev a ostatných ústredných orgánov štátnej správy SR v znení neskorších predpisov.

Úřad vlády ČR

http://www.vlada.cz/cz/urad-vlady/postaveni-uradu-vlady-cr-3688/

Je ústředním orgánem státní správy. Působnost Úřadu vlády ČR je stanovena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, ve znění pozdějších předpisů (často bývá označen jako tzv. kompetenční zákon). Úřad vlády ČR podle tohoto zákona plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády ČR a jejích orgánů.

Činnost Úřadu vlády ČR řídí vedoucí Úřadu vlády ČR. Vedoucího Úřadu vlády jmenuje a odvolává vláda.Činnost úřadu je možno rozdělit podle příjemců jeho služeb. V prvé řadě úřad poskytuje služby vládě jako celku. V tomto případě zajišťuje úřad především úkoly spojené s jednáním vlády (příprava schůzí vlády, příprava programu schůzí, příprava podkladů pro jednání vlády, evidence dokumentů určených pro jednání vlády, dokumentace průběhu jednání vlády apod.).

Dále Úřad vlády ČR zajišťuje podmínky (organizačně technické zázemí) pro práci odborných útvarů předsedy vlády a členů vlády, kteří nedisponují vlastním úřadem (jedná se zpravidla o ministra bez portfeje nebo místopředsedy vlády).

V neposlední řadě úřad zabezpečuje chod tzv. poradních a pracovních orgánů vlády jako jsou Legislativní rada vlády, Bezpečnostní rada státu, Rada vlády ČR pro lidská práva apod.K úkolům Úřadu vlády ČR patří také spolupráce s Kanceláří prezidenta republiky, s Kanceláří Senátu Parlamentu, s Kanceláří Poslanecké Sněmovny Parlamentu, s ministerstvy a jinými správními úřady a s ostatními státními a veřejnými orgány a organizacemi.

Z tohoto popisu vyplývá, že Úřad vlády ČR plní především funkci administrativní.

Úřad vlády ČR se stal ústředním orgánem státní správy poměrně nedávno ( později než Úrad vlády SR ), a to jako důsledek zákona o státní službě (zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších předpisů).

Úrad vlády Slovenskej republiky

ÚV SR koordinuje plnenie úloh v oblasti informatizácie spoločnosti, realizáciu politík Európskej únie, využívanie finančných prostriedkov z fondov Európskej únie a prípravu zásadných opatrení na zabezpečenie hospodárskej a sociálnej politiky Slovenskej republiky.http://www.rozpocet.sk/app/homepage/rozpocetVCislach/rozpocetVerejnejSpravy/statnyRozpocet/2013/10005/

ÚV SR je právnickou osobou, na hospodárenie s finančnými prostriedkami sa uplatňujú pravidlá hospodárenia štátnej rozpočtovej organizácie a má samostatnú kapitolu v štátnom rozpočte. V kapitole sa rozpočtuje rozpočtová rezerva predsedu vlády.Úrad vlády SR je ústredný orgán štátnej správy Slovenskej republiky. Kontroluje plnenie úloh štátnej správy a hospodárenie s prostriedkami určenými na plnenie úloh štátnej správy, ako aj na vybavovanie petícií, oznámení a podnetov. Úrad plní aj úlohy spojené s odborným, organizačným a technickým zabezpečením činnosti vlády Slovenskej republiky a jej poradných orgánov.Na čele Úradu vlády SR je vedúci, ktorý riadi jeho činnosť a koná v jeho mene. Vedúceho Úradu vlády SR vymenúva a odvoláva vláda.

Kompetenčný zákon č. 575/2001 Z. z. v znení zákona č. 403/2010 Z. z.

 § 1b

Úlohy spojené s odborným, organizačným a technickým zabezpečovaním činnosti vlády plní Úrad vlády Slovenskej republiky.

§ 24

Úrad vlády Slovenskej republiky

(1) Úrad vlády Slovenskej republiky okrem plnenia úloh uvedených v § 1b je ústredným orgánom štátnej správy pre kontrolu plnenia úloh súvisiacich s výkonom štátnej správy a pre kontrolu vybavovania petícií a sťažností.

(2) Úrad vlády Slovenskej republiky kontroluje plnenie úloh z uznesení vlády.

(3) Úrad vlády Slovenskej republiky koordinuje plnenie úloh v oblasti informatizácie spoločnosti.

(4) Úrad vlády Slovenskej republiky organizačne a technicky zabezpečuje plnenie úloh podpredsedu vlády podľa § 1 ods. 4. 255

http://www.vlada.gov.sk/8/urad-vlady-slovenskej-republiky/

Úřad průmyslového vlastnictví

Patentní úřad v Praze byl založen zákonem č. 305/1919 Sb. ze dne 27. května 1919. K 1. dubnu 1952 byl zřízen Úřad pro vynálezy a zlepšovací náměty, později Úřad pro vynálezy, resp. Státní úřad pro vynálezy a normalizaci. V rámci rozdělení bývalého Československa vzniká Úřad průmyslového vlastnictví České republiky, který sídlí v Praze.Analogický úřad vznikl na Slovensku. Úřad průmyslového vlastnictví (dále "Úřad") je zákonem č. 21/1993 Sb. zřízen jako ústřední orgán státní správy České republiky. Jeho působnost stanovuje zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví. V čele Úřadu je předseda, kterého jmenuje a odvolává vláda.

Mezi jeho základní funkce patří:

  • rozhoduje v rámci správního řízení o poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory, užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky, zeměpisná označení a označení původu výrobků a vede příslušné rejstříky o těchto předmětech průmyslových práv
  • vykonává činnost podle předpisů o patentových zástupcích
  • získává, zpracovává a zpřístupňuje fond světové patentové literatury
  • zabezpečuje plnění závazků z mezinárodních smluv z oblasti průmyslového vlastnictví, jichž je Česká republika členem
  • aktivně se účastní spolupráce s jinými orgány státní správy při prosazování průmyslových práv
  • spolupracuje s mezinárodními organizacemi a národními úřady jednotlivých států na poli průmyslového vlastnictví

Úřad průmyslového vlastnictví je jedním z ústředních orgánů státní správy České republiky a plní především funkci patentového a známkového úřadu. Do jeho působnosti náleží nejen udělovat patenty na vynálezy a vést rejstříky ochranných známek. Průmyslovým vlastnictvím dnes rozumíme širokou škálu práv k tzv. nehmotným statkům, jako jsou výsledky technické tvůrčí činnosti (vynálezy a užitné vzory), předměty průmyslového výtvarnictví (průmyslové vzory), jakož i práva na označení (ochranné známky a označení původu).

Rozsah předmětů průmyslového vlastnictví se neustále rozšiřuje. Dnes sem patří i konstrukční schémata polovodičových výrobků (tzv. topografie polovodičových výrobků) a  další předměty. K jejich konstituování jako předmětu práv průmyslových je povětšinou třeba výroku státního orgánu, který je za takové uzná a ve veřejné sbírce registruje. Právě takovým orgánem je Úřad průmyslového vlastnictví a odtud tedy i jeho název.

Jako orgán veřejné správy je Úřad rovněž gestorem mezinárodních smluv na ochranu průmyslového vlastnictví, jimiž je Česká republika vázána. Do jeho působnosti náleží také podpora rozvoje a ochrany průmyslového vlastnictví.

http://upv.cz/cs/upv/zakladni-informace.html

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

http://www.uohs.cz/cs/o-uradu.html

První zmínka o kartelovém právu v českých zemích lze najít v § 4 rakouského koaličního zákona č. 43 z roku 1870, podle něhož neměly právní účinnost úmluvy živnostníků, uzavřené s cílem zvýšit ceny zboží v neprospěch zákazníků. Po vzniku Československé republiky došlo k první systematické úpravě práva proti omezování soutěže v roce 1933. Stalo se tak zákonem č. 141/1933 Sb., o kartelech a soukromých monopolech. Na rozdíl od současné koncepce  tento zákon vycházel ve shodě s tehdy převládajícím evropským pojetím z přípustnosti sjednávání kartelových dohod a pouze reproboval jejich zneužití. V letech 1968 – 1969 předpisy vydané ke zdokonalení systému plánovitého řízení národního hospodářství (vládní nařízení č. 100/1966 Sb. a zejména pak jeho novela č. 169/1969 Sb.) obsahovaly poměrně ucelenou úpravu tří generálních klauzulí, tj. obecně formulovaných základních ustanovení spolu s příklady reprobovaných a nejčastěji se vyskytujících jednání omezujících soutěž, respektive jednání nekalosoutěžních.Právní úprava ochrany hospodářské soutěže v České republice vychází ze soutěžního práva v ES, zejména čl. 81 a následující Smlouvy o založení ES.

Zákon České národní rady č. 173/1991 Sb. ze dne 26. dubna 1991 zřídil Český úřad pro hospodářskou soutěž, který zahájil činnost k 1. červenci 1991. Sídlem Úřadu se nestala Praha, jako centrum všech orgánů státní správy, ale Brno, což mělo deklarovat nezávislost rozhodování. V roce 1992 byl tento úřad nahrazen Ministerstvem pro hospodářskou soutěž. V současné době je ochrana hospodářské soutěže v České republice institucionálně zajišťována Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže se sídlem v Brně. Úřad začal pod tímto názvem fungovat od 1. listopadu 1996, přičemž navázal na činnost dřívějšího ministerstva. Působnost Úřadu je vymezena zákonem č. 273/1996 Sb., ve znění zákona č. 187/1999 Sb. Úřadu přísluší vytvářet podmínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěže, vykonávat dohled při zadávání veřejných zakázek a veřejné podpory. V oblasti veřejné podpory rozhodoval Úřad v letech 2000-2004 o slučitelnosti poskytování veřejné podpory s právem ES. Tato pravomoc přešla od 1.5.2004 plně na Evropskou komisi. Úřad je poradenským, monitorovacím a konzultačním orgánem. Od února 2010 vykonává  Úřad také roli orgánu dohledu nad dodržováním zákona o významné tržní síle a jejím zneužití.

ÚOHS je ústředním orgánem státní správy, který je zcela nezávislý ve své rozhodovací činnosti. V jeho čele je předseda, kterého jmenuje na návrh vlády prezident republiky. Funkční období předsedy je 6 let a nikdo nemůže být jmenován do této funkce na více jak dvě funkční období. Předseda Úřadu nesmí být členem žádné politické strany nebo politického hnutí.

Správa státních hmotných rezerv

http://www.sshr.cz/cinnosti/stranky/pusobnost_sshr.aspx

Správa státních hmotných rezerv (dále jen „Správa“) je ústředním orgánem státní správy v oblastech hospodářských opatření pro krizové stavy a státních hmotných rezerv. Byla zřízena zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů. Její působnost je upravena zejména zákonem č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, ve znění pozdějších předpisů. V čele Správy je předseda, kterého jmenuje a odvolává vláda. Zásady činnosti Správy a zásady její organizace stanoví Statut Správy státních hmotných rezerv schválený usnesením vlády ze dne 3. prosince 2001 č. 1293. Hlavní poslání Správy definují zákony:

č. 97/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o působnosti Správy státních hmotných rezerv,

č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a o změně některých souvisejících zákonů,

č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy).

V nich jsou určeny činnosti pro:

    * Hospodářská opatření pro krizové stavy

    * Logistika státních hmotných rezerv

    * Ropná bezpečnost

Státní úřad pro jadernou bezpečnost

http://www.sujb.cz/o-sujb/

Státní úřad pro jadernou bezpečnost je ústředním orgánem státní správy ve smyslu zákona č. 2/1969 Sb. (úplné znění z. č. 122/1997 Sb. - §2). V jeho čele stojí předseda, který je jmenován vládou ČR. Úřad má samostatný rozpočet a je přímo podřízen vládě ČR.

SÚJB vykonává státní správu a dozor při využívání jaderné energie a ionizujícího záření, v oblasti radiační ochrany a v oblasti jaderné, chemické a biologické ochrany. Do jeho působnosti, dané zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon), zákonem č. 19/1997 Sb., a zákonem č. 281/2002 Sb., zejména patří:

    *

      výkon státního dozoru nad jadernou bezpečností, jadernými položkami, fyzickou ochranou jaderných zařízení, radiační ochranou a havarijní připraveností v prostorách jaderného zařízení nebo pracoviště se zdroji ionizujícího záření;

    *

      povolování výkonu činností podle zákona č. 18/1997 Sb., např. k umísťování a provozu jaderného zařízení a pracoviště s velmi významnými zdroji ionizujícího záření, nakládání se zdroji ionizujícího záření a radioaktivními odpady, přepravě jaderných materiálů a radionuklidových zářičů;

    *

      schvalování dokumentace, vztahující se k zajištění jaderné bezpečnosti a radiační ochrany, stanovené atomovým zákonem, limitů a podmínek provozu jaderných zařízení, způsobu zajištění fyzické ochrany, havarijních řádů k přepravám jaderných materiálů a vybraných radionuklidových zářičů, vnitřních havarijních plánů jaderných zařízení a pracovišťě; se zdroji ionizujícího záření;

    *

      stanovení podmínek a požadavků radiační ochrany obyvatel a pracovníků se zdroji ionizujícího záření (např. stanovení limitů ozáření, vymezení kontrolovaných pásem), stanovení zóny havarijního plánování a požadavků havarijní připravenosti držitelů povolení dle atomového zákona;

    *

      sledování stavu ozáření obyvatelstva a pracovníků se zdroji ionizujícího záření;

    *

      koordinace činnosti radiační monitorovací sítě na území České republiky a zajišťování mezinárodní výměny dat o radiační situaci;

    *

      vedení státního systému evidence a kontroly jaderných materiálů, státních systémů evidence držitelů povolení, dovážených a vyvážených vybraných položek, zdrojů ionizujícího záření, evidence ozáření obyvatelstva a pracovníků se zdroji ionizujícího záření;

    *

      odborná spolupráce s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii;

    *

      poskytování údajů o hospodaření s radioaktivními odpady obcím a okresním úřadům na jimi spravovaném území a přiměřených informací o výsledcích činnosti úřadu veřejnosti a vládě ČR;

    *

      poskytování údajů o měření a hodnocení účinků jaderných, chemických a biologických látek na člověka a prostředí včetně hodnocení stupně ochrany individuálních a kolektivních prostředků ochrany člověka před těmito látkami;

    *

      koordinace a zabezpečování činností při plnění úkolů plynoucích z Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení ve smyslu zákona č. 19/1997 Sb., a Úmluvy o zákazu bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní ve smyslu zákona č. 281/2002 Sb.

    *

      výkon působnosti národních úřadů podle Smlouvy o všeobecném zákazu zkoušek jaderných zbraní, Úmluvy o zákazu bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení.

V souladu s věcným zaměřením a vykonávanými činnostmi je organizační členění úřadu následující:

    *

      Úsek jaderné bezpečnosti

    *

      Úsek radiační ochrany

    *

      Úsek řízení a technické podpory

Úsek jaderné bezpečnosti

    *

      zahrnuje odbor hodnocení jaderných zařízení, odbor kontroly jaderných zařízení a odbor jaderných materiálů,

Úsek radiační ochrany

    *

      zahrnuje odbor zdrojů, odbor usměrňování expozic, odbor radiační ochrany palivového cyklu a samostatné oddělení hodnocení činností v radiační ochraně,

Úsek řízení a technické podpory

    *

      zahrnuje odbor mezinárodní spolupráce, ekonomický odbor a kancelář Úřadu. V jeho rámci rovněž působí Národní úřady pro kontrolu zákazu chemických zbraní, bakteriologických a toxinových zbraní a všeobecný zákaz zkoušek jaderných zbraní.

Předsedovi Úřadu je přímo podřízeno samostatné oddělení Krizové koordinační centrum, které zajišťuje výkon státního dozoru nad havarijní připraveností, činnost pracoviště krizového řízení (ve smyslu zákona č. 240/2000 Sb.) a řízení Radiační monitorovací sítě ČR, Europracoviště, které zajišťuje koordinaci aktivit úřadu spojených s přípravou na vstup do EU, interní audit a bezpečnostní ředitel.

Součástí SÚJB jsou Regionální centra SÚJB (RC) v Praze, Plzni, Českých Budějovicích, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě a dvě lokalitní pracovi ště na JE Dukovany a JE Temelín, zajišťující plnění úkolů SÚJB v přímé vazbě na regiony, v nichž se nacházejí jaderná zařízení a velmi významné zdroje ionizujícícho záření. Úřad řídí rozpočtovou organizaci - Státní ústav radiační ochrany (SÚRO) se sídlem v Praze a je zřizovatelem veřejné výzkumné instituce - Státní ústav jaderné, chemické a biologické ochrany, v.v.i. (SÚJCHBO, v.v.i.) se sídlem v Příbrami - Kamenné.

SÚJB plní ve smyslu zákona č. 19/1997 Sb., a ve znění zákona č. 249/2000 Sb., úkoly v oblasti dozoru nad zákazem chemických zbraní.

Ve smyslu usnesení vlády ČR č. 306/2000 vytváří SÚJB národní orgán vůči úmluvě o zákazu biologických (bakteriologických) a toxinových zbraní.

Usnesením vlády č. 834 ze dne 1. září 2004 plní koordinační a informační funkci vůči úřadu předseda vlády.

Úrad jadrového dozoru Slovenskej republiky

http://www.ujd.gov.sk/ujd/web.nsf

Úrad jadrového dozoru Slovenskej republiky (ďalej len „ÚJD SR“) ako ústredný orgán štátnej správy bol s účinnosťou od 01. 01. 1993 pôvodne zriadený zákonom č. 2/1993 Z. z. o organizácii činnosti vlády a organizácii ústrednej štátnej správy v znení neskorších predpisov, ktorý bol jednou z novelizácií zákona č. 347/1990 Zb. V § 21 bolo zakotvené, že Úrad jadrového dozoru Slovenskej republiky je ústredným orgánom štátnej správy Slovenskej republiky pre oblasť jadrového dozoru. ÚJD SR zabezpečuje výkon štátneho dozoru nad jadrovou bezpečnosťou jadrových zariadení vrátane dozoru nad nakladaním s rádioaktívnymi odpadmi, vyhoreným palivom a ďalšími fázami palivového cyklu, ako aj nad jadrovými materiálmi vrátane ich kontroly a evidencie. Zabezpečuje posudzovanie zámerov programu využitia jadrovej energie a kvality vybraných zariadení a prístrojov jadrovej techniky a záväzky Slovenskej republiky vyplývajúce z medzinárodných zmlúv týkajúce sa jadrovej bezpečnosti jadrových zariadení a nakladania s jadrovými materiálmi. Pôvodne predsedu ÚJD SR vymenúval a odvolával prezident Slovenskej republiky na návrh vlády Slovenskej republiky.

Poslaním úradu je vykonávať štátny dozor nad jadrovou bezpečnosťou jadrových zariadení tak, aby jadrová energia v Slovenskej republike bola využívaná bezpečne a aby nedošlo k ohrozeniu zdravia obyvateľstva, poškodeniu majetku a životného prostredia.

Ďalej úrad zaručuje občanom SR ako i medzinárodnému spoločenstvu, že jadrová energia sa na území SR bude využívať výlučne na mierové účely a že slovenské jadrové zariadenia sú projektované, budované, prevádzkované a vyraďované v súlade s príslušnou legislatívou. Svojou činnosťou sa úrad snaží splniť uvedené podmienky v plnom rozsahu.

Hlavné činnosti úradu vyplývajú z Atómového zákona, z členstva SR v Európskej únii a z medzinárodných zmlúv a dohovorov. Medzi hlavné činnosti, ktoré úrad vykonáva, patria:

•          výkon štátneho dozoru nad jadrovou bezpečnosťou jadrových zariadení, nad využívaním jadrovej energie, nad jadrovým zabezpečením a nad havarijnou pripravenosťou,

•          vydávanie všeobecne záväzných právnych predpisov v oblasti mierového využívania jadrovej energie,

•          udeľovanie povolení na činnosti podľa Atómového zákona,

•          posudzovanie a hodnotenie bezpečnostnej dokumentácie,

•          kontrola dodržiavania zásad a plnenia povinností uvedených v Atómovom zákone, v ostatných všeobecne záväzných právnych predpisoch vydaných na jeho základe a v rozhodnutiach ÚJD SR ,

•          ukladanie sankcií za porušenie povinností ,

•          kontrola plnenia záväzkov vyplývajúcich z medzinárodných zmlúv a zabezpečovanie medzinárodnej spolupráce v oblasti mierového využívania jadrovej energie,

•          informovanie verejnosti o stave jadrovej bezpečnosti jadrových zariadení na území SR a o svojej činnosti,

•          vedenie štátneho systému evidencie jadrových materiálov.

Pôvodný zákon č. 347/1990 Zb. v znení neskorších predpisov bol s účinnosťou od 01. 01. 2002 nahradený zákonom č. 575/2001 Z. z. o organizácii činnosti vlády a organizácii ústrednej štátnej správy v znení neskorších predpisov. Podľa tohto zákona je zriadenie ÚJD SR zakotvené v § 29 v identickom znení, ako bolo v predchádzajúcom zákone s tým rozdielom, že predsedu úradu vymenúva a odvoláva vláda SR. Právny stav zavedený zákonom č. 575/2001 Z. z. od 01. 01. 2002 vo vzťahu k ÚJD SR trvá až doposiaľ bezo zmeny.ÚJD SR je právnickou osobou, na hospodárenie s finančnými prostriedkami sa uplatňujú pravidlá hospodárenia štátnej rozpočtovej organizácie, má samostatnú kapitolu v štátnom rozpočte, nemá podriadené orgány na krajskej ani okresnej úrovni a nie je zriaďovateľom žiadnych štátnych rozpočtových alebo štátnych príspevkových organizácií alebo akýchkoľvek iných právnických osôb.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je úřad státní správy České republiky a organizační složka státu, která spravuje majetek patřící státu a zastupuje v těchto věcech stát, resp. jiné jeho organizační složky, které nakládají se státním majetkem, před soudy, rozhodci nebo stálými rozhodčími soudy, jinými správními úřady a dalšími orgány. Sídlí v Praze. Odborný dohled nad ním vykonává Ministerstvo financí České republiky, jemu také úřad zasílá na vědomí všechna svá právní stanoviska. V čele Úřadu je generální ředitel, který svou funkci vykonává v pracovním poměru a kterého jmenuje a odvolává ministr financí. Vznikl k 1. 7. 2002 na základě zákona č. 201/2002 Sb. po zániku okresních úřadů v podstatě z nutnosti, aby po nich převzal kompetence v oblasti správy státního majetku, protože ostatní agenda přešla na krajské a obecní úřady, což jsou orgány samosprávy a se státním majetkem nenakládají.

V čele stojí generální ředitel.Má územní pracoviště:

    * v hlavním městě Praze

    * Střední Čechy

    * Plzeň

    * České Budějovice

    * Ústí nad Labem

    * Hradec Králové

    * Brno

    * Ostrava

Pro srovnání jak je to s okresy na Slovensku. Okresy na Slovensku jsou administrativní jednotky Slovenské republiky. Okresy nemají v současnosti na rozdíl od krajů správní funkci. Jejich území existují už jen jako statistické jednotky. V roce 1997 bylo území Slovenska rozděleno na dnešních 79 okresů. Do 31. prosince 2003 byl každý tento okres spravovaný okresním úřadem, který vykonával na jeho území státní správu. Tyto úřady však byly zrušeny a počínaje 1. lednem 2004 nahrazeny tzv. obvodními úřady, kterých je na Slovensku 50. Tyto úřady jsou místními orgány státní správy pro oblast všeobecné vnitřní správy, živností, civilní ochrany a řízení státu v krizových situacích kromě období válečného stavu. Protože obvodních úřadů je méně než okresů, je pro některé okresy jeden společný obvodní úřad. Zpravidla se jedná o skupinu sousedících okresů (rozsah je určen zákonem).

Národní bezpečnostní úřad

http://www.nbu.cz/cs/

Národní bezpečnostní úřad je orgánem moci výkonné, byl zřízen zákonem č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, a to k 1. srpnu 1998. Je ústředním správním úřadem pro oblast ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti. Ve své činnosti se NBÚ řídí zákonem č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů.

Energetický regulační úřad

http://www.eru.cz/dias-read_article.php?articleId=52

Energetický regulační úřad (ERÚ, úřad) byl zřízen 1. ledna 2001 zákonem č. 458/2000 Sb., ze dne 28. listopadu 2000, o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, jako správní úřad pro výkon regulace v energetice.Úřad sídlí v Jihlavě, dislokované pracoviště má v Praze. Úřad řídí předseda, kterého podle § 17b odstavce 2 energetického zákona na dobu 6 let jmenuje prezident republiky na návrh vlády.Působnost ERÚ : 

    * regulace cen

    * podpora využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla

    * ochrana zájmů zákazníků a spotřebitelů

    * ochrana oprávněných zájmů držitelů licencí

    * šetření soutěžních podmínek

    * spolupráce s ÚOHS

    * podpora hospodářské soutěže v energetických odvětvích

    * výkon dohledu nad trhy v energetických odvětvích

Úrad pre normalizáciu metrológiu a skušobníctvo

http://www.unms.sk/?poslanie

Poslaním ÚNMS SR je tvorba a udržiavanie dôveryhodných nástrojov infraštruktúry kvality pre konkurencieschopné podnikateľské prostredie. Nástrojmi infraštruktúry kvality v európskom ponímaní je (sú) normalizácia, metrológia, posudzovanie zhody, akreditácia a najnovšie aj trhový dozor v rozsahu, v ktorom vykonáva činnosti zamerané na vymožiteľnosť smerníc, najmä nového prístupu. V globálnej súťaži ide o:

    * známu zásadu – jeden výrobok, jeden štandard bezpečnosti, jedna skúška a výrobok akceptovateľný na celom svete

    * poskytovanie informácií podnikateľským subjektom, ako aj širokej verejnosti o technických požiadavkách, ktoré platia na výrobky v krajinách EÚ a krajinách WTO, ak túto zásadu nemožno uplatniť

    * garancie fungovania nástrojov, na ktorých je založená dôveryhodnosť merania (metrológia) a obchodných transakcií (normalizácia) ako aj dodržiavanie zákonných požiadaviek na výrobky (posudzovanie zhody) na to, aby ich na európskom a celosvetovom trhu akceptoval každý zákazník poskytovaná nezávislou celosvetovo akceptovanou autoritou (akreditácia).

Nástroje infraštruktúry kvality sú prierezové a neslúžia len podnikateľským subjektom, ale aj vládnemu a verejnému sektoru. Partnerské ministerstvá a ústredné orgány štátnej správy sa pri tvorbe svojich právnych úprav a pri realizácii vlastných strategických zámerov môžu oprieť a často aj opierajú o infraštruktúru kvality. Tak získavajú dôveru v ich reálnosť a transparentnosť.

ÚNMS SR je ústredným orgánom štátnej správy s horizontálnou pôsobnosťou. Ide najmä o:

    * koordináciu a prenášanie požiadaviek rezortov na tvorbu technických riešení, ktoré by tvorili transparentnú podporu legislatívnym zámerom na Slovenský ústav technickej normalizácie a o realizáciu politík EÚ, ktoré sa opierajú o technické normy v SR (napr. SEC (2004) 206 Komunikácia Komisie Európskemu Parlamentu a Rade – Integrácia environmentálnych aspektov do Európskej normalizácie.)

    * existenciu notifikovaných slovenských orgánov ako partnera pre podnikateľské subjekty, ale aj pre orgány trhového dozoru, ktoré musia mať oporu pre svoje ochranné opatrenia (pokuty a stiahnutia výrobkov z trhu), vzhľadom na to, že svoje zásahy do slobodného pohybu tovaru hlásia Európskej komisii, ktorá v konzultácii s dotknutým podnikateľom skúma primeranosť reštrikcie

    * sprostredkovanie informácií o návrhoch technických noriem a predpisov iných členských krajín (smernica 98/34/ES), t.j. sprostredkovateľa medziúnijného pripomienkového konania k návrhom vnútroštátnych právnych úprav, čo umožní regulujúcim autoritám (ministerstvám, iným ústredným orgánom štátnej správy a VÚC) učiť sa od svojich partnerov a súčasne umožní našim podnikateľským subjektom namietať, ak im akákoľvek regulácia v EÚ (EZVO alebo Turecku) spôsobuje prekážku obchodu. Návrhy predpisov všetkých krajín EÚ sú sprostredkúvané v slovenskom jazyku.

Pro srovnání.

http://www.unms.sk/?poslanie

Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví zkráceně ÚNMZ je organizační složka České republiky zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. Zabezpečuje úkoly vyplývající z usnesení vlády č. 631 ze dne 9. listopadu 1994, o zajištění procesu integrace ČR do EU včetně harmonizace právního řádu s EU a sbližování technický předpisů a norem z EU.

    * Zodpovídá za zabezpečování tvorby, vydávání a řádné distribuce českých technických norem, normalizačních dokumentů a publikací

    * řídí a zabezpečuje státní metrologii podle zákona o metrologii,

    * autorizuje organizace k výkonům v oblasti státní metrologie a k úřednímu měření,

    * uznává zahraniční certifikáty o schválení typu, uznává ověření měřidla pro ČR, které bylo ověřeno v zahraničí,

    * rozhoduje o pokutách za porušení předpisů o metrologii,

    * rozhoduje o vyjmutí měřidla z působnosti metrologické kontroly,

    * vyhlašuje a schvaluje státní etalony,

    * schvaluje předpisy v oblasti bezpečnosti při měření a také schvaluje metrologické technické předpisy,

    * stanovuje seznam měřidel podléhající státní metrologické kontrole, tzv. Výměr o stanovených měřidlech,

    * přiděluje kalibrační značku střediskům kalibrační služby,

    * rozhoduje o opravných prostředcích proti rozhodnutí Českého metrologického institutu.

Oproti Slovenské republice není v České republice ústředním orgánem státní správy ale organizační složkou státu.

Následující úřad v České republice neexistuje.

Úrad pre verejné obstarávanie

ŠIESTA ČASŤ

SPRÁVA VO VEREJNOM OBSTARÁVANÍ

PRVÁ HLAVA

ÚRAD

§ 109

(1) Úrad je ústredným orgánom štátnej správy pre verejné obstarávanie. Sídlom úradu je Bratislava.

(2) Úrad môže zriaďovať mimo svojho sídla stále alebo dočasné pracoviská. Tieto pracoviská nemajú právnu subjektivitu.

§ 110

(1) Na čele úradu je predseda, ktorého na návrh vlády Slovenskej republiky volí a odvoláva Národná rada Slovenskej republiky.

(2) Predsedu úradu zastupuje podpredseda úradu. Podpredsedu úradu vymenúva a odvoláva vláda na návrh predsedu úradu.

(3) Funkčné obdobie predsedu úradu a podpredsedu úradu je päťročné. Tá istá osoba môže vykonávať funkciu predsedu úradu alebo podpredsedu úradu najviac dve po sebe nasledujúce funkčné obdobia.

(4) Funkčné obdobie predsedu úradu podľa odseku 3 končí až vymenovaním nového predsedu úradu.

§ 111

(1) Výkon funkcie predsedu úradu a podpredsedu úradu sa skončí

a) uplynutím funkčného obdobia (§ 110 ods. 3 a 4),

b) vzdaním sa funkcie,

c) odvolaním z funkcie,

d) smrťou alebo vyhlásením za mŕtveho.

(2) Predsedu úradu odvolá Národná rada Slovenskej republiky, ak

a) bol právoplatne odsúdený pre úmyselný trestný čin,

b) bol právoplatným rozhodnutím súdu pozbavený spôsobilosti na právne úkony alebo bola jeho spôsobilosť na právne úkony obmedzená,

c) vykonáva funkciu alebo činnosť nezlučiteľnú s funkciou predsedu alebo podpredsedu,18)

d) nevykonáva funkciu dlhšie ako šesť po sebe nasledujúcich kalendárnych mesiacov,

e) úrad neplní úlohy podľa tohto zákona.

(3) Vláda Slovenskej republiky odvolá podpredsedu úradu z dôvodov uvedených v odseku 2.

(4) Národná rada Slovenskej republiky môže pozastaviť výkon funkcie predsedovi úradu a vláda Slovenskej republiky podpredsedovi úradu, ak bolo proti nim začaté trestné stíhanie v súvislosti s výkonom ich funkcie.

§ 112

Pôsobnosť úradu

Úrad

a) vypracúva koncepcie verejného obstarávania a pripravuje programy odbornej prípravy a preškoľovania,

b) vykonáva štátnu správu v oblasti verejného obstarávania,

c) vykonáva dohľad nad verejným obstarávaním,

d) spolupracuje s Európskou komisiou a zabezpečuje plnenie informačných povinností voči Európskej komisii v pôsobnosti tohto zákona,

e) predkladá najmenej raz ročne správu o výsledkoch verejného obstarávania a fungovaní verejného obstarávania vláde a na požiadanie aj výboru Národnej rady Slovenskej republiky,

f) vydáva neperiodické publikácie,

g) vedie zoznam podnikateľov,

h) vydáva preukazy o odbornej spôsobilosti a vedie zoznam odborne spôsobilých osôb,

i) registruje osoby podľa § 116 ods. 3 a vedie zoznam registrovaných osôb,

j) metodicky usmerňuje účastníkov procesu verejného obstarávania,

k) zverejňuje všetky svoje metodické usmernenia pre účastníkov procesu verejného obstarávania a všetky svoje rozhodnutia o námietkach vrátane odôvodnenia,

l) ukladá pokuty za správne delikty,

m) vedie a verejnému obstarávateľovi a obstarávateľovi sprístupňuje na svojej internetovej stránke vzory elektronických dokumentov, špeciálne programové vybavenie spĺňajúce podmienky podľa § 18 ods. 4 a iné náležitosti potrebné na zabezpečenie elektronickej komunikácie,

n) zverejňuje na svojej internetovej stránke oznámenia podľa § 96 ods. 4,

o) zverejňuje na svojej internetovej stránke informácie o podnikateľoch, o ktorých konaní sa konečným rozhodnutím rozhodlo ako o dohode obmedzujúcej súťaž9a) vo verejnom obstarávaní, v spolupráci s Protimonopolným úradom Slovenskej republiky,

p) v konaní podľa § 148a na požiadanie súdu poskytne stanovisko k právnym alebo skutkovým veciam, ktoré súvisia s porušením tohto zákona,

q) vedie evidenciu uzavretých zmlúv, koncesných zmlúv, rámcových dohôd a dodatkov k zmluvám, koncesným zmluvám a rámcovým dohodám podľa § 49 ods. 5 a zverejňuje ich,

r) zverejňuje informácie podľa § 9 ods. 7 bezodkladne po ich doručení,

s) vykonáva ďalšie činnosti podľa tohto zákona.

§ 113

Vestník

(1) Úrad vydáva v elektronickej podobe vestník, v ktorom sa uverejňujú oznámenia používané vo verejnom obstarávaní a ďalšie informácie podľa tohto zákona. Úrad sprístupňuje vestník aj v podobe štruktúrovaných údajov, ktorá umožňuje ich ďalšie automatizované spracovanie.

(2) Za obsahovú a jazykovú správnosť podkladov na uverejnenie zodpovedá ten, kto tieto podklady na uverejnenie poslal.

§ 114

Povinnosti úradu voči Európskej komisii

(1) Úrad

a) vypracúva a predkladá Európskej komisii do 31. októbra každého roka štatistický výkaz o zmluvách uzavretých v predchádzajúcom kalendárnom roku,

b) pravidelne oznamuje Európskej komisii všetky zmeny v zozname verejných obstarávateľov a v zozname obstarávateľov,

c) oznamuje Európskej komisii, ktoré orgány a inštitúcie v Slovenskej republike vydávajú doklady a potvrdenia podľa § 26 ods. 2,

d) oznamuje Európskej komisii znenie platných všeobecne záväzných právnych predpisov v oblasti verejného obstarávania,

e) na základe oznámení právnických osôb alebo fyzických osôb informuje Európsku komisiu o všeobecných právnych alebo praktických ťažkostiach, s ktorými sa tieto osoby stretli v tretích krajinách pri zadávaní zákazky na poskytnutie služby alebo ktoré im vznikli z dôvodu nedodržiavania ustanovení medzinárodného pracovného práva pri zadávaní zákazky v tretích krajinách,

f) každoročne oznamuje Európskej komisii znenie všetkých rozhodnutí podľa § 148a ods. 8,

g) poskytuje Európskej komisii na požiadanie informácie o uplatňovaní revíznych postupov podľa tohto zákona,

h) oznamuje Európskej komisii a členským štátom adresu, na ktorej možno požiadať o zápis do zoznamu podnikateľov.

(2) Štatistický výkaz podľa odseku 1 písm. a) obsahuje,

a) ak ide o verejného obstarávateľa podľa § 6 ods. 1 písm. a), informácie o počte uzavretých zmlúv a zmluvných cenách nadlimitných zákaziek

1. v členení podľa použitých postupov zadávania nadlimitných zákaziek, samostatne na dodávku tovaru, stavebné práce podľa prílohy č. 1 a služby podľa príloh č. 2 a 3, podľa kategórií slovníka obstarávania a štátnej príslušnosti uchádzača, s ktorým bola uzavretá zmluva, ak je to možné; ak ide o zmluvy uzavreté rokovacím konaním so zverejnením alebo rokovacím konaním bez zverejnenia v členení podľa § 55 ods. 1 alebo § 58 s uvedením počtu uzavretých zmlúv so zahraničnými uchádzačmi za každý členský štát a za každú tretiu krajinu a ich zmluvnej ceny,

2. na základe výnimiek podľa medzinárodnej zmluvy,19)

b) ak ide o verejného obstarávateľa podľa § 6 ods. 1 písm. b) až e), za každú kategóriu verejných obstarávateľov informácie o počte uzavretých zmlúv a zmluvných cenách nadlimitných zákaziek v členení podľa písmena a) prvého bodu a podľa písmena a) druhého bodu,

c) ak ide o obstarávateľa, informácie

1. o celkovej zmluvnej cene podlimitných zákaziek v členení podľa členských štátov a činností podľa § 8 ods. 3 až 9,

2. potrebné na monitorovanie plnenia medzinárodnej zmluvy,20) ak ide o činnosti podľa § 8 ods. 3 až 7 a ods. 9 písm. b), okrem služieb uvedených v prílohe č. 2 kategórii 8, telekomunikačných služieb uvedených v prílohe č. 2 kategórii 5 podľa slovníka obstarávania zodpovedajúcich kódom CPC 7524, 7525 a 7526 a služieb uvedených v prílohe č. 3,

d) ak ide o zákazku v oblasti obrany a bezpečnosti, informácie o počte uzavretých zmlúv a zmluvných cenách, samostatne na tovary, stavebné práce a služby podľa slovníka obstarávania zodpovedajúcich kódom slovníka obstarávania určujúcich skupinu, v členení podľa použitých postupov zadávania nadlimitných zákaziek a podľa členských štátov a tretích krajín; ak ide o zmluvy uzavreté rokovacím konaním bez zverejnenia, aj v členení podľa § 108j ods. 1,

e) informácie vyžadované podľa medzinárodnej zmluvy.

http://www.zakonypreludi.sk/zz/2006-25

Závěr

Mezi Ústředními orgány státní správy České republiky a Slovenské republiky jsou rozdíly.V následující části budou některé uvedeny.Překvapivě objektivní zhodnocení České státní správy je uvedeno v analýze Ministerstva vnitra.

http://www.mvcr.cz/clanek/analyza-aktualniho-stavu-verejne-spravy.aspx

Analýza aktuálního stavu

veřejné správy

Ministerstvo vnitra

1. Ústřední státní správa

Pro organizaci a fungování ústřední státní správy je zásadním dokumentem zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (kompetenční zákon). Kompetenčním zákonem je zřízeno 14 ministerstev a 11 dalších ústředních orgánů státní správy. Součástí ústřední státní správy jsou také jiné správní úřady s celostátní působností (v kompetenčním zákoně neuvedené) podřízené některému z ministerstev (např. Česká obchodní inspekce, Ústřední pozemkový úřad aj.). Působnosti ministerstev stanovuje kompetenční zákon (okruh působnosti ústředních orgánů státní správy, v jejichž čele je člen vlády České republiky, je stanoven v části druhé kompetenčního zákona). Ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy plní v okruhu své působnosti úkoly stanovené v zákonech a v jiných obecně závazných právních předpisech a úkoly vyplývající z členství České republiky v Evropské unii a v ostatních integračních seskupeních a mezinárodních organizacích, pokud jsou pro Českou republiku závazné.

V čele ministerstva stojí ministr, který odpovídá za výkon správy svěřené ministerstvu zákonem. Činnost ministerstev řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky (odst. 1 § 28 zákona č. 2/1969 Sb.). Efektivní fungování ústřední státní správy by mělo být založeno na principu vyváženosti poměru mezi nezbytnou samostatností ministerstev a požadavkem na koordinovanou činnost ústřední státní správy jako celku.

1. 1 Současný stav

V rámci připravené reformy veřejné správy měla být realizována v rámci III. etapy také modernizace ústřední státní správy, která ve skutečnosti jako celek neproběhla. Realizovány byly pouze určité dílčí kroky, zejména ve směru zvýšení stupně informatizace veřejné správy a zavedení hodnocení dopadů regulace v legislativní činnosti. Jako relativní klad lze hodnotit rovněž zachování základní kontinuity činnosti státní správy při značném rozsahu změn v jejím okolí.Za nejvýraznější úspěch se dají označit aktivity spojené s elektronizací ve veřejné správě (zavádění eGovernmentu). Rozvoj elektronické veřejné správy hraje klíčovou roli při zefektivnění výkonu veřejné správy a poskytování veřejných služeb. Zvýšení efektivity výkonu veřejné správy je pak neodmyslitelně spjato s posílením konkurenceschopnosti ČR v mezinárodním prostředí. V našem právním prostředí se služby eGovernmentu opírají zejména o tyto pilíře:

- vybudování univerzálních kontaktních míst Czech POINT,

- tvorba komunikační infrastruktury veřejné správy zprostředkující oběh dat,

- umožnění elektronické komunikace přes datové schránky,

- vytváření základních registrů veřejné správy (registr územní identifikace, adres a nemovitostí; registr obyvatel; registr osob; registr práv a povinností). Ve spojeném modelu převážnou většinu výkonných a realizačních úkonů směrem ke klientovi veřejné správy vykonávají územní samosprávné celky a nikoliv ústřední státní správa. Neprovedení či pouze formální provedení reformy způsobuje duplicity v činnostech, vznik nových agend bez zákonného zmocnění vyplývajícího z kompetenčního zákona a promítnutého do jednotlivých zvláštních zákonů vytváření agend nevrchnostenského charakteru, posilování vlivu tzv. servisních útvarů, výrazné posilování resortismu a ztrátu jednotného komplexního metodického řízení ministerstev jako uceleného hierarchického prvku veřejné správy. Modernizace by měla být zaměřena jak na oblast fungování ústřední státní správy, tak na oblast organizace ústřední státní správy. Velkým negativem je nevytvoření dostatečných podmínek pro naplnění hlavních úkolů ústřední státní správy obsažených v § 22 a § 24 kompetenčního zákona, a tím jsou tvorba koncepčních a strategických řešení a nedostatečné personální, ale i procesní podmínky pro péči o právní úpravu věcí patřících do působnosti konkrétního ústředního správního úřadu. Ústřední státní správa trpí nekoncepčností, krátkodobostí přijímaných systémových řešení a strategií. Tento problém vychází z nastavení organizace ústřední státní správy a charakteru její činnosti. Zásadním problémem je neexistence jasného rozsahu vykonávaných agend a v rámci nich činnosti jednotlivých ústředních správních úřadů a také nezajištění vzájemné koordinace a kooperace při řešení zásadních systémových a strategických opatření s dopady do jednotlivých oblastí veřejného života. Vše se promítá do častých, v řadě případů zcela neopodstatněných změn nejen v organizaci práce a personální stabilitě jednotlivých úřadů, ale zejména nepředvídatelností práva z pohledu občana a velkým rozsahem nadbytečné byrokratické zátěže a právní regulace. Veřejná správa na úrovni ústřední státní správy nedostatečně akcentuje moderní trendy řízení, včetně prvků běžně využívaných v privátním sektoru, které jsou hybnou silou rozvoje každé dobře fungující společnosti. To vše v době, kdy charakter veřejné správy postupně přechází z čistě vrchnostenského spíše ke kombinovanému vrchnostensko - službovému pojetí, které je již měřitelné a hodnotitelné z pohledu efektivity, kvality a účelnosti jednotlivých činností a procesních úkonů.

1. 2 Nedostatky ústřední státní správy

Nedostatky současné ústřední státní správy lze rozdělit do více tematických částí (jejich kritika je obsažena i ve výstupech národních i mezinárodních studií):

a) vysoká míra rezistence vůči zavádění moderních metod řízení organizace,

b) neexistence centrální veřejně přístupné databáze o agendách a činnostech vykonávaných

ústřední státní správou,

c) neexistence standardizace jednotlivých procesních postupů,

d) neexistence právního rámce práv a povinností úředníků státní správy,

e) nadbytečná byrokratická zátěž,

f) nízká úroveň horizontální koordinace výkonu státní správy,

g) nedostatečná komunikace ústřední státní správy s územím či špatná koordinace komunikace,

h) nízká kvalita informací o činnosti ústřední státní správy (občané nemají přístup k informacím o kvalitě činnosti ústředních orgánů). Územní samosprávné celky mají, na rozdíl od ministerstev, přirozenou motivaci zlepšovat své služby a snižovat běžné výdaje);

ministerstvům chybí transparentnost, čitelnost, adresnost,

i) nedostatečná znalost reálného výkonu státní správy v přenesené působnosti,

j) neexistence osobní odpovědnosti,

k) neflexibilní vnitřní struktura zaměstnanosti ve státní správě, vývoj počtu zaměstnanců

v ústřední státní správě a personální nestabilita a přílišná politizace ústřední státní správy.

ad. d) Neexistence právního rámce práv a povinností úředníků státní správy

Česká republika patří mezi dvě členské země EU (spolu s Velkou Británií), které nemají účinnou právní úpravu práv a povinností státních úředníků. Tato skutečnost se promítá do nejistoty úředníků při plnění povinností vyplývajících nejen z platné právní úpravy, ale také z pokynů nadřízených (zejména nejvyšších politických představitelů stojících v čele úřadu). Neexistence zvýšené právní ochrany se promítá vysokým stupněm inflace a účelových změn v personálním složení jednotlivých úřadů ústřední státní správy, což se negativně projevuje nekoncepčností, nekonzistencí a nedostatkem střednědobého a dlouhodobého strategického plánování vývoje v jednotlivých svěřených oblastech veřejného života. Výjimkou nejsou ani obměny až na referentské úrovni po politických změnách ve vedení státu.

Zákon o státní službě představuje velmi účinné opatření z hlediska potírání korupce. Zákon definuje jasná pravidla pro odměňování úředníků, způsob jejich jmenování/odvolávání a vymezuje jasné kompetence politiků a státního aparátu. Politik tak rozhoduje o pouhé agendě a úřad jeho rozhodnutí vykoná. V praxi se toto projevuje tak, že politik rozhodne o výstavbě dálnice, ale úřednictvo provede výběrové řízení, přidělí finance a stavbu dozoruje – a to bez jakékoliv intervence politické reprezentace. http://www.inventurademokracie.cz/sluzebni-zakon/

V České republice byl sice zákon o státní službě přijat - Služební zákon - zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech. Upravuje právní poměry zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti, organizační věci státní služby, přípravu fyzických osob na státní službu, služební vztahy státních zaměstnanců ve správních úřadech, odměňování těchto osob, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, řízení ve věcech státní služby, odměňování ostatních zaměstnanců v pracovním poměru ve správních úřadech, jakož i organizační věci vztahující se k zaměstnávání těchto zaměstnanců.Účinnost zákona měla nastat dne 1. ledna 2004, několikrát ale byla parlamentem odložena, naposledy na 1. ledna 2015.Na úředníky územních samosprávných celků - obcí a krajů, se vztahuje již účinný zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků.V současné době je Česká republika již jediná ze zemí EU, která nemá tento zákon účinný.Ve Slovenské republice je zákon o státní službě účinný.Je dobré zopakovat, že zákon o státní službě je považován za jeden z účinných nástrojů boje proti korupci.Dokonce se dá napsat, že zákon o státní službě mělo také Rakousko – Uhersko.V Rakousku ( v Předlitavské části ) to v letech 1914–1979 ( platil po konci monarchie v Rakousku do roku 1979) byla služební pragmatika (Dienstpragmatik), zákon č. 15/1914 ř. z., ze dne 25. ledna 1914, o služebním poměru státních úředníků a státních sluhů). V Československu byl zrušena zákonem č. 66/1950 Sb., o pracovních a platových poměrech státních zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů.

 http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?apm=0&aid=rbo&datum=19140004&zoom=2&seite=00000087&x=12&y=11

S bojem proti korupci souvisí také zřízení úřadu, který Slovenská republika má a Česká republika nemá. České republice chybí nezávislý úřad, který by reguloval a kontroloval veřejné nákupy. To říká Martin Kameník z protikorupční organizace Oživení. Státu podle něj také chybí komplexní vládní politika a metodika veřejných nákupů pro organizace, které zadávají státní zakázky.Vládní politika se doposud zaměřovala hlavně na zlepšení hospodářské soutěže o veřejné zakázky, zkušenosti z problémových kauz ale ukazují, že chyby se objevují již při rozhodování a budoucích potřebách a nákupech."Chybí zde nezávislý úřad, který by dohlížel na plánování strategických a nákladných veřejných projektů," uvedl Kameník. Úřad by podle něj měl také metodicky vést zadavatele veřejných zakázek, aby se chovali šetrně, a zvyšovat jejich profesionální úroveň. České republice podstatně chybí řada nástrojů a institucí, které by stimulovaly zadavatele zakázek k ekonomickému a odpovědnému rozhodování o tom, co a proč se bude kupovat, s jakými cíli, za jakou cenu," upozornil Kameník.Protikorupční organizace proto navrhuje okamžitě vytvořit komplexní politiku veřejných nákupů. Vláda by také podle Oživení měla zřídit pracovní skupiny s úkolem vytvořit materiály, na jejichž základě bude politika nákupů vytvořena. Podle Oživení představují veřejné nákupy významnou složku českého hospodářství, přes niž ročně proteče zhruba 600 miliard korun. Kvůli neprofesionálnímu nebo klientelistickému rozhodování se  často stávají terčem pro korupci. S panem Kameníkem souhlasí také řada jiných politiků a odborníků.

S bojem proti korupci a podjatosti souvisí také oddělení moci zákonodárné a výkonné. Srovnání :

Funkce člena vlády vylučuje, aby její člen vykonával poslanecký mandát, vykonával funkci v jiném orgánu veřejné moci, je neslučitelná se státním zaměstnaneckým poměrem, s pracovním poměrem anebo obdobným pracovním vztahem, s podnikatelskou činností, s členstvím v řídícím anebo kontrolním orgánu právnické osoby, která vykonává podnikatelskou činnost anebo s jinou ekonomickou anebo výdělečnou činností, kromě správy vlastního majetku a vědecké, pedagogické, literární anebo umělecké činnosti v době, kdy poslanec vykonává funkci člena vlády, jeho mandát poslance nezaniká, ale spí tj.neuplatňuje se a na jeho místo poslance v NR SR nastupuje náhradník. ( Posluch, Cibulka, Štátne právo Slovenskej republiky, str.255)

Člen vlády ČR může být současně poslancem. Vztah vlády a Poslanecké sněmovny neurčují pouze ústavní mechanismy ustavování a odvolávání vlád, ale i méně významné instituty a pravidla, jako například kompatibilita funkcí. Ústava ČR dovoluje, aby ministr byl zároveň poslancem či senátorem, nesmí přitom zastávat funkci v některé z komor, být členem výboru či vyšetřovací komise. Široce pojatá kompatibilita funkcí a v tomto konkrétním případě možnost překrývajícího členství posiluje pozici vlády ve Sněmovně díky téměř automatické podpoře vládě ze strany takovýchto poslanců a díky snadnější možnosti ministrů vyjednávat podporu ve Sněmovně. Zároveň ale oslabuje pozici premiéra ve vztahu k ministrům, neboť kariéra ministrů, kteří jsou zároveň poslanci, není závislá pouze na účasti ve vládě a poslanecký mandát jim poskytuje větší nezávislost. [Syllová et al. 2008: 135-140).

Dalším faktorem souvisejícím s bojem proti korupci jsou kompetence NBÚ. Dne 19. 10.2011 vláda přijala NBÚ jako národní autoritu (Usnesení vlády č. 781 ze dne 19. října 2011

- NBÚ ustaven gestorem problematiky kybernetické bezpečnosti a zároveň národní autoritou pro tuto oblast ), na rozdíl od Slovenského NBÚ, který má národní autoritu déle. Od té doby se snaží NBÚ navýšit finance, počet zaměstnanců a otevřely se nové prostory úřadu v Brně, kde by mělo sídlit Národní centrum kybernetické bezpečnosti.Prvním úkolem NBÚ je připravit zákon o kybernetické bezpečnosti, který musí být přijat na konci roku 2013.

V současné době mají obě země stejná ministerstva.Některá se liší jen názvem nebo menším rozdílem v rozsahu kompetencí. Z ostatních ústředních orgánů Slovenská republika nemá Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Ústřední pozemkový úřad, Energetický regulační úřad.Má Hlavní báňský úřad, není ale ústředním orgánem. Hlavný banský úrad je rozpočtová organizace začleněná do struktury Ministerstva hospodárstva Slovenskej republiky.Podle Kompetenčního zákona z roku 1969 je Báňský úřad ústřední orgán státní správy v České republice, ale na Slovensku po rozdělení není (dle zákona č. 575/2001) .

Srovnáme – li vývoj Ústředních orgánů státní správy Slovenské republiky a České republiky můžeme napsat následující.V počátcích vzniku prvních státních útvarů byly obě země pod nadvládou ať již přímou nebo nepřímou jiných státních útvarů.V období vzniku moderní státní správy byly obě země součástí Rakousko - Uherska.Tak jako v předchozí době i v této době byl vývoj v obou zemích podobný. Po Rakousko –Uherském vyrovnání dochází k menším odlišnostem ve vývoji.V roce 1918 vzniklo Československo. Obě země měly od této doby společný vývoj.Na Slovensku bylo nutné v prvních letech po vzniku Československa překonat rozdíly mezi Rakouskou a Uherskou částí monarchie. Společný vývoj v tomto období byl přerušen obdobím druhé světové války, kdy oba státy byly pod nadvládou Německa a z toho důvodu se nedá mluvit o svobodném vývoji.Po vzniku obou samostatných republik je již jejich vývoj samostatný ale je ovlivněn zákony EU. Přesto, že by se v důsledku toho zdálo, že vývoj obou států bude opět stejný, není tomu tak zcela. Vývoj Ústředních orgánů státní správy obou srovnávaných zemí je dá se napsat stejný a odmyslíme-li si časové hledisko téměř totožný. Rozdíl je v právní úpravě podmínek umožňujících boj proti korupci.

Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama