Intervence centrální banky nepomáhají a rubl jenom za září a říjen ztratil vůči dolaru 16,5 procenta, je nyní v kritickém kurzu 41,13 za jeden USD (vůči euru to není o nic lepší). O problém nejde snad ani tolik kvůli inflaci, i když to je pochopitelně velká potíž. Horší je, že to ukazuje obrovský a nepřetržitý odliv kapitálu ze země. To není v ruských podmínkách nic nového, ale tentokrát nejde jenom o oligarchy a nejvyšší vládní či stranické úředníky, kteří sice hovoří o lásce k vlasti, ale kupují nemovitosti v Londýně. Nyní jde o každého, kdo si to může dovolit. Stále více Rusů sice fyzicky žije ve vlastní zemi, svůj majetek ale posílá mimo dosah případného kolapsu. Což je asi stejné, jako volat hoří a přikládat do ohně.
Ruský finanční sektor byl zasažen sankcemi předpokládaným způsobem a možná ještě více, omezení přístupu ke zdrojům na mezinárodních trzích se ukázalo jako rozhodující – i když celkem nenápadná rána. Finanční ekonomika je klíčové místo každého alespoň trochu moderního hospodářství. Vliv ostatních sankcí je marginální a neměly být vůbec zavedeny, ale to je nyní již vedlejší. Stejně jako dopady tak zvaných protisankcí, tedy zákaz dovoz potravin.
Jestli Rusové budou pojídat jablka z Polska nebo dovezená přes hory a doly z druhé půlky světa, to má na reálnou ekonomiku (s výjimkou polských sadařů) minimální vliv. Tím se nijak nechci dotknout Madety a exportu sýru niva, jenom konstatuji, že jde o z makroekonomického hlediska (zdůrazňuji), o otázky za desetinnou čárkou.
Proti Moskvě se spojily dvě mocné zbraně a vzniklý koktejl překonal očekávání. Uzavření finančních trhů a nízká cena ropy. Před rokem byla ropa na 110 dolarech za barel, nyní se pohybuje pod devadesáti dolary – nehledě na válku v Sýrii a v severním Iráku. Renesance americké těžby, to je pravý důvod. Ropy je na trzích dost a dost. A to posílá ruskou ekonomiku ke dnu.
Samozřejmě to může někoho těšit. Rusofóbie patří k m´dním trendů stejně, jako rusofilie. Ale buďme realisty. Moskva vysílá stále výraznější signály, že jí už válčení na východě Ukrajiny nebaví. Dlouhý rozhovor ministra zahraničí Lavrova s českým prezidentem Zemanem možná obsahoval řadu témat, která se ukážou jako vůdčí v dalších týdnech.
Je třeba se dívat na věci v kontextu. Pro Západ včetně nás i Spojených států není hospodářské oslabení Ruska dobrou zprávou. Rusko je již nestabilní dost samo o sobě, pevnost federace sice působí neotřesitelně, ale ono to tak není a nekonečná jižní hranice je jeden problém za druhým. O Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu ani nemá smysl mluvit. Dnes sice nemá Rusko společnou hranici ani s Íránem ani s Afghánistánem, mezi nimi leží především obrovská plocha alespoň relativně stabilního a loajálního Kazachstánu, který je ale obrem jenom rozlohou, nikoliv svou skutečnou sílou. Dále na jih jsou však již jenom slabé nárazníkové státy, v mnoha případech spíš potíž a ekonomická přítěž než jasně definovaný stabilní spojenec. Turkmenistán je stát nejpodobnější asi Sýrii před vypuknutím občanské války, Uzbekistán je na tom v podstatě naprosto stejně, Kyrgyzstán je chudý a zmítaný pravidelnými nepokoji, Tádžikistán zažil v devadesátých letech šest let občanské války a ta může v podstatě kdykoliv znovu vypuknout. Všechno jsou to muslimské státy a ve většině z nich operovala či operuje Al-Kajdá.
Potíž s Ruskem je z hlediska Evropana zřetelná a viditelná. Slabé Rusko znamená oslabení Evropy, i když život se silným Ruskem je asi tak pohodlný, jako život s osinou v zadku. V současnosti a v příští dohledné budoucnosti však představuje to, „co je za Ruskem“, daleko větší problém, než Putin v Moskvě.
Možná bylo vhodné vymezit Moskvě pomocí sankcí nějaké přesnější mantinely v jeho představě o uspořádání vztahů se západními sousedy. Ale není v zájmu našeho kontinentu a naší evropsko – americké civilizace, abychom Rusko poslali do nějaké dlouhodobé hospodářské krize. Vždycky to byl obr na hliněných nohou, ale je třeba, aby alespoň rámcově na těchto nohou stál. Pokud to takhle půjde s rublem dál, tak jedna z chabých nohou vysadí úplně.
