To panorama nabízí skvělé dioptrie. Tím spíš na dnešní křižovatce. Po   katastrojce byla jen otázkou času. Objížďky nenabízí hlavně Rusku. Za časů globalizace však ani nikomu jinému.

Fursov startuje lechtivou paralelou – s únorovou revolucí v roce 1917. Ten „palácový převrat“ vzešel z „mocenského vakua“. Stavu, kdy se „moc soustředila v rukou jediné osoby“. Jen co ji dostihlo „rozhraní domácích i mezinárodních rozporů“, šlapala bezradně vodu – a „nevyhovovala už vůbec nikomu“. „Tehdejší oligarchie nabyla dojmu, že pokud osobu číslo jedna vydá, bude vše v nejlepším pořádku. Oligarchie se spletla, dobře nebylo – především oligarchii samé, to už je ale jiná otázka.“ „´Věrchuška´, řešící  vnitřní a mezinárodní trable, svého vrchního náčelníka vydala napospas“.

Předivo vnitřních a vnějších příčin je i za dnešní ukrajinskou krizí. Prim hraje „světová krize, krize USA, které se z těžké situace, v níž byly koncem 80. let, dostaly díky vyloupení socialistického tábora v 90. letech. Poslední tři roky Clintonovy vlády byly fantastické: státní rozpočet USA se, díky rozkradení socialistického tábora a v prvé řadě Ruska, dostal poprvé za třicet let do plusu.“

„Štěstěna ovšem nenaděluje nic věčně. Počátkem XXI. století posedla Ameriku Bushova mánie ´Nového řádu´, utrpěla však fiasko. Pak přišel Obamův ´Nový chaos´, ´Nový čurbes´, zkrachoval ovšem jakbysmet.“ To „našlo odraz v doktríně USA z 5. ledna 2012. V té se říká, že USA mohou vést nikoli dvě války, jak se předpokládalo dřív, ale jen jednu a k ní i jakési nepřímé akce ještě někde jinde.“

„Strategii ´Nového chaosu´ či ´Nového čurbesu´ se dařilo za ´arabského jara´.“ Jen ale „do chvíle, kdy dorazila až do Sýrie a narazila tu na čínsko-ruskou zeď. Tady ta doktrína ztratila dech. Začalo být jako na dlani, že Sýrii na rozdíl od Libye, kterou jsme vydali, napospas nevydáme. Naše ´partnery´ to rozkatilo do běla.“

Aktérem „světového konfliktu uvnitř globální oligarchie“ je ovšem i její  „poloperiférní“ článek. Ten, co „buduje svůj BRICS a potřebuje i vojenské krytí“. „Vojenským štítem celé té sestavy může být jedině Ruská federace.“ To „ovšem způsobuje problémy vztahům Ruska s USA“. Právě „na to vše je  asymetrickou reakcí Ukrajina“.

Sama „ukrajinská krize je děsivým debaklem oligarchie posledních 20 let“. Porážkou „ryze třídní povahy“. „Čistě třídním debaklem proto, že ruská oligarchie rukama svých představitelů typu Černomyrdina a Zurabova 20 let vesele kšeftovala s ukrajinskými oligarchy.“

Naproti tomu „američtí partneři pracovali se všemi sociálními skupinami, a ne jenom s oligarchy“. „Celá ta třídní omezenost, chamtivost a nenažranost ruské oligarchie vedla k ukrajinské krizi.“ „Americko-nacistický, americko-banderovský převrat“ je „debaklem ruské oligarchie“. A Krym pouze „jedním gólem v prohraném mači“.   

„Všechny tyto vektory, mezinárodní i vnitřní, vedou část amerického establishmentu ke snaze nadělat Rusku trable, vytvořit na ruských hranicích jakési beranidlo a dotáhnout problémy, nevyřešené v roce 1991, kdy Rusko nebylo doraženo.“ Uniklo tomu nejen proto, že je jadernou velmocí. Klíčovou příčinou byla „euforie, že ´paráda to bude, už jak to je´. Clinton se roku 1995 nenechal slyšet náhodou: ´My Rusku dovolíme existovat, být velkou mocností však ne.´ Zachování centralizovaného systému totiž usnadnilo i rozkradení země. Mít v Moskvě alkoholika a polokoloniální režim přece není totéž, jako mít co do činění se 40 - 50 lidmi, s nimiž je třeba se dohadovat.“

„Amerika však nevzala v potaz Marxovu politickou ekonomii, nečetla 24. kapitolu ´Kapitálu´ o původní akumulaci.“ Fakt, že „kapitalistické akumulaci předchází ta původní, která kapitalistickou není“. V „jádru kapitalistického systému dochází k původní akumulaci před tou kapitalistickou“. Na „periférii a poloperiférii však ´koexistují´, ba co víc – tady původní akumulace tu kapitalistickou dusí“. V „každé poloperiferní zemi tak vznikají dvě skupiny - ´obchodních příručích´ a ´revizorů´. ´Příručími´ jsou lidé, ochotní vlastní zemi odevzdat nadnárodnímu kapitálu s pukrletem ´Čím mohu posloužit?´“

„Pokud si ovšem daná země zachová i jakous takous suverenitu, není-li to kolonie, ale řekněme ´suverénní demokracie´, vzniká i vrstva lidí, kontrolujících původní akumulaci kapitálu a vstupujících s ´příručími´ do konfliktu. Já jim říkám ´revizoři´. Z hlediska hospodářské politiky se  ´příručí´ a ´revizoři´ ničím neliší; liberální model vyznávají jedni i druzí. Jsou-li však ´příručí´ před nadnárodními koncerny ochotni lézt po čtyřech, ´revizoři´ to dělat nehodlají. Ti chtějí dané území řídit sami, odvádět sice třeba i jakýsi desátek, území však mít pod kontrolou sami.“

„Proto se Amerika přepočítala“ - a sama „logika rozdílu mezi původní akumulací a akumulací kapitalistickou přivedla v Rusku v prvé dekádě XXI. století tyto dvě skupiny na svět. Globální oligarchie ovšem ´revizory´ toleruje jen do určitého momentu.“ Jak „začnou dávat najevo, že to ve svém okolí hodlají vzít do ruky sami, pro globální oligarchii, co takové nápady   trpět nemůže, se stávají problémem. Téma ´čištění terénu´ je rázem na pořadu.“

Tím aktuálnější „otázkou je, nechybí-li vládnoucí vrstvě RF vůle klást  globální oligarchii odpor dlouhodobě“. Nejenom v zájmu „vylepšení svého postavení“, nýbrž i vlastní „metafyzické i fyzické spásy“. „Důvodů ´proti´ je víc, jeden však vyznívá i ´pro´.“ Tím ale, co ji v „systémové měření sil   s globální oligarchií oslabuje nejvíc“, je fakt, že „fungování každého systému předurčuje jeho geneze“.

„Dnešní ruská vládnoucí vrstva vznikla v důsledku kapitulace a zrady v letech 1989-1991 a demolic 90. let. Lpí na ní pečeť porážky, jsou to lidé, kteří si vyhrávat neměli kde zvyknout.“ Umí jen „rozdělovat, a ne vytvářet“. Už to plodí „nízkou profesionální úroveň, neschopnost nasazení, touhu po sladkém životě.“ Jsou to navíc i kariéry „podřízeného postavení“ („čáry, přes niž se nesmí“). Kuráže, podvázané „psychologií kšeftu, sociokulturní marginálnosti, absencí strategické kultury“. „Tápáním v globální agendě.“  

Takovým náturám „reálný obraz světa uniká. Kdo si to chce rozdat se silnějším protivníkem, musí znát jeho achilovky, vědět, kam střílet. Zinověv svého času říkával, že americká centra SSSR nezkoumala jako zoolog slona, ale jako myslivec trofej, kterou chce skolit jednou ranou. Západní centra tak mimochodem skutečně postupovala.“

Problémem vrstev, vládnoucích Rusku dnes, je i „živelný či vědomý antisovětismus“. Má „třídní kořeny“. Je to „ideologie ´února´“ (1917). „Bělogvardějská idea.“ Háček je v tom, že „jediným systémem v ruských dějinách, který se Západu úspěšně postavil, byl ten sovětský.“ Zato „bílé impérium – to byl naprostý ´lúzr´“. Jeho „relikty poraženectví jen oživují“. Ruská „vládnoucí vrstva to musí vzít směrem k sovětské ideologii“. Právě to „ovšem díky své třídní povaze udělat nemůže“. Nezbývá proto, než tu „třídní povahu změnit“. 

„Stát se státníkem i proti své vůli.“ Má-li „přežít a neskončit v Haagu či  ještě hůř“, chce to mít před očima „přízraky Miloševiče, Kaddáfího a Saddáma Husajna, ustavičně připomínající, jak moc je toho v sázce.“ „Globální střet příštích čtyř, pěti let“ ustojí jen „totálně odlišný přístup jak k vlastní minulosti, tak k reáliím dneška, k ekonomické i k sociální strategii“.

„Chce to mobilizační ekonomiku.“ Jako součást širšího „´mobilizačního systému´ se všemi návaznostmi“. „Odolat Západu pro záchranu té části naší mocenské elity, na kterou kromě Haagu jinak nic nečeká, vyžaduje velice zásadní změnu, ekonomickou i ideologickou.“

„Režim junty, Západ a pátá kolona se vřískotem o boji s korupcí atd. pokusí dostat RF na lopatky. Jak to však kdysi o Sovětském svazu říkal Zinověv: ´šlo se po krku komunismu – a narazilo se na Rusko´. Právě o tom to bude i teď. Formálně bude terčem zkorumpovaný režim, údery však schytá  Rusko.“ S cílem „dosáhnout konečného řešení ruské otázky“.

Na tu stínohru „skočit nelze“. Tím víc to chce „mít na paměti myšlenku, jíž Marx a Engels vyslovili na adresu revoluce v roce 1848: ´Teď už víme, jakou roli hraje v revoluci hloupost a jak z ní umí těžit darebáci.´“