Prezident záhy od své inaugurace začal „bořit“ tzv. ústavní zvyklosti. Místy dosti nevybíravým, až poněkud přihlouplým způsobem, opřeným o vulgarismy, kterých nebylo třeba, ani kdyby prezident chtěl dát najevo příklon k ruské straně. Ba naopak. Veřejnému prostoru na téma Hovorů z Lán podobné výrazy veřejnost nesjednocují, jak původně svou autoritou sliboval prezident Zeman, protože si mohu položit, zda je opravdu nutné se trumfovat tím kdo je větší k… atd. Myslím, že škola nás tohle neučila ani na té základní úrovni, a to ostatní později už spíš vyplývalo ze situace naší vlastní, možná spíše tam, kde někteří bojovali s vlastním egem a mysleli si, že tohle je to super-ego.

Od některých politických aktivistů dneška slyšíme také něco o „občanské neposlušnosti“. Osobně by se mi nechtělo soupeřit s kýmkoli v počtu vulgárních výrazů jako o vizi. Jednoduše – ani je neznám…, ty výrazy, co se dnes asi běžně užívají. Prezident, ať už je jen překládá nebo opakuje, nepůsobí o nic lépe, než ten poslední, co za ně schovává své „potrefené“ ego. Ale vejce k dialogům příliš nevedou, i když vize neposlušnosti by tu jistě byla. Té pak lze sotva co vytknout- má momenty méně nebo více uvědomělé, stejně jako ty, co někdo halí do odklonu od ústavních zvyklostí. Na rozdíl od davu má prezident jistě tým placených poradců. Tedy záměr nebo nahodilost? Osobně si myslím - obojí je správně. Pan prezident tak trochu balancuje na úrovni, kterou hodlá posunout tam, kam až to půjde, dokonce i trapnosti navzdory.

Co mě ale ze všeho nejvíce přišlo velmi podivné ve vztahu k osobě prezidenta, je to, čemu zřejmě on sám přidává velmi zásadní význam, když říká: „Nebojím se vás, stejně jako jsem se nebál před 25 lety,”? Komu toto rádoby hrdinné tvrzení adresuje? Vždyť moc s mocí tehdy a dnes se na Albertově zcela jistě nepotkala. Řada  z těch, co metali vejce, skutečně nemuseli být těmi, co byli v oněch místech před 25 lety. Pan prezident v této chvíli zřejmě pochybil, neboť právě v ten moment, kdy měl pocit dějinného významu, jež nese na svých ramenou, mohla promluvit jeho hlubinná rozervanost o tom, čemu byl a je vlastně příslušen dodnes: schopnosti, resp. neschopnosti zástupce mocenské elity v porovnání s těmi tehdy a nyní a selhávání v komunikaci s občany, jimiž vlastně tak nebo onak zřejmě pohrdá a brání se snad ani ne tolik odlišným způsobem od těch, co nám tu končili listopadem 1989.

A výsledek? Ať už bude výsledek těch „pro Zemana“ či „proti Zemanovi“ jakýkoli, listopad 1989 dává oběma šanci: volba hlavy státu není jen otázkou pěti let, až nám ji media náležitě připraví a dále „děj se vůle boží“. Volba hlavy státu je přesně o tom, jak moc jsme ochotni za svou volbu nést také odpovědnost, a hlavě státu za ni umět vystavit účet.

Pořád to ale bude o tom, zda skutečně víme, koho volíme a co od volby očekáváme. Zrcadla bychom proto neměli používat nejen pro obrazy v nich, ale i proto, že nikoliv nepodstatné se schovává za nimi.