Pro začátek pouze stručně shrnu, o co v této kauze šlo a pak se budu věnovat dalším podrobnostem: Na začátku stačilo nepodložené udání z mateřské školy a děti jí byly odebrány. Ačkoliv se obvinění neprokázalo, rodiče se už přes tři roky marně snaží získat děti zpět.
Ale začněme od začátku. Synové Denis a David chodili do školky v jedné zapadlé oblasti Norska. Školka vůbec nebrala ohled na zdravotní problémy staršího Denise a mladší David zde byl nejspíše šikanovaný. Jinak nelze vysvětlit skutečnost, že mu někdo opakovaně rozbíjel brýle. Dětem se navíc často ztrácelo značkové oblečení a matka si na takové jednání zcela pochopitelně stěžovala.
To nejenže nepomohlo, nýbrž vyústilo v udání ze strany školky. Matka snažící se zjednat nápravu se stala pro školku trnem v oku. Denis měl mít dle obvinění „rozšířený anální otvor.“ Malý Denis trpěl na reflux, ale ve školce ze zcela nepochopitelných důvodů usoudili, že se jedná o důsledek pohlavního zneužívání,“ a 20. května 2011 byly rodičům děti odebrány. Absurdní, ale je to tak. Policie nic nezjistila a komisařka konstatovala, že děti zneužívány nebyly! Děti ale i přesto vráceny nebyly.
Po mnoha peripetiích matka může vidět oba syny dvakrát ročně na dvě hodiny. Matce není dovoleno mluvit s vlastními dětmi česky. Tělesný kontakt s dětmi má také zakázaný stejně jako projevování jakýchkoli vřelých citů. Matka tak nesmí říci svým dětem ani to, že je má ráda. Oba bratři jsou vychováváni odděleně a údajně se snad vídají jednou měsíčně. Ano, takto hanebným způsobem zachází s dětmi obávaný Barnevernet. Vedle toho se tomuto úřadu bohužel podařilo rozbít i do té doby fungující manželství rodičů. Instituce, jejíž český název zní „Úřad na ochranu dětí,“ by měla být přejmenována na „Úřad pro rozbíjení rodin.“
Rozsudek soudu je jednostranný
Celý případem se jako červená nit vlečou posudky jednostranně zaměřené a zaujaté vůči matce. Šokující na celém případu je, že nikdy nebylo provedeno šetření rodiny. Matce je např. vyčítáno, že když děti něco chtějí, musí o to poprosit. Vše vypadá, jako by rozsudek byl jasný předem. Jen bylo potřeba rychle vymyslet nějaké důkazy. Podle toho, co jsem se dozvěděl, je matka spořádaný a normálně pracující člověk. Je tedy krajně nepravděpodobné, že by se někdy dopustila toho, z čeho byla obviňována.
Jak zareagoval český stát? Zůstal v roli pasivního přihlížejícího. Před několika měsíci byla interpelována čtyři ministerstva: Ministerstvo zahraničních věcí, práce a sociálních věcí, spravedlnosti a ministerstvo pro lidská práva. Odpověď? Ani jeden z ministrů nedokázal adekvátně reagovat. Všude jen výmluvy, že nemohou zasahovat do vnitřních záležitostí Norska. Nezmohla se ani na nějaký ostřejší a důraznější protest zaslaný norským orgánům. Osud unesených dětí je českému státu úplně jedno. Jak mají občané věřit státu, který se jich nedokáže zastat?
Jsem proto rád, že úsilí o osvobození dětí podporují mí kolegové europoslanci napříč zeměmi i frakcemi. Případem se hodlá zabývat i nová eurokomisařka Věra Jourová, které naštěstí připadla mj. i oblast spravedlnosti. Kde nepomůže stát, musí pomoci solidarita spoluobčanů, a proto mě těší, že na účtu na podporu paní Michalákové se shromáždilo už více než 255 tisíc korun. Musíme doufat ve vítězství, aby vítězství uvěřilo v nás. Případy odebírání dětí, jichž jsme mohli být svědky v Norsku, jsou zcela nepřípustné ve svobodné společnosti. Nesmí se už proto více opakovat!
Přeji hezký den a veselou mysl!
