Jedná se o „plzeňskou kartu“ projekt, disponující obrovskou pompou a mediální propagací, samozřejmě také hrazenou z městského rozpočtu, s počátkem realizace v roce 2004. Musím podotknout, že jsem velkým příznivcem elektronizace státní i obecní správy a novou čipovou kartu jsem tak nadšeně přivítal a jsem také držitelem jedné z těch nejstarších, vydaných v květnu 2004.

     Bohužel v tomto případě, už před těmi deseti lety, upozorňovali někteří odborníci, že technologie výroby karty je zastaralá a vložené ochranné prvky snadno prolomitelné. I přes výhrady, které se ostatně potom v čase potvrdily, dopravní podnik si za pořízení tohoto „moderního výdobytku“ účtoval poplatek. Ten jsem přirozeně akceptoval, s tím, že v  dnešní době si je nutno zvyknout na to, že již nic není zadarmo, a to bohužel ani propagovaná služba ve prospěch občanů.  

     Nyní ovšem přichází PMDP s „neočekávaným“ tvrzením, že prozatím dvě stě tisíc, z vydaných tří set tisíc, karet je nutno z technických důvodů, vyměnit, ovšem znovu za další poplatek, tentokráte 170 korun. Pochopit lze argument, že se používaný čip přestává vyrábět, ale ten další, že dochází číselná řada, je již poměrně úsměvným. Městské společnosti výměna karet přinese do pokladny 34 miliónů korun, naopak její zákazník zase zapláče!

     Dopravní náměstek primátora Petr Náhlík se v tisku vyjádřil, že město nemůže poplatek za kartu kompenzovat, rozuměj částečně či zcela prominout, jen Plzeňanům, neboť by to bylo v rozporu s Listinou základních práv a svobod. To je sice pravda, ale podivným na úvaze pana náměstka je zejména to, že jej asi ani nenapadlo, že by se zmíněný poplatek dal prominout celý a úplně všem stávajícím držitelům plzeňské karty, a to například formou daru. Vůči ostatním, novým zájemcům o zpoplatněnou kartu by zcela jistě také zvýhodněni nebyli, neboť si svůj poplatek přece již jednou uhradili.

     Nejspíše to ale napadlo primátora Plzně Martina Zrzaveckého, který bohulibou myšlenku však rázně zaplašil tvrzením, že by nastaly velké administrativní problémy s darovacími smlouvami, avšak město prý bude „uvažovat“ o eventuálním proplacení části poplatku.

     Zmíněné přístupy, hraničící až s neochotou vyjít občanům vstříc, jim tedy život neulehčí, ale naopak znovu a zbytečně odlehčí jejich peněženkám. Každému rozumně uvažujícímu člověku je přece jasné, že výměna karet se bude odehrávat fyzickou formou, tzn., že žadatel se bude muset osobně dostavit na specializované pracoviště dopravních podniků, kde předloží podepsanou žádost a posléze, možná i proti podpisu, obdrží kartu novou. Při té příležitosti by tak mohl současně podepsat jednoduchý a stručný text darovací smlouvy, předtištěný na formuláři, a věřím, že by to každý rád ochotně udělal. Osobně nevěřím, že by to městu přineslo nějaké vyšší finanční náklady či nadstandardní administrativní zátěž! A že by byly dopravní podniky bez přijetí těch uváděných 34 milionů korun nějakým způsobem vážně ohroženy, stejně jako nabourán rozpočet města, si nemyslím. I když je faktem, že výše prokazatelné ztráty, kterou město dopravním podnikům dorovnává, činila například v roce 2013 766 milionů korun, tak takovýmto způsobem se finanční výpadky řešit nedají a nemohou.

     Držitelé plzeňské karty ulevují městské společnosti, tudíž i městu, nejen technicky a administrativně, například když mohly PMDP zrušit stávající prodejní automaty jízdenek bez adekvátní náhrady, ale také a zejména pomáhají zvyšovat sumu lidí využívající městskou hromadnou osobní přepravu. Firmě tento efekt přináší zisk, městu omezování automobilové dopravy zejména v centru a podle toho by se tak měly k nynějším držitelům karet i chovat.

     Již samotná eventualita dalšího nesmyslného poplatku začíná vyvolávat širokou občanskou nespokojenost a je proti ní také nově podepisována petice. V celém tomto nešťastném kontextu se opravdu nedomnívám, že jeden z úplně prvních kroků nové a ideologicky zcela nesourodé radniční koalice ve správě města byl tím zrovna nejšťastnějším!