I když jsem živě tento pořad neviděl, neboť jsem pobýval v dalekém zahraničí, po návratu jsem se na internetu setkal s nesčíslnými odkazy a kritikou moderátorského výkonu. Protože jsem sám byl v jednom předvolebním pořadu paní Kroužkovou zpovídán a nezaznamenal jsem jakékoliv nefér praktiky z její strany, pustil jsem si pořad ze záznamu a můj soud zní takto: Martin Konvička byl naprosto věcný a spíše vědecky rozebíral pro současnou Evropu nebezpečné aspekty středověkého náboženského díla – Koránu. Zdálo se mi, že z jeho projevu nezaznívá jakákoliv nenávist či podněcování k nenávisti, ba dokonce ani odsuzování víry jako takové. Pouze zdůrazňoval aspekt nebezpečnosti skrývajícího se v samém zárodku učení pro naší civilizaci, postavenou na křesťanských základech. A hlavně nedozírné nebezpečí pro širokou obec ateistů, pro které rigidní výklad Koránu nemá slitování.

A kupodivu výkon moderátorky Barbory Kroužkové nebyl takový, jak ho hodnotili mnozí kritici. Právě proto, že byl pan Konvička věcný, bez emocí a nedal příležitost k protiúderu, nezbylo moderátorce nic jiného než výklad přerušovat.

Dostávám se tedy k meritu věci. Veritofobie – strach z pravdy, ovládá naše média a není to strach bezdůvodný. Dovolil jsem si vytvořit nové slovo verofobie. První část slova jsem vzal z latinského veritas – pravda, či italského la veritá - pravda.

Proč existuje strach z pravdy, týkající se určitých segmentů života či komunikace?

Jelikož zodpovědnost nese nejenom zpovídaný, ale i médium, ve kterém zpovídaný vystupuje, či dokonce následně i moderátor, který zpovídá, není to úloha záviděníhodná. Vzpomeňme na Hovory z Lán a trest pro Český rozhlas za nevhodná slova vyřčená prezidentem a to se nejednalo o porušení zákona.

Máme tu totiž paragraf 355 Trestního zákoníku č. 40/2009 Sbírky, a ten říká v odstavci 1: Kdo veřejně podněcuje k nenávisti k některému národu, etnické skupině, rase, náboženství nebo jiné skupině osob .... bude potrestán k odnětí svobody až na dvě léta.

A dokonce ve třetím odstavci se píše: až na tři léta bude pachatel potrestán spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí....

Na vině je tedy zákon. Kdo si troufne riskovat, jak při eventuálním soudním procesu zhodnotí soudní moc, co je podněcování k nenávisti? Zda je to citace z předmětného díla? Zda to je nevhodná interpretace?

Tento zákon není výdobytkem epochy „pravdy a lásky“. Navazuje totiž na paragraf 198 Trestního zákona 140/1961 Sb., kde je ještě uvedena nenávist k třídě. Tento paragraf očividně reagoval na období nacistické nenávistné ideologie proti určitým rasám či národům a aspektem třída byl svázán s komunistickou ideologií.

Domnívám se, že pokud chceme, aby média neměla osypky z jakéhokoliv projevu, týkajícího se oblasti tohoto paragrafu, bylo by nejvhodnější tento zastaralý zákon z našeho právního řádu vyřadit. Současný svět je tak mnohovrstevnatý a názory tak diverzifikované, že nehrozí takové zneužití věci, jaké známe z historie.

Je to námět i pro Tomia Okamuru, aby místo jalových demonstrací, které kromě zviditelnění jejich aktérů nic neřeší, z parlamentní půdy uskutečnil zákonnou iniciativu za zrušení tohoto zákona, který zakazuje nazývat věci pravými jmény.