Možná poněkud nezvykle, ale přeci mi to nedá se nezamyslet nad signály některých politiků, které vysílají nám, veřejnosti[1]. Osobně si tedy dovolím vystoupit z této „neutrality“ pojmu a reagovat na slova politika, který kráčí českou politickou scénou již nejeden rok a snaží se přitom být určitým „etalonem“ myšlení lidí, které si ale v žádném nedovolím označit za „obyčejné“, jak je někdy užíváno tohoto přívlastku, a nabízí se vysledovat spíše jeho pejorativní přídech ve smyslu „jednoduššího“ uvažování. V této souvislosti si nemohu nevšimnout vyjadřování politika za ČSSD Zdeňka Škromacha, který skrze poslanecký mandát (1996 – 2010), a také coby 1. místopředseda vlády za S. Grosse a ministr práce sociálních věcí, má vcelku rozsáhlou „funkční“ zkušenost. Dnes senátor a místopředseda senátu za tuto stranu. Vcelku „početná“ politická kariéra, které jakoby něco chybí k završení. Pan senátor neváhá a sděluje veřejnosti, že se chce ucházet o prezidentský post – zřejmě tedy poté, co skončí mandát současného prezidenta Zemana, a říká: "Přemýšlím nad tím už odmalička[2],“…[3] O to více mě jeho vyjádření zaujalo, když dodává: "V politice jsem toho odzkoušel také dost a ono už v politice mnoho těch možností seberealizace není. Ale to nemá smysl v tuto chvíli řešit, protože volby jsou daleko. Za dva, za tři roky bude situace nějaká,"…[4]

Člověk méně znalý některých politických poměrů u nás a person v ní by si řekl, že dotyčný pan politik je „skromnost sama a sebevědomí mu jistě nechybí“. Já si dovolím dodat, že spíše sebereflexe je tomuto vyjadřování asi poněkud vzdálena. Proč však poněkud výrazněji přemýšlet nad pro někoho možná „tlacháním“? No, stojí i nikoliv. Z psychologického hlediska navozuje kontext podobných úvah s odvoláním na Freuda, který se mj. zabýval impulzy působícími ke vzniku „psychologické skupiny“ (primární hordy): „´´Původní otec je skupinový ideál, který řídí já místo já ideálu…´´, zatímco členové skupiny nejdříve nahradili svůj já ideál jediným společným objektem a pak se ve svých já vzájemně ztotožnili.“[5] Může tu tedy jít o jakési „zpodobnění“ vůdce skupiny… Pro příklad nemusíme chodit daleko: když se nás politik Škromach snažil lákat na své „hovory u bazénku“, které jak začaly, tak rychle skončily, možná se někteří mohli podivovat, přesto hovory mohly leccos naznačit o osobě senátora Škromacha. Záměr podobat se aspoň psychologii určité části české veřejnosti trávící svůj volný čas právě u bazénku kdesi na chalupě, v zahradě apod. a „být tak jedním z nich“ se tu nabízí. Bohužel, možná jsme nebyli dlouho svědky politického rozjímání páně Škromachova, abychom o něco hlouběji pronikli do smyslu politikových vyjádření a Facebook byl brzy přeplněn různými invektivami ohledně jeho „bazénkového angažmá“. A třeba jsme jen nepochopili politikovo snažení být „svým“ voličům zase o něco blíž.

„Horda“, „ne-horda“ senátor Škromach i tak veřejnosti předvedl a nabídl jistý pohled na to, co je v dnešních podmínkách „normální“ a o čem už si naopak můžeme v některých konsekvencích myslet, že je tzv. ne tak.[6] Není přitom vyloučeno, že se tak nebo tak hranice „normality“ mohou opět o něco posunout.

Moc, resp. její výkon v tomto smyslu je tím „místem“, kde se nejen tyto hranice mohou posouvat, stírat anebo žít tzv. vlastním životem pro ty, kteří žijí mimo její bezprostřední dosah nebo se mohou domnívat, že se jich to netýká. Moc je však přirozenou součástí sociální reality, a také vědění (znalosti) o ní je vlastně takovým vyjádřením moci, i když často ne zcela schopné čelit mocenskému mechanismu v jeho agresivním nebo manipulativním rozměru, o čemž píše např. T. Hobbes ve svém díle Leviathan.

Neuropatolog František Koukolík ve svých sledováních o moci a jejím rozdělení připomíná komponent slasti z výkonu moci. S odvoláním na kdysi amerického ministra zahraničních věcí H. Kissingera, že „Moc je afrodiziakum“, konstatuje slova D. Kipnise, že „Všechny studie dokládají, jak duševní zdraví a sebeuspokojení souvisí se společenským postavením. Čím více kontrolujete zdrojů, tím lépe se cítíte.“[7]

Moc je ale také závislost, která dříve nebo později může vést k bezmoci, ztrátě smyslu pro realitu a izolaci.

A tak mě napadá - možná tou poznámkou „odmalička“ naznačil senátor Škromach, že v dětství máme prostě různá přání, a odlehčil tak závažnost svého dospělého záměru o prezidentování. Můžeme doufat.

[1] Označení „veřejnost“ užívám zde proto, že tyto signály cílí především na co nejširší až neutrální skupinu osob, občanů, bez rozdílů další (sociální nebo kulturní) klasifikace.

[2] Ta poznámka „odmalička“ mi připomněla rok 1982 a vlastní školní léta, kdy z důvodu nepřízně počasí jsme školní rok absolvovali v uzavřených prostorách k podobným akcím určeným a jistý vedoucí tehdy školského odboru naše nadšení do dalších školních let burcoval řečí v duchu, že, když se budeme učit ještě lépe, určitě z nás některých bude prezident nebo třeba kosmonaut. Marně přitom pátrám v paměti o spolužácích z té doby, ale zatím na jeho slova nedošlo. Zřejmě jsme si je už tehdy málo vzali k srdci. Kdoví…

Skromach-perlil-na-Frekvenci-1-O-odchodu-Dienstbiera-z-CSSD-planech-ANO-a-predcasne-ejakulaci-361983 [cit. 15. 2. 2015]

[4] Tamtéž.

[5] Srv. SMIRGELOVÁ – CHASSEGUETOVÁ, J., Kreativita a perverze. Praha: Portál, 2001. 75 – 86 s. ISBN 80 – 7178 – 509 – 1.

[6] V této souvislosti pozitivně hodnotím nedávno vysílaný úvodní díl pořadu Fokus Václava Moravce na téma Stav duše, který mohl i méně zasvěceným napovědět něco o souvislostech politiky a běžné reality, o níž máme tendenci uvažovat oddělen či dokonce nehledat vůbec žádné shody s politikou a lidech v ní. In: http://www.ceskatelevize.cz/porady/11054978064-fokus-vaclava-moravce/

[7] Srv. KOUKOLÍK, F., Mocenská posedlost. Praha: UK, Karolinum, 2010. 37 – 38 S. ISBN 978 – 80 – 246 – 1825 – 8.