Pro Kyjevskou vládu to je potupná porážka a její důsledky budou zásadní. Vládní síly věděly, že povstalci musí zaútočit právě zde a povstalci dobře věděli, že vládní síly to ví. Tři měsíce byl výběžek kolem města Debalceva opevňován. 11 tisíc nejlepších mužů vládních jednotek se zde zakopalo a čekalo na útok povstalců. Plán vládních sil byl jednoduchý: ostřelováním měst donutit povstalce k útoku na výběžek. Vyčerpat je obraným bojem na připravených pozicích a pak přejít do protiútoku.
Bestiální ostřelování měst skutečně postavilo povstalce před těžkou volbu: bylo zapotřebí zaútočit na výběžek a to za situace, kdy nemají početní převahu. Ještě 11.2 si nechtěli vládní síly ani prezident Porošenko připustit možnost porážky. Povstalci ale zvítězili. Z vojenského hlediska zvládli téměř nesplnitelný úkol a rozdrtili nejlepší část vládních sil v bitvě, na počátku které byly všechny okolnosti proti nim.
Ještě v létě neexistovala jednotná povstalecká armáda. Na její organizaci měli povstalci tři měsíce a udělali víc, než Ukrajinská armáda za 20 let. Ten z „opolčenců“, kdo chtěl pokračovat v povstalecké anarchii, byl bez milosti zlikvidován. Horníci, zemědělci, úředníci a dezertéři z ukrajinské armády byli pozoruhodným způsobem stmeleni do nových ozbrojených sil povstalců. Kostru této armády tvoří velkoruští dobrovolníci (či žoldnéři), bývalí příslušníci speciálních sil Ukrajiny a kozáci. Celkem na celé frontě v zimním tažení stojí 35 000 povstalců a 70 000 mužů vládních sil. Složitost bojů a nasazení povstalců dokazuje i fakt zranění zvoleného předáka Doněcké lidové republiky Zacharčenka. Byl zraněn v pouličním boji v Debalcevu, uprostřed svých vojáků a s puškou v ruce. Je to pro nás jako scénka z dějepisu. Nejvyšší představitel země se účastní boje bok po boku se svými s vojáky a to se zbraní v ruce.
Rozhodujícím faktorem tohoto válečného úspěchu proto podle mě byla obrovská vůle povstalců zvítězit. Je to těžké vítězství, ale o to je pro ně cennější. Povstalci a jejich republiky se stali reálnou vojenskou silou a je nutné to de facto přiznat. Nemůže na tom nic změnit ani prohlášení šokovaného prezidenta Ukrajiny, že se vlastně vše dělo podle plánu. Tomu se směje i tisk v USA. Prezident Porošenko má dnes jen dvě možnost. První: jednání s povstalci z pozice rovný s rovným. Může se pokusit dohodnout s povstalci na společném státě, anebo na civilizovaném rozchodu. Druhou variantou je hloupě pokračovat ve válce. Problém je, že není jisté, kdo bude dělat v Kyjevě po takové válce přehlídku vítězství. Jestli to bude pan Porošenko, nebo pan Zacharčenko.
Promiňte, prezident Porošenko má vlastně ještě třetí možnost. Udělat z občanské války na Ukrajině začátek velkého světového konfliktu. Bojím se třetí varianty, modlím se za tu první a předpokládám tu druhou, neboť bez druhé nelze začít variantu třetí. Válka bude pokračovat. Na Ukrajině probíhají nové vlny mobilizace. Vládní síly tvoří ukrajinská armáda, 17 nacistických praporů (s vlastním štábem) a žoldnéřské armády jednotlivých oligarchů (převážně Chorvaté Gruzínci, Poláci, Litevci, Lotyši). Povstalci také mobilizují a jejich řady nadšeně rostou. Jejich vojenská kořist u Debalceva převyšuje ztráty techniky, které v bojích utrpěli. Podle odhadů může na jaře stát proti sobě 75 000 povstalců a 100 000 vládních ozbrojenců. Scéna k dalšímu krveprolití je bohužel připravena.
