„Občan Václav Havel“, polistopadový „primus inter pares“, tedy první mezi rovnými, budiž mu za jeho pozemské hříchy země lehká, se nikterak netajil svojí nenávistí k politickým stranám, to je veřejně známo. Ve své naivně zjednodušené a skoro až absurdní představě o řízení státu a společnosti obhajoval systém tzv. „nepolitické politiky“. Bohužel však v jeho subjektivním pojetí občanské participace, která je ve své standardní formě v etablovaných demokraciích zcela běžná a dokonce potřebná, dominoval, zbytněl a následně až obludně metastázoval klientelismus, dnes shledávaný jako všudypřítomný a velice bolestně léčitelný. A tím byl nastartován proces vzniku jakéhosi „kultu osobnosti“.           

     Kdybychom však chtěli aktuální stav naší názorově rozdělené společnosti lépe pochopit, museli bychom odhlédnout k  samotným kořenům tohoto, hodnoty spravedlnosti devalvujícího, sektářství.

     Z úzké „kavárenské party“ kolem Václava Havla, s centrálou na Hrádečku, byla účelově vytvořena extenzivní skupina Charta 77. Pouze však její hlavní konstruktéři věděli, že za archem obecně akceptovatelného textu se ve skutečnosti skrýval individuální chtíč po majetku a moci, obratně zaobalený v přiživované touze národa po akceptaci „lidských práv“. A skutečně! Po „listopadových událostech“, prokazatelně rozpohybovaných jako převod k reformám socialismu, demokratickým volbám, stranické pluralitě či odstranění hraničních závor, ale rozhodně nikoliv v koncepčním směru k nehumánnímu kapitalismu, začali „Havlovi kádrově čistí lidé“ rychlostí blesku obsazovat snadno dobyté, spíše ale předané, posty. Nikdo z nich v tento čas ani na chvilku nepomyslel na Havlův prezidentský slib věrnosti socialismu, na „proslavený“ projev o nezdražování, o komunistickém strašáku nezaměstnaností, oboustranném rozpuštění vojenských paktů a jiné „perly“. Ostatně divím se, že tento projev nebyl, v rámci deklarované „objektivity“, také vydán na CD a distribuován stejně, jako se to odehrálo s vystoupením Milouše Jakeše v Červeném Hrádku v Plzni. V Havlově případě, se však nejednalo o stranický aktiv v příměstském kulturním domě, ale o úmyslné a záludné lži vyjevené jako poselství důvěřivému a slibem konzumu dočasně omámenému národu.

     Větší problém, než „bělení orální historie“, nastal „havlistům“, vyskytujícím se v mnoha politických subjektech a na mnoha významných řídících pozicích, když jejich dominantní mocenský vliv začala bortit, nedávno ještě spřátelená, skupina pravicově orientovaných ekonomů kolem Václava Klause. Často se jednalo o bývalé nomenklaturní členy KSČ, disponující četnými „předlistopadovými“ výsadami. A právě v tuto dobu se naplno „rozhořel spor“ o politickou a ekonomickou moc ve státě, jehož projevy registrujeme dodnes.      

     „Havlisté“, za masivní mediální podpory, nyní již ale „útočí na vše, co se hýbe“, lhostejno zda „doleva či doprava“. Otřásají tak přitom principy naší parlamentní demokracie v samotných základech. Čím více je jejich ideologická a poziční výlučnost ohrožována, případně demokraticky zpochybňována, tím horečněji jsou budovány nové památníky adorovanému kultu. Zjevným příkladem je i výše zmiňovaný billboard na budově Národního muzea.

     Do každodenních mediálních bitev jsou vysílání již nejen „mladofrontovští“, ale bohužel i „veřejnoprávní ČT a ČRo bojovníci“. Je však stále jasnější, že válku, vedenou na mnoha frontách, nemohou „havlisté“ vyhrát! Při pohledu zpět mohou totiž národu nabídnout pouze rozkastovanou, nízkozhodnotovou a morálně zplundrovanou zemi, která je i ekonomicky „na dně“, a to zejména platí pro jejích více než milion lidí pohybujících se na hranici bídy či 750 tisíc lidí bez práce.

      Přirozeně, že se nouze netýká apologetů „Havlovy víry“ typu pana Bakaly, nedávno hloupě vymazaného z kritického Zemanova projevu, ale těch zbylých 90% našich spoluobčanů.

     Nabízí se otázka, zda v sobě najdou nositelé tohoto kultu alespoň torzo pokory, elementární slušnosti a sebereflexe. Obávám se, že nikoliv a budou tak český národ svými intrikami, každodenními mediálními hrátkami či provokujícími billboardovými megaobrazy rozdělovat ještě dlouho, obdobně jako tomu bylo v případě vyjevované politiky u  jejich ikony.

     Uvidíme, co ta naše parlamentní demokracie pod jejich soustředěným tlakem ještě unese, v každém případě jí však držme palce!