Ještě na počátku dvacátého století rodinu tvořili spolu s dětmi v jedné domácnosti prarodiče, praprarodiče a do širší rodiny patřili kmotři, bratranci, strýcové a tety a všichni měli vzájemné povinnosti v rámci rodiny.
Postupem času jsme přišli o kmotry, prarodiče jsme odsunuli v lepším případě do sociálních ústavů, zproduktivnili jsme zabíjení lidských plodů a nejposlednější trend je život samoživitelek a singles, tedy jednotlivců, kteří rodinu odmítají absolutně.
Zatímco se své rodiny – tedy vlastní krve - zbavujeme, snaží se nám tu mainstreamová média a část politiků a aktivistů vytvořit dojem, že skutečnou rodinou může být lesbická partnerka matky, homosexuální přítel otce nebo dokonce dva cizí homosexuálové.
Moderní doba a modernisté rozbili nejprve rodinu na atomy a následně se pokouší absolutně zvrátit její podstatu. To je sebevražedný trend.
Sexuální orientace je soukromou věcí každého člověka a já tuto svobodu uznávám. Mám mezi homosexuály i přátele. Ohledně postavení tradiční rodiny ale nelze dělat ústupky ani v současnosti - i homosexuální páry budou chtít důchod, ale děti, které na jejich důchody budou do průběžného důchodového systému vydělávat, bohužel vzájemně nezplodí.
Nejlepší cestou, jak vychovat člověka, který je duševně dospělý a odpovědný vůči svému okolí, je rodina, v níž pohromadě žijí nejlépe tři generace, v níž je táta, máma a hodně dětí, rodina, v níž se odmala musí všichni o vše dělit a starat se o mladší či naopak staré členy rodiny.
Problém stárnoucí populace a důchodové reformy není jen v rostoucím počtu důchodců. Je především v klesajícím počtu lidí, kteří je budou ochotní živit, tedy přispívat do důchodového systému. Máme tu totiž statisíce lidí v produktivním věku, kteří nepracují a dokonce se mnozí nechávají živit svými rodiči nebo prarodiči.
Roste také počet singles, kteří žijí jen sami pro sebe.
Roste počet lidí, kteří se nechtějí starat o své nejbližší příbuzné.
Roste počet těch, pro které je velká rodina jen zátěž.
To je přímý důsledek takzvané "rozmazlující výchovy" v nepočetném torzu rodiny.
Z tohoto pohledu je tedy jedno, kolik máme obyvatel - to podstatné je jejich kvalita.
Proto není řešením jen to, aby se v České republice rodilo více dětí, protože pokud vychováme z dětí sobce, pak se o nás a společnost stejně nepostará, právě naopak - vyšší počet sobeckých děti v budoucnu znamená jen vyšší zátěž.
Pokud tu budeme mít dobré vícegenerační rodiny, které budou dětem vštěpovat tradiční evropské křesťanské hodnoty jako je pracovitost, poctivost, odpovědnost či pokora a skromnost, tak je jedno, kolik nás je.
Prvním krokem k nápravě velké části problémů tedy nejsou ekonomické reformy, ale návrat k hodnotám, na kterých naše civilizace stojí.
