„Transfer našeho oligarchického byznysu off-shore se rovná přechodu pod cizí jurisdikci, která plní své vlastní cíle a zadání.“ I ono torzo, co z hospodářského plánování ještě zbylo, tak „diriguje vnější zájem“. Flagrantní ilustrací, kdo „u nás plánuje reálně, jsou ekonomické sankce“.

Jejich „hlavním cílem bylo zlikvidovat tuzemský úvěr“. S vědomím že „naše centrální banka a peněžní instituce fungují jako automat“. Tím snáz si „externí centra rozhodování v USA naplánovala i to, jak budou jednat ony samy“. Že rubl pustí do režimu „plovoucího kursu za situace, kdy odliv kapitálu začal provokovat jeho pád“. A při „absenci devizové kontroly zmizí všechny emitované peníze ve spekulativní pasti“. Aby pak centrální banka a ministerstvo financí „zvýšily úrokové sazby“ – a „místo přechodu od vnějších na vnitřní zdroje osekaly i tuzemský úvěrový fond“.

Reálný sektor ekonomiky dostal úder. „Místo pětiprocentního růstu došlo k poklesu o 5 procent, ekonomika uvízla v pasti stagflace a to vše bylo v plánu, ovšem ne tom našem. A naše plány zůstaly snem, poněvadž reálné mechanismy plánování v zemi neexistují.“

V „legislativě dokonce chybí i kategorie ´mimořádné situace´“, postupu státu za podmínek, kdy se proti zemi vede válka. Naproti tomu v „Americe je to vše sepsáno dobře a solidně rozpracováno na bázi zkušeností Druhé světové války“.

„Vynakládáme-li obrovské peníze na modernizaci obranného komplexu a ozbrojených sil, musíme si uvědomit, že jde o závažnou sféru plánování, v níž musí být vše vzájemně doladěno až po tvorbu cen a kvóty na zdroje, mizející do zahraničí. Otázka, kde se zastavit, je netriviální. Nepoložíme-li si ji, budeme přeplácet a strádat deficitem potřebných artiklů.“

„Čínský hospodářský zázrak – socialistická tržní ekonomika – se zrodil přímo před našima očima. Právě v ní se realizuje systémový přístup a figurují kontury toho, jak se současná ekonomika rozvíjet může. Tento model kombinuje strategické plánování a tržní autoregulaci, stále rostoucí soukromý sektor s oporou ve státu. Tím nejdůležitějším je na dané koncepci harmonizace zájmů. Její mechanismus je záležitostí komplikovanou a opřenou o mravní principy, které se ve společnosti zformovaly. V Japonsku je to harakiri, jímž lidé dobrovolně napravují své chyby. V Číně – popravy činitelů a byznysmenů, propadlých kleptomanii, na stadionech. V Koreji – civilizovaný transfer vlivných tváří za mříže. Otázka, jaký systém odpovědnosti to bude u nás, je ryze praktické povahy.“

Rozhodující je prosadit „prioritu celonárodních zájmů nad privátními“. Nových dimenzí dnes nabývá kupř. i „v Indii, kde se podařilo znárodnit banky. V jejich stanovách stojí psáno, že společenský zájem dominuje nad osobním.“ Indická vláda jejich znárodnění zdůvodnila tím, že „finanční instituce prováděly politiku, poškozující společnost, zabývaly se spekulacemi a exportem kapitálu – tedy tím, co den co den vídáme i u nás“.

„Asijské centrum globální ekonomiky je konkurenceschopnější, než to někdejší americké. My sami se ocitáme na periférii a můžeme jen litovat, že jsme svou vlastní šanci promarnili. Na téma, co dělá Čína, běžely diskuse už v 70. a 80. letech v SSSR. Mohli jsme být lídry, šance proniknout do jádra tohoto systému tu však stále je.“

„Cíle třeba koncipovat spolu s byznysem a vědeckou komunitou. Svůj díl odpovědnosti musí nést každý. Západní model finančního oligarchiátu v konkurenci s tím čínským bankrotuje. Chce to tvořivě vytěžit jak dědictví vlastní minulosti, tak současné zkušenosti a zahájit daným směrem praktické kroky.“