Snad dík složení pracovního týmu, který koncepci připravoval, se tato zaměřila prioritně na ty sociálně nejslabší. Pro laika je to logické, pro odborníka nefunkční.
Koncepce je až nadhraničně obsáhlým materiálem, plná čísel, která není důvod zpochybňovat. Tak osob ohrožených ztrátou bydlení je cca 800 tisíc, osob, které dnes žijí v ubytovnách pak „pouze“ 34 tisíc. Systém sociálního bydlení má fungovat tak, že ti obyvatelé, kteří se (v první fázi podle hodnocení své situace) octnou v ohrožení, že stávající bydlení neudrží či dokonce ztratí, obrátí se na obec, ta jeho situaci prověří a shledá-li žádost občana důvodnou, vydá mu osvědčení o nároku na pomoc.
Samozřejmě, že určitá část těchto ohrožených občanů se nebude ze svých dosavadních bytů stěhovat, stát jim prostřednictvím obce poskytne finanční pomoc, příspěvkem na bydlení, alespoň dočasně. Proto koncepce uvádí, že fond sociálního bydlení, které budou obce vytvářet a registrovat, má mít objem 200 tisíc bytů, což odpovídá 5% z celkového počtu bytů u nás.
Zde ale začíná problém. Kde má obec získat byty do oněch „zásobníků“ sociálních bytů? Koncepce uvádí, že část může získat na základě smlouvy se soukromým pronajímatelem. Jistě je to jedna z možností, ale některé skupiny obyvatel nemají dobrou pověst jako řádní nájemci, o čemž svědčí i okolnosti kauzy ombucmanky zjišťující komu a proč pronajímatelé byty pronajmout nechtějí. To koncepce řeší tím, že smlouvu s pronajímatelem o vložení bytu do registru sociálního bydlení uzavírá obec inominátně, bez konkrétního nájemce, Zaváže se přitom k platbě místně obvyklého nájemného a služeb, pronajímatel bude jistě žádat garanci řádného užívání a péče o majetek a dodržování dobrých mravů. Za nájemníka pak odpovídá obec. To je ovšem možné jen při masivní sociální práci mezi těmito lidmi, jinak to dobře nedopadne – viz Mostecko, Šluknovsko, Ostravsko. Stačí se zeptat starostů v těchto částech republiky a jistě vám toto potvrdí.
Obec samozřejmě může využít k sociálnímu bydlení byty, které sama vlastní. Problém je v tom, že buď obce téměř všechny byty prodaly, a pokud nějaké mají, pak jsou řádně pronajaty a jen stěží, při řádném placení nájemného, nalezne obec kvalifikovaný výpovědní důvod, aby si pro sociálně slabé byty uvolnila.
Ovšem žádnou jinou šanci koncepce obcím nedává. Takový systém je nefunkční a jen opravdu naivní politik si může myslet, že koncepce v této podobě v řádu let nahradí kritizované soukromé ubytovny něčím slušnějším, levnějším a efektivnějším. Za byt se ve všech případech platí nájemné v místě obvyklé, tedy tržní. Nahradit těch 34 tisíc bytů v ubytovnách není snadné, když za posledních 15 let nepostavily obce, byť s pomocí státu, v celé republice více, než polovinu tohoto čísla.
Naopak, mám obavy, že jen podání žádosti o jistý certifikát a neprozřetelný vztah k ubytovatelům, kteří nesporně do posledního halíře vytěžovali všechny možné podpory a tak poskytovali vlastně to nejdražší bydlení v nuzných podmínkách, může přinést značné potíže. Smyslem jakéhokoliv podnikání, i v oblasti „obchodu s chudobou“, je zisk za každou cenu. Nedostaví-li se zisk, nebude-li podnikání fungovat, mohou tito lidé skončit na ulici, protože odpovědnost za sociální bydlení, sociální pomoc má veřejný sektor, stát a obec, nikoliv sektor soukromý. Ubytovatelé mohou kdykoliv s ubytováním skončit bez jakékoliv sankce.
Neřešitelné? Ale kdepak. Podobné problémy jako my řešila řada moderních zemí, a vlastně je řeší trvale. Existence skupiny sociálně slabších občanů je prostě doprovodný jev svobodné, trhem ovládané společnosti a proto by bylo vhodné, abychom nevymýšleli nefunkční Potěmkynovy vesnice či se neukájeli vizí o tom, že to jen tak zařídíme.
Co je tedy v zemích okolo nás obvyklé?
Za prvé větší pozornost tomuto problému. 25 let, od doby návrhu koncepce bytové politiky zpracovávané ještě vládou Mariana Čalfy sestavované zmocněncem vlády Karenem, přes pokusy prof. Cepla, Prof. Holmana (to za vlády Václava Klause), přes vlády levice a pravice se tomuto problému každá vláda vyhýbala. To je dluh historický. Mohl bych jako nestor v této oblasti dokazovat, že nebyl jediný ministr, snad ani premiér v uplynulé době, se kterým bych o tomto problému nehovořil, využívaje přitom zkušeností z mezinárodních organizací sdružujících subjekty poskytující sociální bydlení, například CECODHAS (komise zemí EU pro sociální bydlení sdružující obce, neziskovky a podobně). Tak přezíravě jako my se k tomuto problému žádná moderní zem nechovala.
Za druhé nepodjatý a pravdivý přístup k problémům. Chudoba má různé příčiny a osoby vyloučené, či vyloučením ze společnosti ohrožené mají řadu návyků a sklonů, které většinové společnosti vadí. Hluk, špína, neúcta k majetku, alkohol, kriminalita. Nemůžeme se tvářit, že tyto jevy vyloučené lokality netrápí u nás. Jak toto za hranicemi zvládají? Předně sociálním dohledem, pomocí, sociální prací. Přátelským přístupem je-li reakce přátelská. Sociální práce je v těch nejohroženějších skupinách prvořadá. Přetnout začarovaný kruh zanedbanosti, nevzdělanosti, závislosti jen na dávkách, jejichž výplatu považuje potřebný za povinnost státu. To nelze řešit jinak, než sociální prací, též s pomocí nevládních organizací a vytvářením středisek sociální práce a rekvalifikace obcemi. Bez vzdělání budou generace stále opakovat své návyky.
Ale nejen to. Například v Británii je obvyklé, že ve společných prostorách domů, kde jsou tito lidé též ubytováni, je kamerový systém. A kdo je zde ubytován, je on a celá jeho rodina zaznamenána do databáze. Cokoliv se stane v domě, poškození, krádež, porušení dobrých mravů, je ihned identifikováno a to zcela adresně.
A konečně to nejvýznamnější, co naší vizi schází nejvíce. Existence levnějšího nájemního bydlení poskytovaného neziskovým sektorem. Jednak obec má právo zakládat či iniciovat založení různých forem neziskových společností, bytových asociací (Británie), obecně prospěšných společností bytových (Rakousko), systém nájemních bytů s regulací (HLM-Francie) a podobně. Významnou roli pak hrají nezisková bytová družstva. Do tohoto sektoru mohou mířit za důstojným bydlením i ti, co určitou schopnost platit nájem mají, v družstvech dokonce spolupracují při splácení úvěru, což je pro ně též speciální formou úspor, které získají, pokud byt opustí a odejdou za „lepším“ bydlením. Bez obnovení tohoto sektoru v některé z možných podob zůstane systém nefunkční. To je největší nedostatek koncepce.
Dodal bych ještě že je obvyklé, že obec může při povolované staveb obytných souborů ve stavebním řízení požadovat určité procento bytů předurčených pro sociální bydlení, mnohde až do výše 30%, podle místních potřeb.
A tak bych si přál, aby vláda koncepci schválila, ovšem současně vyjádřila nutnost jejího paralelního dopracování o vznik neziskového sektoru v některé z možných alternativ. A dala obcím kromě povinností též práva jak byty pro potřebné získat. Pak můžeme doufat, že v průběhu deseti patnácti let se tato oblast skutečně zlepší a povede sociálně slabé k důstojnosti či šanci na normální život. Jen tudy vede cesta.
