O obou tématech, která spolu vzájemně souvisí, zde panuje řada mýtů. A právě ony mýty spojené s neznalostí problematiky brání jakékoli smysluplné diskusi. Proto bych rád poukázal na pět největších mýtů, týkajících se situace v Česku - případně v EU jako celku – a uvedl věci na pravou míru:

Většina nelegálních uprchlíků utíká kvůli syrskému válečnému konfliktu: Nelze popřít, že se jedná o velmi podstatnou část žadatelů o azyl v EU, ale netvoří většinu. Celkový počet lidí prchajících ze všech válkou postižených oblastí je samozřejmě vyšší. Nicméně pouze 25 % uprchlíků pochází z válkou zmítané Sýrie, zbytek odchází ze svých domovských zemí z jiných oblastí. Někteří taktéž před válečným konfliktem, jiní před pronásledováním a další třeba jen za lepším životem.

ČR nepřijímá uprchlíky a země je uzavřená vůči cizincům: 4,1 % cizinců v ČR je relativně málo ve srovnání s většinou „starých“ členských zemí EU, ale daleko více než u většiny nových. K Estonsku a Lotyšsku bych chtěl dodat, že vysoký podíl je zde daný kvůli etnickým Rusům, kteří nezískali občanství, protože neprokázali dostatečnou znalost tamního jazyka. S „mýtem č. 2“ je úzce spjatý i třetí mýtus.

ČR je pro migranty pouze přestupní stanicí, tedy tzv. tranzitní zemí: Nyní už je cílovou zemí, přinejmenším pro některé skupiny jako jsou např. Ukrajinci. Není bez zajímavosti, že ČR patří k 10 zemím s největším počtem lidí ukrajinského původu. 105 000 lidí původem z Ukrajiny žijících v Česku se uvádí jako oficiální číslo z konce roku 2013. Jiná čísla mluví o 120 000 Ukrajincích, a to jsou započítáni pouze ti, kteří zde pobývají legálně. Skutečné číslo bude tedy pravděpodobně mnohem vyšší. Totéž platí i o Vietnamcích pro které je právě Česko jedna z předních cílových destinací.

Česko není ochotné udělovat mezinárodní ochranu: Je pravdou, že Česko nepatří k nejžádanějším azylovým destinacím. Nicméně kritika v duchu „Česko nechce přijímat uprchlíky“ není na místě. Ministerstvo vnitra vydalo v roce 2014 ve věci udělení či neudělení mezinárodní ochrany celkem 1 050 rozhodnutí, z toho v 376 případech byla přiznána mezinárodní ochrana ve formě azylu či doplňkové ochrany. Jinými slovy, ve více než třetině případů bylo žádosti vyhověno. Je také třeba mít na paměti, že pravidla pro udělení azylu jsou velmi přísná. Žadatel musí o azyl či ochranu požádat v první bezpečné zemi. ČR má hranice pouze s členskými státy EU a nemá ani přístup k moři, čímž lze vysvětlit relativně nízký počet žádostí. Trend v rámci EU je navíc takový, aby se sjednotila azylová politika ve všech členských zemích viz. Dublinský systém.

Na azylovou politiku a začleňování cizinců jde nedostatek peněz: Česká republika má řadu programů na podporu azylové a imigrační politiky. Navíc z rozpočtu EU putuje další 1 miliarda eur, kde je více jak 50 milionů eur z České republiky. Peníze na podporu integrace cizinců jdou právě i z evropských zdrojů, zejména v rámci programu s názvem „Lidské zdroje a zaměstnanost“. Řada lidí srovnává také operace Marem nostrum a Triton z pohledu peněz. To je však naprostý nesmysl. Už dnes víme o případech zdvojeného financování v Itálii nebo Řecku, operací z peněz EU nebo s velkou nehospodárností. Frontex vnáší do operací pořádek a tolik potřebnou součinnost.

Co z toho vyplývá? Otázka uprchlíků z válkou ohrožených oblastí Blízkého východu je pouhou součástí (byť ne nevýznamnou) celé problematiky uprchlíků a lidí hledajících nový domov, či alespoň dočasnou ochranu v Evropě.

Obecně Česko není zemí tak nepřátelskou a uzavřenou vůči cizincům, jak by se některým mohlo zdát. Rostoucí počty cizinců o tom svědčí více než výmluvně. Není tedy už pouze přechodnou zemí, ale i místem, kde se lidé, zvláště ti pocházející z dvou inkriminovaných, chtějí trvale usadit.