In dubio pro natura - v pochybnostech ve prospěch přírody | ParlamentniListy.cz

Markantní je to v Pompejích, které byly zasypány popelem Vesuvu roku 79 našeho letopočtu. Pompeje jsou i skoro dvě milénia po svém zničení synonymem apokalyptické zkázy.

Lidé od pradávna před přírodou měli respekt, věděli, že jejich život je s ní nerozlučně spjatý. Uctívali zemi, vodu, slunce a příroda jim to oplácela v dobrém i ve zlém.

Voda, půda-potraviny, lesy, ovzduší- kyslík,, energie a tak dále... životní prostředí uspokojuje tolik z našich životních potřeb. Ochranou životního prostředí a jeho obezřetným využíváním chráníme sebe a naše potomky; naše zdraví a přímo i naše přežití je v sázce.

Životní prostředí je „prioritním veřejným zájmem“

Problém životního prostředí má rozměr celosvětový, a EU musí také aktivně působit, a to na úrovni členských států i v mezinárodním měřítku, formou nápravných opatření týkajících se konkrétních environmentálních problémů. Evropská politika životního prostředí, opírající se o článek 174 Smlouvy o založení Evropského společenství, usiluje o zajištění udržitelného rozvoje evropského modelu společnosti. Náš stát sice chrání životní prostředí ústavou a řadou zákonů, ale dokud to nebude odpovědností všech lidí, budou se potýkat s nedotažením tohoto problému a různé nám neznámé vzájemné interakce se nám mohou vymstít.

Odpovědnost za ŽP Čl. 35 odst. 3 LZPS

Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat ŽP, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Čl. 11 odst. 3 LZPS

Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a ŽP nad míru stanovenou zákonem.

Princip předběžná opatrnost ŽP dle § 13 zákona č. 17/1992 Sb. o životním prostředí „Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde." Tak zvaná „presumpci pochybností“ („in dubio pro natura“).

Existují akce a re-akce, které jsou průhledné a snadno pochopitelné. Je však bezpočet jiných akcí, jejichž příčinu neznáme a ani pro ně nemáme vysvětlení. Tyto akce se mohly odehrát v minulosti před desetiletími, staletími nebo dokonce i před miliony let. A mohou mezi sebou navzájem působit. Není pochyb o tom, že dávný člověk, konfrontován s akcemi, kterým nemohl rozumět, nebo které nedovedl vysvětlit, je považoval za akce neznámých sil. Nyní, miliony roků později, moderní člověk žije obdobným způsobem s neznámem. Dobře ví, že nevysvětlitelná akce ho může zasáhnout jako blesk z čistého nebe, smrtelně končící autonehoda, nebo neléčitelná nemoc. Každý den přináší příhody, které nedovedeme vysvětlit.

Při boji s tímto neznámem si ideologie materialistická vypomáhala výkladem, že „mozek je projevem vysoce organizované hmoty“ a neexistuje neznámo, ale zatím nepoznatelné, které odpovídá stávajícímu vědeckému poznání.

Co jiného může moderní člověk učinit tváří v tvář akcím vyvěrajícím z „Neznáma“ než to, co dělal člověk v dávnověku? Modlí se. Modlitba je článek mezi člověkem a „Neznámem“. Člověk si uvědomuje, že je soustavně vystavován nevysvětlitelným akcím, které jsou zásahem „Ignota“ a pociťuje elementární potřebu kontaktovat sílu, z níž akce pocházejí. A proto se modlí. Ateisté popírají existenci Boha, ovšem i oni zaznamenávají ve svém životě akce „Neznáma“. Lidé dali Neznámu různá jména jako Bůh, Allah, Jahwe, ale neodvažují se použít jméno Bůh pro „Neznámo“.

Tisíce let se lidé snažili pochopit „Ignotum“ a popsat je nejrůznějšími symboly a koncepty. Když apoštol Pavel navštívil Athény, učinil před skupinou kněží následující poznámku: „Mužové athénští, všude kolem sebe vidím, že správně uctíváte bohy v bázni. Když jsem se prošel a navštívil vaše posvátná místa, našel jsem jeden oltář s nápisem „Neznámému bohu“. Mohlo to být „Ignotum“?

„Ignotum“ má velký význam i v právním systému. Zákony jsou vždy uzpůsobeny tak, že je možná výjimka v jejich platnosti, v případě „force majeure“ lidé mají na mysli sílu, jíž není možné stavět se na odpor - něco nepředstavitelného mimo lidskou kontrolu. Dříve se obvykle říkalo „Z boží vůle“. Lidské reakce na Neznámo v průběhu tisíciletí jsou tak rozmanité, že ani nejrozsáhlejší encyklopedie by je nemohla obsáhnout. Dnes je tento institut zahrnut snad do všech právních systémů na světě za přispění teoretických právních věd v jednotlivých zemích. Existence vyšší moci nebo „vis major“, může vyloučit použití v teorii objektivní odpovědnosti s ohledem na nemožnost předvídat takové události.

Smidakovy Principy získávají konečnou podobu skrze „Ignotum“, začleněného do řetězce moci a odpovědnost při respektování principu akce a re-akce. Goethe to vyjádřil asi takto: „Největším štěstím myslícího člověka je prozkoumání poznatelného a klidné uctívání toho, co prozkoumat nelze.“

Nezjistili jsme, kdo první řekl „Vox populi vox dei.“ „Hlas lidu, hlas Boží.“ Dá se říci, jestliže je potlačován hlas lidu, je potlačován i hlas Boží. Znamená to, že principy Moci a odpovědnosti a Akce a re-akce jsou potlačovány. Neznámý, který nám odkázal přísloví „Vox populi vox dei“, žil někdy mezi Senecou starším a Alcuinem (rádce Karla Velikého). Alcuin měl určitě k tomu citátu výhrady, neboť napsal: „Není třeba naslouchat těm, kteří říkají, že hlas lidu je hlas Boží; křik chátry má vždy něco společného s šílenstvím.“ Co říká Alcuin, nemůže být správné. Člověk musí disponovat odpovídající mocí, má-li nést odpovědnost. Musíme respektovat „Moc a odpovědnost“, musíme respektovat „Akci a re-akci“. Přehlížení nebo potlačování „Moci a odpovědnosti“ a „Akce a re-akce“ vede ke katastrofě. Omyly tohoto druhu nevznikají, dá-li se lidem příležitost říct své mínění a reagovat na všechny akce přicházející shora, a je-li jim dána možnost, aby sami zásadním způsobem ovlivnili rozhodnutí.

Hlas Boží, který je v hlasu lidu, je instinkt včas varující před nadměrným rizikem a nebezpečím, a také před sobectvím vládnoucích. Potlačování re-akcí lidu je proto smrtelně nebezpečné. Společnost je správně řízena, jestliže je možné zdola odpovídat principem „Moci a odpovědnosti“ a principem „Akce a re-akce“ na každou akci vycházející shora. Stát je organizován podle lidské spravedlnosti, je-li princip „Moc a odpovědnost“ respektován všude a lidem je dovoleno reagovat na cokoliv, co se děje nebo o čem lze předpokládat, že se přihodí.

Básník Hésiodos se narodil v Řecku 700 roků před Kristem. Ve své knize „Dílo a dny“ napsal: „Nikdy nezmizí pověst, kterou mnoho lidí šíří, neboť Bůh sám je touto pověstí.“ Znamená to, že lidu musí být nasloucháno. To znamená, že principy „Moci a odpovědnosti“, stejně jako „Akce a re-akce“, by měly být respektovány.

Seneca senior, který se narodil 55 r. před Kristem v Cordobě ve Španělsku a zemřel 40 let po narození Krista, napsal: „Crede mihi, sacra populi lingua est.“ – „Věř, i hlas lidu je svatý.“ Jak jasně Seneca ukázal, lidu se musí naslouchat, oba principy „Moci a odpovědnosti“ a „Akce a re-akce“ musí být respektovány, jsou od sebe neoddělitelné.

Na každou akci ze strany vlády, ať již aktuální nebo zamýšlenou, může být nalezeno skutečně stabilní řešení. Tímto způsobem je respektován princip „Moc a odpovědnost“. Lidé totiž přijímají odpovědnost pouze za ta řešení, na nichž se sami podíleli.

Hobbes specifikoval zákon přírody ve svém díle Leviathan, říká Lex naturalis je „předpis neboli obecné pravidlo objevené rozumem, které člověku zakazuje dělat to, co ničí jeho život nebo ho zbavuje prostředků nezbytných k jeho zachování.“

Neznámý autor přísloví „Vox populi vox dei“ - „Hlas lidu hlas Boží“- těžko mohl předpokládat, že lidstvo jednoho dne bude mít tolik moci, aby zničilo svět. Avšak v dnešních podmínkách by možná akceptoval nabídku „Hlas přírody, hlas Boží.“ Lidé musí respektovat principy „Moci a odpovědnosti“ i „Akce a re-akce“ nejen ve vztahu člověka k člověku, ale také ve vztahu k životnímu prostředí. Lidé podnikají mnoho akcí, v nichž mohou prokázat, že jejich činnost je prospěšná i pro jiné lidi. Musí však také zjistit, zdali jejich akce, i když jsou správné pro člověka, jsou také správné pro přírodu. Pak mohou shledat, že to, co je dobré pro lidského jedince, může způsobit katastrofální re-akci v přírodě. A co je katastrofální pro přírodu, má současně i katastrofální účinek pro lidstvo. Vidíme, že re-akce přírody na naše akce není brána v potaz. Člověk získal takovou moc, že může zničit svět; a skutečně ho zničí, pokud nenabude odpovědnosti odpovídající moci. To je strašlivý příklad toho, co se stane, není-li respektován princip „Moci a odpovědnosti“. Znamená to zhroucení světa, který lidé okupovali po tisíce let.

Podle Jonase nejstarší sny lidstva o blahobytu a spravedlivé společnosti, o ovládnutí přírody, zamýšlené s cílem dosáhnout lidského štěstí, totiž považuje za uskutečnitelné pomocí technických prostředků, a tento utopismus je nejnebezpečnějším právě proto, že se stal idea1istickým pokušením dnešního lidstva. Věda lidstvo obdarovává dosud nikdy nepoznanou silou, a dodává stále podněty hospodářství, volá po etice, která dobrovolným omezením zastaví jeho moc, aby se nestala pro člověka zkázou. Přemrštěnost jeho vytyčených cílů, které selhávají jak z ekologického, tak z antropologického hlediska, staví princip odpovědnosti proti skromnější úloze, kterou přikazují strach a úcta, zachovat člověka v trvalé mnohoznačnosti jeho svobody, kterou nikdy nemůže zrušit žádná změna okolností, zachovat neporušenost světa proti přehmatům a nekontrolovatelné moci. Dnes již nepostačuje, aby jednotlivci ctili zákony, ukazuje se, že nová dimenze odpovědnosti nemůže mít jenom podstatu etickou v přítomnosti jako spravedlnost, milosrdenství, poctivost, ale musí být slučitelná s trváním lidského života na Zemi v budoucnosti.

Jako příměr může sloužit vyjádření Alberta Einsteina, který k sestrojení atomové bomby přispěl, ale po válce se snažil o odzbrojení. Tehdy napsal: „Nevím, jakými prostředky bude vedena třetí světová válka. Vím ale, že čtvrtá světová válka bude vedena pazourky, oštěpy
a kyji". Někteří vědci tehdy řešili otázku odpovědnosti, vědeckých teorií a výzkumů za osud lidstva.

Globální potřeby lidstva ve střetu s regionálními zájmy vedou k devastaci Země. Vytrácí se odpovědnost, a na nezdary se poukazuje jako na neurčitou substanci a někdytaké na Boha. Člověk ale Boha a přírodu zabíjí a ničí. Neuvědomili jste si, jak hrozných skutků jste se dopustili vůči přírodě? Nemysleli jste na vlastní odpovědnost při uplatňování své moci? Kdo dal naší generaci právo, aby využila všeho na Zemi pouze pro sebe? Proč nemyslíme na budoucnost? Jak to, že nevidíme nebezpečí číhající na ty, kteří přijdou po nás? Nikdy jsme se ani na okamžik nezastavili, abychom si uvědomili, jaké účinky bude mít naše činnost na generace, které přijdou po nás? Nikdy jsme nepřerušili plenění této planety, abychom podrobili zkoušce nekonečný řetězec re-akcí, které vyvolaly naše vlastní akce? Při této odpovědnosti si položíme otázku: Máme právo, zdevastovat Zemi, na níž nespočetné generace žily po statisíce let společně s přírodou? Odpověď zní, nemáme toto právo. Naše moc je větší a překročila odpovědnost za naše chování, nejsme schopni tuto moc a její následky restituovat na původní stav, a ani na to nemáme prostředky.

Vztah člověka a boha se snaží ukázat řešením nihilismu u F. Nietzscheho: „Bůh je mrtev a my jsme ho zabili,“ a ptá se, jak budeme bez něho žít. Své vlastní poslání ale chápe jako překonání tohoto nihilismu vlastní vůlí a tvořivostí, tím, že „člověk je něco, co musí být překonáno“ a že je „mostem k nadčlověku“, může se mu „nihilismus“ ukázat jako osvobození od falešných představ a nadějí. Podle něho je nihilismus přímým důsledkem „smrti Boha“, kterou však dávno připravila a nepřímo způsobila celá západní tradice, počínaje Platonem, a zejména pak křesťanství. Pojednávaná témata „smrti Boha“, „vůle k moci“ a „nadčlověka“ jsou dodnes předmětem diskusí a polemik. Jeho nejznámějším spisem je „Tak pravil Zarathustra.“

Všichni lidé chápou potřeby životního prostředí někdy skrytě, a někdy hlasitě volají, až když se jich to jich nějak dotkne. Někteří si tyto pojmy uvědomí jednou za rok při Dni Země a dělají k tomu různé akce pro ochranu životního prostředí. To, že je otázka formy jakou to lidem sdělíme je příklad premiérové představení Městského divadla ve Zlíně "Malované na skle".Vypráví vztah přírody, mládí lásky a k tomu samozřejmě patří jaro, kdy příroda je mimořádně pestrá a krásná. Diváci ocenili představení samými jedničkami, což se patrně v historii divadla ještě nestalo. ukazuje to, že lidé mají problematiku velmi hluboce ve své duši zakořeněnou jenom je ji potřeba rozvinout.

Duben 2015 JUDr. Ing. Karel Nedbálek, PhD.

advokátní koncipient

AK Slušovice

Česká Suverenita