První „ránu“ družstevnictví u nás dala po roce 1948 vláda pod vedením jedné strany tím, že považovala družstva za příliš kapitalistická a postátnila je, nebo zakládala subjekty, které ani zdaleka družstevní hodnoty neuznávaly – tedy Jednotná zemědělská družstva.
Druhou ránu pak dala nová politická reprezentace po roce 1989, když se nedomyšlenými transformačními zákony chtěla vypořádat nejen s družstvy zemědělskými, ale hodila je všechny do jednoho pytle a nutila své představy i družstvům bytovým.
Mám obavu, že třetí ránu družstevnictví dala vláda Nečasova přijetím nové civilní legislativy – občanského zákoníku a zákonu o obchodních korporacích. O tom chci napsat dnes pár řádek.
Paní profesorka Irena Pelikánová v polovině devadesátých let mě v našich rozhovorech o úpravě družstevního a vlastnického bydlení vytkla, že to, o čem hovořím jako o nové právní úpravě družstevního a vlastnického bydlení musí být srozumitelné a aplikovatelné laiky. Vyčlenila stupnici kvalifikace – laik, zasvěcenec, odborník a ptala se mě, zda je člen družstva schopen posoudit právní úpravu, kterou jsme navrhovali. Argumentovala tím, že lidé chtějí bezpečně bydlet a ne studovat složité právní konstrukce.
Pak ale odešla kamsi do Evropských justičních struktur a uvolnila při tvorbě nové civilní úpravy prostor týmu prof. Eliáše, nesporně významného civilisty, který však zůstal odtržen od praktické role práva a vytvořil složitý, mnohdy nerealizovatelný právní model, který přináší jen a jen problémy.
V absurditě doby pak novému ministrovi Robertu Pelikánovi klepe na dveře tlak odborné veřejnosti s argumenty, že tu legislativní směsku potřebného a nesmyslů je třeba oddělit a zákony měnit. Ale moc se nespěchá.
Politici rádi myslí v jednoduchých postulátech typu „musíme počkat, až se nová právní úprava usadí“. Zejména poslanci pak vedou trvalé boje s vizemi střetu starého (družstevního) s novým (??), nevěda zhola nic o tom, že členy družstev je ve světě téměř miliarda obyvatel, a že je nevymysleli komunisté.
A tak akademičtí legislativci od zeleného stolu před dvěma lety prosadili úpravu, která vykazuje tolik neřešitelných absurdních problémů, až je to k nevíře. Ale zdá se, že ani vládu současnou to příliš nepálí. Troufnu si předpovědět, že se začnou o problém zajímat, až jim více než 4 miliony lidí, bydlící ve vlastnických či družstevních bytech, začnou po právu vyčítat, že jim znemožnili klidné a spokojené bydlení.
Když jsme na semináři České společnosti pro rozvoj bydlení minulý pátek tento problém analyzovali, pak se mnohé absurdity argumenty odborníků ukázaly horší, než se zdálo dříve.
Přednášející[1]konstatovali, že situace po přijetí nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 není rozhodně lepší, než před tímto datem. Nová úprava nastolila mnoho problémů, ke kterým dodnes odborná veřejnost nenalezla praktická řešení prostě proto, že mnohdy neexistují. Je to tak zlé, že se veřejnost naučila žít mimo právní rámec a zjišťuje, že se vlastně nic neděje, ač nesplnění některých nařízených úkonů, třeba přijetí nových stanov, bylo a je sankcionováno likvidací družstva. O nic lepší je i situace v bydlení vlastnickém.
Praktičtí právníci volají po novele jednak technické, která by měla odstranit nedořečené věty, neřešitelné mezery, věcné, která by odstranila sice jasná, ale nesmyslná či nadbytečná opatření a koncepční, která by měla přinést úplné přepracování zákonů.
Tak například proč vedle sebe má existovat dvojí režim úpravy vlastnictví – stará úprava jednotky a nová úprava bytového spoluvlastnictví, když mezi nimi je těžce překročitelná bariéra změn podmínkou absolutní, tedy stoprocentní shody všech vlastníků? Teoreticky možné, ale v praxi nedosažitelné.
Též jakákoliv změna prohlášení vlastníka je podmíněna shodou všech vlastníků. Nikdo neumí překlenout rozpory mezi účelem užívání bytu a účelem užívání stavby, což je jednou civilněprávní úprava občanským zákoníkem, podruhé úprava stavebním zákonem. Jak dosáhnout harmonizace i při formální změně? Rekoulaudací?
Co když jsem si byt koupil v domě, kde všechny jednotky jsou kolaudovány jako byty a najednou se to částečně změní na kanceláře či provozovny? Proč mě zákon stěžuje když si přeji aby se mé společenství řídilo novou právní úpravou, kterou bych chtěl aplikovat? Kdo vyloží kdy má, či kdy by mělo vzniknout společenství vlastníků. Ze zákona, nebo až budu chtít? A proč je tomu tak? Raději již nepokračovat v úvahách nad textem zákona.
Podíváme-li se do úpravy družstva, je to ještě horší. Základní filozofií současnosti je, že družstvo je pro člena nebezpečný predátor, diktátor a že tomu je třeba zabránit tím, že kvórum pro významnější změny je pro přijetí stoprocentní. Kdo chodil po schůzích samospráv ví, jak velký nesmysl toto je. Družstvo tvoří členové, ti mají v rukách svůj osud. Ale když chtějí upravit stanovy, což po přijetí nové úpravy udělat musejí, tak musí mít souhlas všech členů, což je zcela nemožné. A to pod sankcí zániku. Může mě uspokojit, že soudy dělají, jako když nic nevidí, a tuto pitomost prostě tolerují?
Ale nejen to, ale i třeba pravidla pro nájemné družstevního bytu. Úpravu družstevního nájmu řeší opět jen stanovy družstva. Na jejich přijetí je třeba sto procent hlasů. Tedy každý jeden, třeba z několika tisíc členů má právo veta. Družstevní nájem dnes žádný právní předpis neupravuje. Notáři (ale jen někteří) se to snaží vyřešit tím, že to „bude jako doposud“. Tedy že se nenavrhuje žádná změna. Ale to mají laici řešit právní zmetky tím, že budu zákony ignorovat? Družstvo je vhozeno mezi ostatní korporace, akciové společnosti, a podobně. Kde jsou mezinárodně uznávané družstevní hodnoty a principy? Demokracie daná hlasováním většiny, solidarity, volitelnost členů? Hloupě napsaná ustanovení kdyby četl Antonín Randa, proslulý větou, že „zákony by se na zlatých vážkách vážit měly“, který byl autorem již zmíněného prvního družstevního zákona v roce 1873 tak by všechny naše ctěné profesory vyhodil z fakulty.
A to již nehovořím o řízené možné likvidaci, o které mluvila šéfka legislativního odboru svazu bytových družstev. Ten má přes 630 tisíc bytů v jejich členských družstvech a ta vykazují cca 337 milionů vymáhaných pohledávek, ze kterých je, dle jejich odhadu asi 24 milionů předem nevymahatelných. A to dík přednostním právům některých věřitelů, zejména bohatých hypotéčních bank. Jak se to řeší v praxi? Aby družstvo přežilo, pokryjí za výtečníka pohledávky ze svého, tedy rozdělí je mezi sebe a splatí. Ještě horší je situace při využití institutu oddlužení. Když jej soud schválí, může dvě třetiny pohledávek, většinou na nájemném, družstvo odepsat a…opět jej zaplatí všichni ostatní členové. Divíte se pak argumentům, proč do domů nechtějí ostatní družstevníci na první pohled problematické nájemníky ale je jim to málo platné – družstvo dnes nemůže nikterak zamezit převodům práv členem družstva téměř na kohokoliv. Na Mostecku se prý takové byty prodávají za tisíc korun, o takové sousedy nikdo nestojí. A vláda má zavřené oči.
Uznejme, že toto není, byť jen příkladmo vybrané, přehlídkou legislativní uvážlivosti. Ani od tvůrců zákonů – předkladatelů, ani politiků, poslanců a senátorů. A vláda vládnoucí již téměř rok a půl nenaslouchá apelům Valného shromáždění OSN o podpoře družstev, nenalézá důvod se družstevnictví a jeho problémům více věnovat například formou Rady vlády pro družstevnictví, která zde již před lety fungovala a jak je vidět, měla by co řešit. S družstvy nekomunikuje, spravedlnost váhá, místní rozvoj s myje ruce.
Snad, až politici pochopí, že se obě části zde popsané – vlastnická a družstevní, týká přes 4 milionu obyvatel, začne jednat. Nebude avšak již pozdě? Pro ně i pro občany?
[1] JUDr. Marek Novotný, JUDr. František Lébl, Mgr. Kateřina Horáková, JUDr. Ivan Přikryl, Mgr. Martin Kroh a Ing. Milan Taraba
