Hitler ho generalitě vyložil už na poradách 9. ledna, 17. a 30. března 1941. „Válka proti SSSR“ – prohlásil tu – „bude přesným opakem normální války na západě a severu Evropy“. Cílem je „totální destrukce Ruska“, jeho „likvidace jako státu“. Válka „jako boj dvou ideologií“. „Nasazení krajního  násilí.“ „Sprovodit ze světa musí nejen Rudou armádu,“ ale i „celý mechanismus řízení“ země. „Vyhubit komisaře a komunistickou inteligenci.“ „Vyplenit světonázorové kořeny ruského lidu.“ 

Trestní odpovědnost za vše, co jí jinak podléhá, rušila na okupovaných územích SSSR už direktiva z 28. dubna 1941. Wehrmachtu i všem represívním složkám naopak přímo ukládala „popravit každého, kdo projeví sebemenší odpor či soucit s partyzány“. „Bez soudu a rovnou na místě.“  

Pro ty, co přežijí, počítala s „deportací na Sibiř“. Anebo s jejich „otrockou subordinací árijskému panstvu“. S oporou v rasistické „koncepci“, jež mezi   „podlidi“, „překážející existenci a rozmnožování vyšší rasy“, řadila Rusy i všechny ostatní Slovany. „Teorie životního prostoru“ („Lebensraum“), který má válka znásobit, byla „státní rezónou“ nacismu už roky před ní. 

Šéfovi gdaňského senátu Rauschningovi ji Hitler přiblížil po lopatě: „Jedním ze základních úkolů německé státní správy je zabránit rozvoji slovanských ras navždy a všemi prostředky. Přirozené instinkty všech živých stvoření nám napovídají, že nad našimi nepřáteli je nezbytné nejen vítězit, nýbrž také je zničit.“

Himmlerovi, jejž jmenoval i „říšským komisařem pro upevnění německé rasy“, uložil zajistit „návrat říšských Němců a ´Volksdeutsche´“ a „vytvářet nová osídlení úměrně rozšiřování německého životního prostoru na Východě“.

„Na poradě svého hlavního stanu 16. července 1941 za Göringovy, Rosenbergovy, Lammersovy, Bormannovy a Keitelovy účasti definoval nosné úkoly nacionálně-socialistické politiky takto: ´Základní princip spočívá v tom, jak tento koláč rozdělit co možná adekvátně, tak abychom ho mohli: za prvé ovládat; za druhé řídit a za třetí exploatovat.´ Na téže poradě Hitler oznámil, že po porážce SSSR musí být území ´Třetí říše´ rozšířeno východně přinejmenším po Ural. ´Součástí říše,´ prohlásil tu, ´se musí stát celé Pobaltí, Ukrajina, Bělorusko a Krym i s přilehlými regiony, volžské oblasti i region s centrem v Baku´.“

Zato část „severozápadních oblastí Ruska“ („až po Archangelsk“) slíbil už v roce 1940 Finsku. Na tučnou kořist vábil i své ostatní válečné satelity.  Rumunsku, dokud mu vládl Antonescu a hnal svá vojska po boku wehrmachtu, měla připadnout Besarábie, severní Bukovina i nemalý kus Ukrajiny. Horthyho Maďarsku – někdejší východní Halič (včetně ropných nalezišť) a Transylvánie. S Mussoliniho Itálií a militaristickým Japonskem si chtěl porcovat svět hlavně v jiných končinách.

Himmler už 25. května 1940 předložil „koncepci“, nazvanou „Některé úvahy o tom, jak naložit s místním obyvatelstvem východních oblastí“. Stálo tu: „Jsme maximálně měrou zainteresováni na tom, aby se národy východních oblastí v žádném případě nesjednocovaly, nýbrž naopak štěpily na co možná malé větve a skupiny.“ Konkrétní plán, jejž z toho Himmler vyvodil už 15. července, „během následujících 25 – 30 let předpokládal likvidaci a deportaci 80-85 % obyvatel Polska, 85 % obyvatel Litvy, 65 % populace západní Ukrajiny, 75 % obyvatel Běloruska a po 50 % populace Lotyšska, Estonska a Čech.“

„Na území, podléhajícím německé kolonizaci, žilo 45 miliónů lidí. Minimálně 31 miliónů těch, kdo budou prohlášeni za ´nežádoucí z rasových důvodů´, mělo být deportováno na Sibiř.“ A „na ´osvobozená území´“ – „ihned po porážce SSSR“ – „přesídleno až 840 tisíc Němců“ „Další dvě vlny přesídlenců“ – „v úhrnném počtu 1,1 a 2,6 miliónu“ – „měly následovat během dalších dvou až tří desetiletí“.

„V září 1941 nařídil Hitler na sovětských územích, z nichž budou ´říšské provincie´, provádět ´plánovitou rasovou politiku´.“ „Rozmístit tu a vybavit  půdou nejen Němce, ale i ´jazykově a pokrevně spřízněné Nory, Švédy, Dány a Holanďany. Při kolonizaci ruského prostoru musíme říšským rolníkům zajistit výstavní sídla. Německé úřady rozmístit do velkolepých budov – gubernátorských paláců. Vše, co Němci potřebují k životu, pěstovat  hned kolem měst. V německých vesnicích, vyrostlých do 30 – 40 kilometrů kolem nich a ohromujících svou krásou…Vznikne jiný svět, v němž bude Rusům žít povoleno. Ovšem za jedné podmínky: pány budeme my. Dojde-li ke vzpouře, vyřídí jejich města pár bomb a basta. Jednou za rok provedeme metropolí říše skupinu Kyrgyzů, aby je naplnila vědomím moci a velikosti své architektury. Východní prostor se pro nás stane tím, čím byla Indie pro Anglii.“

„Po porážce u Moskvy Hitler své spolubesedníky utěšoval: ´Ztráty nám vynahradí a mnohonásobně přečíslí sídla německé čisté krve, která vytvořím na Východě…Právo na půdu patří podle věčného zákona přírody tomu, kdo ji dobyl, poněvadž staré hranice růst národa omezují. A to, že my děti, které žít chtějí, máme, dává našim nárokům na znovudobytá východní území za pravdu. Na Východě je železo, uhlí, pšenice, dřevo. Postavíme výstavní  domy a cesty a ti, kdo tam už vyrostou, se do své vlasti zamilují a jednou, tak jako Němci z Povolží, s ní navždy spojí své osudy.“

Rozhodující podmínkou „německé vlády nad Evropou“ byla právě „likvidace biologické síly ruského národa“ (řečeno E. Wetzelem, jedním z vrchních koncipientů „generálního plánu Východ“ v Rosenbergově „ministerstvu pro východní území“). V září 1941, hned po návratu z Ukrajiny, se Hitler ve večerní tirádě k personálu hlavního stanu nechal slyšet: „V Kyjevě shořela celá čtvrt, lidí však ve městě žije stále docela hodně. Působí velice nuzným dojmem, svým zevnějškem se podobají spíš proletářům, a jejich počet by se proto měl snížit o 80 – 90 %.“ V týž den schválil i „Himmlerův návrh konfiskovat klášter, nacházející se poblíž Kyjeva“ („aby se nestal centrem renesance pravoslavné víry a národního ducha“). Poněvadž „Rusové, Ukrajinci a Slované všeobecně patří k rase, která si humánní zacházení a náklady na vzdělání nezaslouží“.

Jinou z Hitlerových vidin si náčelník štábu pozemních vojsk generálplukovník Halder zapsal už 8. července 1941: „Vůdce je nezlomně rozhodnut srovnat Moskvu a Leningrad se zemí, abychom se obyvatelstva těchto měst, jež bychom jinak v zimě museli živit, zbavili kompletně. Úkolu zničit tato města se musí chopit letectvo. Nasadit za tím účelem tanky je nežádoucí. Bude to národní pohroma, jež centra zbaví nejen bolševismu, ale i Moskalů jako takových.“ Tím, že se Moskva „uzavře v kotli, rozbombarduje a nechá vyhladovět“.

9. října 1941 si Hitlerův adjutant poznamenal: „Vůdce vydal rozkaz, zakazující německým vojákům do Moskvy vstup. Město bude obklíčeno a smeteno se zemského povrchu.“ Právě to stálo i v rozkaze z 12. října 1941, rozepisujícím úkoly „okupace Moskvy a zacházení s jejím obyvatelstvem“. Tady figuruje i následující věta: „Riskovat životy německých vojáků při  záchraně ruských měst před požáry a krmit jejich populaci na úkor Německa by bylo vrcholem nezodpovědnosti.“ Totéž se wehrmachtu ukládalo i v dalších velkých městech. S vysvětlivkou, že „čím víc obyvatel sovětských měst zamíří do ruského vnitrozemí, tím větší zavládne v Rusku chaos a tím snazší budou i správa a exploatace okupovaných východních území“. Zachováno má zůstat – stojí v Hitlerově rozkazu ze 17. října 1941 – „jen několik málo ruských měst“.  

Na západní Ukrajině a Bělorusku i v celém Pobaltí „nacismus navázal těsné vztahy s nacionalisty“. Zprvu tam dokonce povolil i atrapy „místní samosprávy“. „Samostatnou státnost však národům Pobaltí a Běloruska nedopřál“ („řešení této otázky přijde na pořad až po válce“). Za „rasově méněcenné“ považoval i tamní kolaboranty. Wehrmacht tu sice dobrovolníky verboval vehementně. Ovšem do čistě represívních složek,  nasazovaných proti partyzánskému hnutí a civilistům, u nichž nacházelo oporu. Byli však plně podřízeni německému velení. „Na vlastní ozbrojené síly a jiné atributy moci neměli nárok ani kolaboranti.“

Plně to platilo i o území, spadajícím pod „říšské komisařství Ukrajina“. Z jeho pravomoci byla navíc vyčleněna rozlehlá teritoria, řízená strukturami „Třetí říše“ v Polsku i ukrajinských jižních sousedech. Vlastního státu, ba i reálné samosprávy se tak marně domáhali i banderovci.   

Hitler své generalitě vysvětlil už 9. ledna 1941: „získá-li Německo nevyčíslitelná bohatství obrovských ruských území“, v „budoucnu je s to bojovat s kterýmkoli kontinentem“. „Štáb ekonomického velení ´Východ´“  byl zřízen už v březnu 1941. Řídil ho Göringův náměstek a předseda dozorčí rady „Hermann Göring Werke“ P. Körner. Vlivné slovo tu měli zástupci Mannsfeldova, Kruppova, Zeissova a Flickova koncernu, I. G. Farben a dalších německých korporací. Na deset tisíc zaměstnanců měl už v říjnu 1941. 

Göringovy „zelené desky“, jak se „Směrnici pro znovu okupované oblasti“ říkalo podle barvy přebalu, „počítaly s územím SSSR jako zdrojem těžby nerostů, expedovaných do Německa“. Nad tento rámec pak už jen s „obnovou závodů, nezbytných pro opravy techniky wehrmachtu“ i „výrobu určitých druhů zbraní“. „Většinu sovětských podniků, vyrábějících civilní produkci, bylo v plánu likvidovat. Göring i představitelé vojensko-průmyslových koncernů měli zálusk hlavně na sovětské ropné zdroje.“ Ropná společnost „Kontinental A. G.“, jejímž prostřednictvím z nich chtěli loupit, vznikla už v březnu 1941.

Za nezřízenou měkkosrdcatost se považovala i praxe kaiserovského Berlína. Himmler to shrnul v článku Germanizovat?, publikovaném v jednom z periodik SS: „Naším úkolem není Východ poněmčit ve starém smyslu slova, tedy okrojovat obyvatelstvu německý jazyk a německé zákony, nýbrž  dosáhnout, aby na Východě žili pouze lidé skutečně německé, germánské krve.“

Masovou exterminaci obyvatelstva okupovaných území ukládala už směrnice pro německé represívní složky, přijatá 28. dubna 1941 souběžně s „Plánem Barbarossa“. „Einsatzgruppen A, B, C a D“ měly fyzicky likvidovat především „komunisty, komsomolce, poslance oblastních, městských, okresních a vesnických sovětů, sovětské inteligenci a Židy“. V „operativním týlu“ navíc postupovalo podobné komando, zvané „Moskva“. „Každá ´Einsatzgruppe´ sestávala z 800 až 1.200 příslušníků SS, Sicherheitsdienstu, gestapa, kriminální a pořádkové policie.“ Jen tři z uvedených komand „povraždily na 300.000 civilistů v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině už do poloviny listopadu 1941“. Do doby, než byly „přeřazeny mezi týlové jednotky, pobily přinejmenším milión lidí“ („podle velice konzervativních odhadů“). 

16. července 1941 vyšel i zvláštní „Rozkaz o komisařích“. Gestapu ukládal, aby z řad sovětských válečných zajatců selektovalo „politicky a rasově nepřijatelné elementy“ („nejenom stranické pracovníky všech úrovní, ale i všechny představitele inteligence, všechny fanatické komunisty a Židy“). Rozkaz byl odvolán už v květnu 1942. I řada vysokých důstojníků wehrmachtu totiž varovala, že „úměrně popravám zástupců velitele pro věci politické odpor Rudé armády razantně sílí“. „´Politruky´ pak nečekala likvidace hned poté, co padli do zajetí, ale v koncentračním táboře Mauthausen.“       

Pronin se propracoval i k hitlerovským plánům „dálniční sítě na okupovaných územích“. Sahat měly až k Donu a Volze  (lemovány ovšem i hustou řadou „opěrných bodů“, vyzbrojených po zuby). 

„Druhý generální plán osídlení“ byl na stole 23. prosince 1942. Pár týdnů před stalingradským debaklem, který ho změnil v trapnou fantasmagorii,  členil „kolonizovaná území“ na „severní“ a „jižní“. Celkem 700.000 km2 a z toho 350.000 km2 orné půdy (území samotné „říše“ činilo k roku 1936 asi 600.00 km2).

„´Generální plán Východ´ předpokládal fyzickou likvidaci veškeré židovské populace, masové vyvraždění Poláků, Čechů, Slováků, Bulharů a fyzické  vyhubení 25 – 30 miliónů Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.“ Byl to „kanibalský plán“. Scénář „detailně propracované genocidy ras a národů průmyslové epochy v polovině XX. století“. Tady už nešlo o „boj o pastviny a loviště,  skot a ženy, tak jako v pravěku“. Tady se „atavistická, rasistická misantropie hnala za ziskem pro velkokapitál, úrodnou půdou pro velké pozemkové vlastníky, zazobané sedláky a generály i po sinekurách pro řadové  nacistické zločince a jejich poskoky“.         

Drtivá většina těch, kdo se na všech těch válečných zločinech aktivně podíleli, vyvázla bez trestu. Zářivou kariéru – nejen v Latinské Americe, ale i samotném Západním Německu – udělaly po válce i vrcholné šarže Hitlerova „východního plánu“. Stovky a stovky jich – v čele s generálem Gehlenem, jedním z vrchních šéfů masakru – fakticky spoluzakládali americkou CIA (a hlavně její špionážní a diverzní struktury v poválečném SSSR i zemích jeho spojenců).

Spoušť, kterou „východní plán“ stihnul napáchat, ilustruje už příklad Běloruska, jedné z nejmenších republik tehdejšího SSSR. Jen tady vyvraždil na 2,2 miliónu lidí. Ke dni svého osvobození zůstalo v Minsku naživu jen 40 procent předválečné populace, v Mogilevské oblasti – 35 procent předválečné obyvatel měst, ve Vitebské – 27 procent a Gomelské jen 18 procent. „Okupant vypálil a pobořil 209 z 270 měst a okresních center, 9.200 vesnic. Zničil 100.465 podniků, přes 6 tisíc kilometrů železnic, rozkradl 10 tisíc kolchozů, zdemoloval  420.996 domů jejich členů a téměř všechny elektrárny. V Německu zmizelo 90 % obráběcích strojů země, kolem 96 % jejích energetických kapacit a 18.500 automobilů, přes 9 tisíc traktorů a tahačů…Do léta 1944 tu zůstalo jen 39 % předválečného stavu koní, 31 % kusů skotu, 11 % vepřů, 22 % ovcí a koz. Nepřítel zdevastoval tisíce institucí školství, zdravotnictví, vědy a kultury, včetně 8.825 škol, Akademie věd, 219 knihoven, 5.425 muzeí, divadel a klubů, 2.187 nemocnic a ambulancí a 2.651 jeslí a školek.“