Většina jich má ale namířeno do Německa a Francie. Z toho také vyplývá postoj těchto zemí: jih si potřebuje odlehčit, Německo chce kvóty pro nově příchozí, aby všichni neskončili u nich, Francie dokonce navrhuje, aby se přerozdělovali i přestěhovalci, kteří již jsou na jejím území.

Naše vláda stanovení kvót pro povinné přijímání běženců odmítá. S tím lze jen souhlasit. Otázka zní, jak dlouho to vydrží. Připomeňme si kauzu Lisabonské smlouvy v roce 2009. Skupina senátorů, jíž jsem byl členem, tehdy smlouvu odmítala v zásadě ze dvou důvodů: ztráta svrchovanosti ČR a dominance Německa nad zbytkem EU.

Obě hrozby byly zaklety ve změně způsobu rozhodování. Lisabonská smlouva totiž v řadě oblastí ruší konsenzuální rozhodování (nezbytný souhlas všech) a zavádí systém většinového hlasování. Týkalo se to mj. společné imigrační politiky. Uváděli jsme lapidární příklad: Představte si, že o tom, koho ubytujete ve svém domě, budou rozhodovat sousedé z ulice. Ti vám nájemníka povolí nebo ne. Také vám ovšem mohou nějakého nařídit. Budete ještě pánem svého domu?

Další čertovo kopýtko je ve váze hlasů jednotlivých členských zemí. Dosud platí, že menší státy jsou zvýhodněny a větší mírně znevýhodněny, aby se zmírnil vliv různé velikosti členských zemí. Tento princip Lisabonská smlouva ruší a hlasy budou "vážit" podle počtu obyvatel. Toto pravidlo vstoupí v platnost v roce 2018. To je ale za chvíli. Pak už bude o Evropě rozhodovat Německo vždy s nějakým velkým spojencem (Francií, Španělskem, Itálií apod.) a několika menšími státy.

Byli jsme tenkrát utlučeni argumenty, že jsme proti EU a že strašíme občany svým postkomunistickým uvažováním. EU přece takhle nejedná... (Mezi naše nejnáruživější kritiky patřil i současný ministr zahraničí Luboš Zaorálek, hle!)

Senátoři nás přehlasovali, Ústavní soud naše námitky zamítl a smlouva platí.

Myslím, že na kvótách pro rozdělování imigrantů názorně uvidíme, o co v ní vlastně šlo. Že jsme tenkrát měli pravdu, to už simůžeme leda strčit za klobouk.