Tragédie, kterou způsobil psychicky nemocný pacient v tomto týdnu, je obrovské neštěstí a je to již třetí podobný případ v tomto roce. Slovy nelze vyjádřit, co musí prožívat pozůstalí, kterým se v jednom okamžiku změnil život, zhroutil svět. Již obě předchozí kauzy ovšem vyvolaly diskuzi, jak takovému neštěstí předcházet. Jak rychle se diskuze objevily, tak i utichly. Nestalo se nic.
Z prvních mediálních zpráv se zdá, že nemocnice v tomto případě postupovala v rámci zákonných pravidel a tak se ministrův krok jeví jako trochu zbrklé rozhodnutí, které možná zakrývá nečinnost Ministerstva zdravotnictví ohledně pravidel posuzování, kterými se psychiatři ve styku s potenciálně nebezpečnými nemocnými musí řídit. Nikdo mimo tento obor netuší, jakému tlaku jsou lékaři při rozhodování vystaveni a jak ostře je sledují dohlížitelé nad lidskými právy, kancelář ombudsmana a někdy i blízcí pacientům, je-li hospitalizace bez souhlasu duševně nemocného protahována. Psychiatr musí velmi pečlivě vážit riziko, kterým pacient může pro společnost být a stavět ho proti právům pacienta.
Za předběžnou opatrnost, která je běžná v jiných oborech medicíny a ostatně i ve všech ostatních rizikových lidských činnosti, je psychiatr doslova peskován a pokud nehrozí riziko "bezprostřední", jak stanoví zákon, má značně svázané ruce. Jak každý ví, je rozhodování v medicíně vždy doprovázené určitou nejistotou, a šedá zóna, ve které se pohybuje psychiatrie, je ještě širší. Z tohoto pohledu se odvolání ředitele proto jeví jako alibistický krok ministra, který měl již dávno o tomto systémovém problému mluvit a řešit ho v rámci reformy a posilování psychiatrie. Po více než ročním působení na Ministerstvu zdravotnictví se ale rýsuje, že čistky mezi kvalitními řediteli, ať to byl SÚKL na začátku, úřad ministerstva v posledních třech kvartálech a ředitelé nemocnic aktuálně, jsou jeho jistou libůstkou. Začíná tím ale dost škodit. Sobě i svému okolí.
Tímto bych chtěl vyjádřit podporu zaměstnancům nemocnice v jejich snažení.