Příkladem je i Kolumbie. Tady to šejdířství koordinuje Bernard Aronson, „vlezlý neokonzervativní ´dozorce´ kolumbijské protipovstalecké války“. Pentagon tu má vojenských základen hned sedm – a poradců při kolumbijských ozbrojených složkách víc než tisíc. „Mírová jednání“ s vedením geril FARC trvala přes dva a půl roku. O třech z pěti témat, jež měla na pořadu, už dospěla k dohodě. FARC – proti příslibům „reciprocity“ - vyhlásila  jednostranné příměří. Vláda, dirigovaná americkými „poradci“, však - místo „ukončení leteckých úderů na tábory FARC“ – udeřila znovu. Jednání obou stran v Havaně ještě běžela, na „vesnice, kontrolované FARC, však padalo bomb ještě víc“. Z „mírových rozhovorů“ zůstala jen zástěrka nových „masakrů členů i sympatizantů FARC“. Gerila svými vstřícnými kroky režimu  usnadnila i „identifikaci svých předáků“ a „slídění kolem  základních táborů FARC“. „Mírové rozhovory“ se zvrhly v čiré   „propagandistické krytí“ války, mající likvidovat odpor proti „vojenským základnám Spojených států, lukrativním smlouvám těžebních společností a ´svobodnému obchodu´“. Bogotský režim a Velký bratr, co ho vodí na drátkách, razí „hřbitovní mír“.

Slepenec „mírových rozhovorů a brutální válečnické politiky“ si však nebrousí zuby jen na Kolumbii. Je osou „globálního politicko-vojenského tažení proti masovým lidovým hnutím, kladoucím odpor neoliberální ekonomické politice, válkám rozpoutávaným Spojenými státy a chomoutu smluv ve jménu ´svobodného obchodu´“. Vábničky „mírových rozhovorů“ jsou  „předehrou vojenské agrese a politické subverze“. Zvlášť všechny „levicové vlády, usilující o zlepšení vztahů se Spojenými státy“, tak musí počítat s tím, že tajenkou „vstřícné diplomacie“ Washingtonu je snaha o „´změnu režimu´, korespondující s imperiálními zájmy Spojených států“. 

Dalším z těch, kdo jsou aktuálně na ráně, je podle profesora Írán. Tady jsou rubem „politiky dvojí tváře“ i „devastující války proti klíčovým regionálním spojencům“ Teheránu. „Sponzoring a dodávky zbraní teroristům, kteří napadli a bombardují Sýrii a Jemen“. „Expanze vojenských základen Washingtonu, obkličujících Írán“, „rostoucí přítomnost vojenského námořnictva v Zálivu“, „nové vojenské dohody s jeho monarchiemi“ i „přísun útočných zbraní Izraeli, který útokem na Írán otevřeně vyhrožuje“. A také „americké veto řady pokusů zbavit Střední východ jaderných zbraní“, zaštiťující „krajně pravicový, militaristický izraelský režim s enormním arzenálem jaderných zbraní“ (zatímco právo Íránu na jeho vlastní „deterent staví mimo zákon“).

„Mírové rozhovory“ s Teheránem jsou navíc i pláštíkem „časté špionáže íránských vojenských zařízení“ (v podobě „inspekcí Mezinárodní agentury pro atomovou energii, ovládané Spojenými státy“), aniž by jakékoli „reciproční inspekci podléhaly vojenské základny Izraele či klientských zemí Spojených států v Zálivu“. Washington si přitom nárokuje i „jednostranné ´právo´“ jednání s Teheránem kdykoli ukončit, a uvolnit si tak ruce k agresi.  

Přísliby „větší ekonomické spolupráce“ a „diplomatickými pukrlaty“ se neskrblí ani na čínskou adresu. Rubem je její „vojenské obkličování“ základnami, bobtnajícími v Austrálii, Japonsku a na Filipínách, i „sílící agresívní hlídkování v přilehlém vzdušném prostoru a námořních trasách“. Státní department poštívá čínské sousedy do sporů o linie pobřežních vod. Transpacifické obchodní partnerství (TPP) razí jako  podnik, v němž je Čína non grata. Téže strategii slouží i americké „smlouvy o jaderných zbraních, podepisované s Indií“. 

Jádrem Obamova „obratu směrem k Asii“ je „dramatická eskalace vojenských hrozeb a selektivních obchodních paktů, majících Čínu provokovat, izolovat, oslabit, degradovat a zabránit jejímu ekonomickému prvenství v Asii“. Ta „strategie zatím selhává. Diplomatickým gestům Washingtonu chybí nezbytné ekonomické zázemí i cukrátka pro ´spojence.“ Je to naopak Peking, kdo skóruje iniciativami typu „banky infrastrukturálních investic“ (se vstupním kapitálem 100 miliard dolarů) či čerstvých ekonomických dohod s Dillí (za 40 miliard dolarů).

Tím víc se Washington uchyluje k přeletům vojenského letectva nad ostrovy, jež Čína považuje za součást svého svrchovaného území. A po „čtvrt století marné snahy ovládnout Čínu cestou ekonomického pronikání amerických nadnárodních koncernů a liberalizace jejího finančního systému“ tak začíná sázet na „protoválečnou taktiku“. „Politiku ekonomických bojkotů, vojenského obkličování a zasahování do čínské námořní, vzdušné i pozemní suverenity v naději, že vyprovokuje vojenskou reakci a vyvolá druhý ´Pearl Harbor´ coby záminku války velkého rozsahu, která zachvátí i asijské spojence (a Austrálii) v konfliktu napříč Asií a Tichomořím“.

Ekonomicky vzato přitom Peking už tahá za delší konec v Asii, Africe i Latinské Americe. Washington má však pětkrát větší vojenský rozpočet. „Diplomatické rukavičky“ odhazuje stále víc.  Sází na „železnou pěst vojenských provokací a intervencí“. Nepovede-li to k „ničivé světové válce“, k „prvenství míří ve střednědobém a dlouhodobém výhledu právě Čína“, jejíž „investice do ekonomických projektů v Asii, Latinské Americe zemích BRICS jsou desetkrát větší, než ty americké, už dnes“. Pentagon hodlá přesunout plných 60 procent svých námořních sil do Tichomoří už během příštích pěti let. Svou obrannou strategii tak musí zásadně revidovat i Čína. Akcent na pozemní síly kombinuje s rapidním rozvojem námořních. Od ryze teritoriální obrany přechází k „obraně i útoku na souši, moři i ve vzduchu“. Vojenský rozpočet země roste desetiprocentním tempem ročně.

Na Kubu, pokračuje americký profesor, číhá scénář „trójského  koně“. Je sice zpátečkou, vynucenou fiaskem politiky „teroristických sabotáží, hospodářského embarga a diplomatické války“. Vedla ke stále frapantnější „diplomatické izolaci Spojených států samotných“. Proti rezolucím, požadujícím zrušení americké blokády, už v OSN hlasují všehovšudy 3 státy.

Jenomže „pozornější čtení taktických ústupků a strategických cílů Washingtonu nasvědčuje“, že jde jen o „změnu metody“, záměru v jejím pozadí však ani v nejmenším. Tedy o „zvrat výsledků socialistické revoluce“, tentokrát ovšem „milióny dolarů, pumpovanými přímo i nepřímo do kubánského soukromého sektoru, posilujícími jeho váhu v ekonomice a zakládajícími partnerství s kubánskými protějšky z veřejné i privátní sféry“. „Politika velvyslanectví Spojených států se zaměří na rozšiřování podnikatelských sektorů, které se americkému kapitálu otevřou.“ Na „privatizaci, budující ekonomické a politické spojence“. Americká mise v Havaně přitom „znásobí i svou roli finančního sponzora, kondotiéra a protektora kubánských kontrarevolučních ´disidentů´ a jejich ´občanské společnosti´.“ Za doprovodného „přívalu Spojenými státy ovládaných telekomunikací, kulturních programů i výměny a komerční nabídky“, stimulujících „obrat kubánské veřejnosti od socialismu a egalitářství ke konzumní mentalitě ve velkém“ i odvrat od „bratrských pout Kuby s Latinskou Amerikou“. Cílem „mentality ve stylu  Miami“, již to bude kultivovat, je totiž dosáhnout i toho, aby kubánské vztahy s Venezuelou, které jen tak nepodaří zpřetrhat, aspoň nestály v cestě „subverzi proti její bolívarské vládě či ´pacifikaci´ její politiky“.

Washington s gustem podpoří i „invazi levné masívní turistiky“, srážející Kubu do pozice „jednostranně závislé ekonomiky“. Cílem je „vytlačit socialistické uvědomění ´kompradorským´ - dekadentní mentalitou, generující třídu prostředníků či ´makléřů´, zapojených do ekonomické směny mezi ´dodavatelem´(USA) a ´odběratelem´(Kuba)“. Právě „kubánští ´zprostředkovatelé´ imperiálních Spojených států v závislé ekonomice se v Havaně mohou stát i strategickými politickými hráči“.

„Mírovými rozhovory“ to začalo i vůči Libyi. Jen co však  „zrušila své pokročilé obranné programy“ – a „zůstala proti ataku NATO bezbranná“ – revanšoval se Washington a jeho vazalská tykadla   z Evropy i Zálivu brachiální agresí. Úrodou „změny režimu“ jsou   desetitisíce zmařených životů, chaos a tribalistické řeže, destrukce infrastruktury i masivní emigrace, z níž naskakují vrásky i Evropě.

Na Ukrajině byla „jednání s demokraticky zvoleným prezidentem“ jen kouřovou clonou příprav ozbrojeného puče. „Vládní budovy okupovala pouliční chátra.“ Zelenou dostaly  „zahraniční nevládní organizace, financované Spojenými státy,  a domácí neonacisté“. „Změna režimu“ spustila „brutální etnickou válku proti ruskojazyčné východní Ukrajině, kladoucí NATO odpor a preferující tradiční vazby na Rusko“. Navzdory „rozhovorům“ mezi „režimem s NATO za zády a donbaskými federalisty, ústícím v Evropou sjednané zastavení palby“, „kyjevská vláda samosprávné regiony masakruje dál“.

Podobnou věrolomnou hru – „kvarteta USA, EU, Saúdské Arábie a Turecka“ – si už přes čtyři roky užívá Sýrie. Také zde jsou všechna „jednání o politickém řešení“ jen fíkovým listem toho „vojenského“. Tím skandálnějšího, že hlavně rukama  „islamistických žoldáků a teroristického džihádu“.