"Den památky obětí komunismu" a pokrytectví buržoazních politiků

Vojtěch Mišičák

Pravda nesmí záviset na tom, komu bude sloužit!

BPP
mimo zastupitelskou funkci

"Den památky obětí komunismu" a pokrytectví buržoazních politiků

Symbolem takzvaných politických procesů v socialistickém Československu se stal soudní proces s Miladou Horákovou, jež byla 27. června 1950 popravena za záškodnické spiknutí proti republice.

Buržoazní politici, zejména ti z potápějící se ODS, ukazují na údajné hrdinství a statečnost její a jí podobných. Paní poslankyně Černochová se nechala slyšet, že Milada Horáková nebyla vina ničím jiným, než svou statečností a věrností svému přesvědčení. Co k tomu říct po zkušenostech se současným systémem? Odstranění tehdy nastupujícího sociálně spravedlivějšího režimu i za cenu třetí světové války je určitě jistým druhem přesvědčení a člověk jistě potřebuje k propagaci takových činů i jistou dávku statečnosti. Ale dělá to nanejvýš ke svému prospěchu a k prospěchu imperialistických mocností, ne pro blaho většiny společnosti. Je snad i logické, proč zmíněná paní poslankyně na konci svého projevu uznala, že si nedokáže představit, že by se "komunismus" mohl vrátit v takové podobě, jaký jej ona zažila. Zřejmě by podpora její strany imperialistickým agresím nebyla dále možná.

Dále mě zaujala slova další poslankyně za ODS Miroslavy Němcové, které ve svém vyjádření zmínila, že to v té době byla vůle lidu, kterou soud a následně i prezident Gottwald uposlechli. Paní Němcová přiznala, že z fabrik z celé republiky přicházely koše dopisů, žádající pro paní Horákovou a další s ní obžalované nejvyšší trest. Pro ty, kteří tyto testy pro zmíněné žádali, bylo totiž nepředstavitelné to, že by se mohli kvůli takovým živlům vrátit do období války, nebo do doby, kdy neměli žádné jistoty, které po únoru 1948 získali. Jisté je také to, že se obžalovaní k činům doznali.

Pan ministr spravedlnosti Robert Pelikán za ANO 2011 se ve svém projevu řečnicky ptal, zda bychom byli spíše Urválky nebo Miladami Horákovými. Nevystaven podobné zkoušce prý nedokáže odpovědět. Já bych odpověděl takto... Jediné, co bych panu Urválkovi a dalším, kteří v tomto procesu zastupovali republiku bych vytkl, je to, že z obyčejné záškodnice udělali oběť a symbol. Zřejmě, kdyby jako žena, dostala dvacet let těžkého žaláře, dožila by s klidem někde v zapomnění a reakce by neměla svůj idol režimem popravené ženy. Ale stejně, jako pan ministr, ani já nevím, jak bych v té chvíli jednal.

Z výše uvedených důvodů nemám důvod si připomínat oběti režimu, který dal lidem práci a sociální jistoty takové, které si dnes lidé ani nedokáží představit. Je také s podivem, že zmínění politici i další "pravdoláskaři" litují paní Horákovou a nevzpomenou při tom například popravu Ethel Rosenbergové z 19. června 1953, dnes uznanou politickou vraždu, kterou má na svědomí justice Spojených států amerických. Ani nevzpomenou oběti kapitalismu, kterých je, kvůli buržoazií vyvolaným válkám a nelidským socio-ekonomickým systémům, na celém světě nespočet a jejich počet stále narůstá.

Sedmdesát let života v míru není samozřejmostí. Proto, než utřeme slzu nad údajnými obětmi "komunismu", vzpomeňme si na to, jaká by asi byla společnost právě pod jejich vedením, zda by byla mírová a sociálně spravedlivá, jako ta společnost, která je prostřednictvím lidového soudu odsoudila.

Vojtěch Mišičák, tajemník ÚV KSČ 21