V minulém týdnu jsme se s kolegou Martinem Lankem vydali do Rakouska a Itálie, abychom se přesvědčili o stavu v uprchlických táborech. Byli jsme překvapeni, neboť realita je značně odlišná od proklamací různých neziskových organizací. Opravdu se nejedná v drtivé většině o rodiny s dětmi. Viděli jsme zdravé mladé muže, v dobré fyzické kondici, dobře oblečené a měli většinou drahé mobilní telefony. A byli nespokojení s úrovní péče, které se jim dostává za daně občanů Evropské unie.
Proto mě nepřekvapují záběry z Calais, kde si utečenci dělají, co chtějí. Poškozují cizí majetek a ohrožují řidiče kamionů. Jak je možné, že naše bezpečnostní složky nereagují a nechávají událostem volný průběh? Co by se dělo s těmito „válkou trpícími rodinami“ při podobném chování například v USA?
Lidé, kteří k nám přicházejí, nejsou zvyklí žít podle zákonů, které platí v Evropě. Tito lidé představují obrovské bezpečnostní riziko, protože nejsme schopni zjistit, kteří z nich patří k radikálním silám IS. Další skupinu ilegálních imigrantů tvoří ekonomičtí imigranti. Jen velmi malé procento z ní ale tvoří lidé, kteří opravdu potřebují naši pomoc. A těm tu pomoc nabízíme.
V tomto kontextu mě události minulého týdne z Tuniska a Francie utvrzují v názoru, jak strašně podceňujeme nebezpečí, které nepředstavují jen radikální a teroristické skupiny, ale hlavně náš bezstarostný životní styl. Jak moc hazardujeme se životy našich občanů tím, že neřešíme invazi ilegálních imigrantů do Evropy.
Demokracie nejsou jen práva. Demokracie jsou také povinnosti. Demokracie chrání slabší a už proto nesmí být pro tyto účely zneužívána. Pokud má občan problém se zneužíváním našeho demokratického systému jinou skupinou občanů či jednotlivce, nemůže být automaticky označen za rasistu či xenofoba. Před zákonem si musí být všichni rovni, bez ohledu na barvu pleti či náboženské vyznání. To, že člověk nahlas vysloví obavu o bezpečnost v důsledku invaze ilegálních imigrantů, není extrémní, ani rasistické a ani xenofobní. Vyslovení názoru, že projekt multikulturní společnosti v Evropě selhal, není extrémní, ani rasistické, ani xenofobní. Toto není extrémismus. Extrémní je stínání hlav lidí mačetou. Extrémní, rasistická a xenofobní je střelba do bezbranných lidí na pláži.
Pomáhejme. Ale tak, aby to mělo smysl. Zajistěme, aby se Blízkovýchodní region a Afrika dále nepropadaly do chaosu. Pomáhejme Tunisku zajistit bezpečnost země, aby se nestalo součástí Islámského státu. Pomáhejme Maroku a dalším, pro Islámský stát, potencionálním terčům. Islámský stát musí být eliminován společným úsilím a bojem všech demokratických zemí světa. Ne, aby se tyto země nečinně dívaly na to, jaká zvěrstva a genocidu tento Islámský stát provádí.
Jakou cenu budeme muset ještě zaplatit za svoji nečinnost? Kolik nevinných lidí ještě zemře? Čím více budeme nastavovat tvář, tím déle přes ni budeme dostávat. Čím déle se budou evropští politici pokrytecky dohadovat, tím bude situace vážnější. Data jsou neúprosná, do Evropy proudí další tisíce ilegálních imigrantů a pokud to nezastavíme, dojde k dalším tragédiím, jakých jsme letos byli svědky. A to nedovolíme.
Vyzývám představitele V4 a Rakouska – spojme se při ochraně našich hranic.
1. Zastavme invazi ilegálních imigrantů. Je nutný tvrdý zásah proti ilegálním imigrantům a pašerákům, kteří tyto lidi do Evropy vozí. Všechny ILEGÁLNÍ imigranty požadujeme vrátit zpět do místa původu.
2. Ochraňme naše hranice. Česká republika musí převzít svůj díl odpovědnosti tím, že poskytne účinnou vojenskou, policejní i občanskou pomoc při ochraně Evropských hranic tam, kde je to potřeba.
3. Určeme priority v řešení uprchlické krize. Nemůžeme pomáhat uprchlíkům celého světa na území Evropy. Je nutné zajistit pomoc tam, odkud pocházejí. Je nutné spolupracovat s Tureckem na zajištění uprchlického tábora na hranicích se Sýrií. Zajistit vojenskou a finanční pomoc státům sousedícím s Islámským státem.
Islámský stát nám vyhlásil válku. Je nutné začít brát toto prohlášení vážně a nesedět ustrašeně v koutě. Protože ať se nám to líbí nebo ne, Islámský stát válku chce a také ji vede. Je nutné zvednout hozenou rukavici.
Nejsem rasista, xenofob ani islamofob. Jsem otec. Být otcem znamená tu největší osobní, ale také společenskou odpovědnost. Já tuto odpovědnost přijímám.
