Tedy politiků naprosté většiny národních států, konzervativců, socialistů i liberálů…
To, s čím přišli představitelé vlády Syrizy do Bruselu, bylo oslyšeno. Tsipras ve zkratce říká: dluhy v astronomické výši nejsme schopno splatit ani v příští generaci, a tak je třeba je realisticky zredukovat a vyhlásit nový Marshallův plán pro Řecko, který umožní oživení ekonomiky a její žádoucí restrukturalizaci. Evropský establishment využil nekonečný seriál jednání beze snahy o kompromis k pokusu o politické znemožnění Tsiprasovy vlády a její odstranění.
Ne, že by mně Tsiprase a spol. bylo nějak příliš líto. Je to opravdu zvláštní skupina politických exotů a lidí, kteří se kromě politické agitace nikdy ničím konstruktivním nezabývali (a agitace také vesměs konstruktivní není, ta může být přece jen někdy zábavná). No, ale po legitimní vládě vzniklé na základě voleb může v Řecku přijít úplný chaos a rozklad státu.
Je potřeba připomenout, že předchozí vlády politických rutinérů, v jejichž čele se po desítky let od pádu vojenské junty v roce 1974 střídali socialisté a konzervativci, zemi do současné situace rukou společnou a nerozdílnou přivedly.
Problém Řecka ve fiskální oblasti nevznikl rozbujelými sociálními vymoženostmi, jak to, trochu naivně, ale zároveň perfidně, líčí česká média. Vymoženosti (důchody a podobně) lidí pracujících v nestátním sektoru jsou ubohé. Penze jsou velmi často nižší nežli ty české. Něco jiného je to ovšem u veřejných zaměstnanců.
Řeckou ekonomiku v posledních desetiletích podlomily především tři faktory:
1. Abnormální výdaje na zbrojení, dosahující v prvním roce krize (2009) úrovně 4 % HDP. (U nás je to necelé 1 %). Řecko zbrojilo – podle svých politiků – proti „tureckému nebezpečí“ v poměru výdajů 1:2. Takže dnes má Řecko nefunkční ponorky (!), stovky tanků, desítky letadel a helikoptér a jiných drahých zbraňových systémů, jejichž údržba stojí stát obrovské peníze. Německo, Francie a USA, místo aby rozmluvily aliančnímu partnerovi z NATO takové rozmařilosti v řádech zbytečně vynaložených desítek miliard eur (!) (a také mu poskytly záruky vůči Turecku), dodávaly mu zbraně o sto šest. A řečtí politici si mastili kapsy.
2. Dalším důvodem obřích fiskálních problémů byla malá ochota nejbohatších Řeků platit daně. V průběhu času byly řecké veřejnosti představeny seznamy neplatičů daní, často s úzkou vazebností na obě vládnoucí politické strany. V jednom ze seznamu neplatičů byla uvedena souhrnná suma neplacených daní cca 60 miliard eur.
3. Opatření trojky, či spíše diktát MMF, Světové banky a EU, kterými byly postupně omezovány rozpočtové výdaje na mzdy a důchody a samozřejmě veřejné investice, vedla k propadu soukromé i veřejné spotřeby a k chřadnutí hospodářství země v posledních pěti letech.
Bylo to, jako když středověký ranhojič pouštěl pacientovi žilou tak dlouho, až pacient zemřel. Tato terapie ve velkém byla jakousi kopií pravicových fiskálních experimentů v České republice v letech 2008–2013, které ve svých důsledcích vedly v těchto letech ke stagnaci české ekonomiky.
Tady na Iónských ostrovech, kde jsem posledních pět let každé léto na dovolené, přesto mezi lidmi nepanuje žádná panika ani hysterie. Lidé chtějí euro, ale chtějí také rovnocenné jednání s Řeckem.
Odchod z eurozóny bude pro Řecko znamenat seriál mnoha nepříjemných důsledků. Státní bankrot Řecka ale také znamená, že zejména Němci a Francouzi přijdou o velké peníze, neboť garantovali řecké dluhy. A pro EU bude odchod Řecka velkou reputační ztrátou, což ve svých důsledcích může způsobit narušení zatím křehkého hospodářství EU. Toto jsou důvody, proč by Řecko a EU měly hledat rozumný kompromis.
